Česká republika je prý zemí plebejskou, což souvisí s pravidelnými historickými momenty likvidování tuzemských společenských elit (od Bílé hory po normalizaci, nebo snad i dál?). Přesto můžeme ve veřejném diskurzu sledovat značnou oblibu intelektuálů v oblasti vládnutí — takových intelektuálů, kteří stranickou příslušnost nahrazují svou údajně nadřazenou kompetencí vládnout.

Rozpor mezi těmito dvěma skutečnostmi je pouze zdánlivý. Anti-intelektualismus pouze zakrývá určitou intelektuální pozici, kde úřednické vlády a podnikaví spasitelé figurují jako dvě strany téže ideologické mince, jíž si chceme koupit náš apolitický klid. Přes všechny ty řeči o přímé demokracii a hospodské rozumování představuje český ideál správy věcí veřejných osvícenecký úředník — tak trochu normalizační, ale mravnější, a když už krade, tak alespoň méně, aby zbylo něco i pro nás.

Důležité je, aby to celé fungovalo, což intelektuál jako odborník na vládnutí dokáže zajistit. Ví totiž lépe než my, co je třeba, protože má vzdělání, schopnosti, peníze, morální autoritu či rovnou svatozář, a hlavně nám uleví od všeho toho parlamentního žvanění, hašteření a korupčního rozpočtového porcování, jemuž říkáme demokracie.

Hledání těch „pravých“ volených intelektuálů se stalo určitou konstantou české společnosti. Každé čtyři roky se stále menší množství lidí upíná k naději, že nyní se už konečně podaří najít ty nové a nezkažené, kteří budou alternativou prohnilému partajnictví a rázem vyřeší naše problémy. A že k tomu Věci veřejné měli opravdu blízko, to snad není třeba dodávat.

Obdobně jsme zhmotnění této politické fantazie mohli pozorovat v předvečer druhého kola brněnských senátních voleb. Poté, co se Stanislava Slavíková distancovala od politických stran (rozuměj KSČ), finančních skupin a disentu, odpověděli jí někteří zastánci Elišky Wagnerové stigmatizováním na základě nedostatečného vzdělání, působení v tesilových odborech či příslušnosti ke kandidátce ČSSD.

Těžko se pak divit výsledkům v nedalekém Zlíně, díky nimž bude Tomio Okamura udělovat své lekce z umění vládnout v horní komoře Parlamentu. A když už jsme u toho, jak asi dopadnou volby prezidentské. Vynese stejná vlna do prezidentské funkce Jana Fischera, kariérního odborníka, navíc slušně vystupujícího a úspěšnými podnikateli podporovaného?

S takovou poměrně široce sdílenou představou politiky a diagnózou společenských problémů se „demokracie“ nemůže nejevit než jako pojmenování příčiny našeho strádání. Celá ta myšlenka střetu politických idejí se nutně začíná zdát jako nadbytečná. K čemu demokracie, když by světlé zítřky mohli zajistit ti kompetentnější?

K čemu politické strany, když stejně jen myslí na svůj soukromý prospěch? K čemu je vůbec dobrá taková politika, když ve skutečnosti hledáme odborný management? Pokud někomu pokládání takto formulovaných otázek zavání fašismem či stalinismem, větří zcela správně. Jak jsem ale ukázal výše, tyto tendence nacházíme již v současných liberálních demokraciích. Skutečně se idea demokracie vyčerpává politickým zřízením, v němž si můžeme zvolit jedny odborníky namísto druhých?

Demokracie jako idea rovnosti

Správnou odpověď na tyto špatně položené otázky nabízí Jacques Rancière. Výchozím bodem politického myšlení tohoto francouzského filozofa je postulát obecné rovnosti v inteligenci lidí. Z tohoto předpokladu vyplývá, že každý může principiálně zastávat jakoukoli společenskou pozici.

Sociální nerovnost je tudíž ze své povahy historickou nahodilostí, jež se ustanovuje jako funkce určitého politického řádu. Skutečná politika se zrcadlí v situacích, kdy ti, kdož jsou jako podřízení vyloučeni z politického rozhodování, vznášejí svůj nárok na rovné společenské postavení. V těchto momentech se zpochybňuje daný hierarchický řád tím, že politické jednání odhalí falešný charakter samotné hierarchie spočívající na zcela fiktivním ospravedlnění.

Uznání neplatnosti nerovnostářských principů, jimiž se legitimizují současné režimy, se překrývá s Rancièrovým pojetím demokracie. Demokracie pro něj nepředstavuje formu vlády, v níž oligarchie vládne ve jménu lidu, nýbrž označuje jednání, které směřuje k uzmutí výkonu moci nad veřejným životem oligarchické vládě.

Demokracie je jednáním, jímž lidé ruší jakýkoli speciální nárok na vládnutí, který jde za rovinu prostého bytí. Rovnost je nám totiž dána jako lidem, mužům a ženám, nikoli jako občanům, vzdělaným, schopným, bohatým či morálním, jelikož všechny tyto kategorie předpokládají existenci nerovnosti.

Co z toho plyne pro demokraty? Především je to nutnost rozejití se s ideálem politiky jako záležitosti intelektuálů, které v tomto eseji chápu jako „ty lepší z nás, a proto k vládnutí způsobilejší,“ ať už se jejich kvality odvozují z kategorie zkušenosti, vzdělání, schopností, majetku, či morální autority.

Vláda intelektuálů zcela očividně odporuje autenticky levicové idee demokracie jako otázce rovnosti. Intelektuál nemá žádný specifický nárok na vládnutí. Dokonce i procedura většinového hlasování se v tomto světle jeví jako nedemokratická. Skutečnou demokratickou alternativou je volba losem, jelikož pouze ta je schopna pominout veškeré společenské nerovnosti.

Pakliže demokracii chápeme tímto způsobem, má to radikální dopad na porozumění naší nynější krizi. To, co se jevilo jako problém s přebytkem demokracie, se ve skutečnosti ukazuje jako svůj opak. Je to stále rostoucí společenská nerovnost, vykořisťování v ekonomické i přírodní sféře a podřizování se vládě intelektuálů à la vykladačů Trhu, co tvoří náš problém.

Je to nedostatek demokracie, který je třeba napravit. První krok k tomu znamená identifikovat se svým symptomem, jak by řekl psychoanalytik Jacques Lacan. Pouze když přijmeme za své, že intelektuál, který nás má zachránit, neexistuje, teprve potom se můžeme vydat cestou demokratické politiky. Věci se začnou měnit pouze tehdy, když si uvědomíme, že ti, na které čekáme, jsme ve skutečnosti my sami.