Intelektuál je mrtev, ať žije demokracie

Václav Walach

Představa o vládě intelektuálů jako nejkompetentnějších vykladačů světa stojí v cestě uskutečnění demokracie, jejímž východiskem je idea rovnosti všech občanů bez ohledu na jejich intelekt.

Česká republika je prý zemí plebejskou, což souvisí s pravidelnými historickými momenty likvidování tuzemských společenských elit (od Bílé hory po normalizaci, nebo snad i dál?). Přesto můžeme ve veřejném diskurzu sledovat značnou oblibu intelektuálů v oblasti vládnutí — takových intelektuálů, kteří stranickou příslušnost nahrazují svou údajně nadřazenou kompetencí vládnout.

Rozpor mezi těmito dvěma skutečnostmi je pouze zdánlivý. Anti-intelektualismus pouze zakrývá určitou intelektuální pozici, kde úřednické vlády a podnikaví spasitelé figurují jako dvě strany téže ideologické mince, jíž si chceme koupit náš apolitický klid. Přes všechny ty řeči o přímé demokracii a hospodské rozumování představuje český ideál správy věcí veřejných osvícenecký úředník — tak trochu normalizační, ale mravnější, a když už krade, tak alespoň méně, aby zbylo něco i pro nás.

Důležité je, aby to celé fungovalo, což intelektuál jako odborník na vládnutí dokáže zajistit. Ví totiž lépe než my, co je třeba, protože má vzdělání, schopnosti, peníze, morální autoritu či rovnou svatozář, a hlavně nám uleví od všeho toho parlamentního žvanění, hašteření a korupčního rozpočtového porcování, jemuž říkáme demokracie.

Hledání těch „pravých“ volených intelektuálů se stalo určitou konstantou české společnosti. Každé čtyři roky se stále menší množství lidí upíná k naději, že nyní se už konečně podaří najít ty nové a nezkažené, kteří budou alternativou prohnilému partajnictví a rázem vyřeší naše problémy. A že k tomu Věci veřejné měli opravdu blízko, to snad není třeba dodávat.

Obdobně jsme zhmotnění této politické fantazie mohli pozorovat v předvečer druhého kola brněnských senátních voleb. Poté, co se Stanislava Slavíková distancovala od politických stran (rozuměj KSČ), finančních skupin a disentu, odpověděli jí někteří zastánci Elišky Wagnerové stigmatizováním na základě nedostatečného vzdělání, působení v tesilových odborech či příslušnosti ke kandidátce ČSSD.

Těžko se pak divit výsledkům v nedalekém Zlíně, díky nimž bude Tomio Okamura udělovat své lekce z umění vládnout v horní komoře Parlamentu. A když už jsme u toho, jak asi dopadnou volby prezidentské. Vynese stejná vlna do prezidentské funkce Jana Fischera, kariérního odborníka, navíc slušně vystupujícího a úspěšnými podnikateli podporovaného?

S takovou poměrně široce sdílenou představou politiky a diagnózou společenských problémů se „demokracie“ nemůže nejevit než jako pojmenování příčiny našeho strádání. Celá ta myšlenka střetu politických idejí se nutně začíná zdát jako nadbytečná. K čemu demokracie, když by světlé zítřky mohli zajistit ti kompetentnější?

K čemu politické strany, když stejně jen myslí na svůj soukromý prospěch? K čemu je vůbec dobrá taková politika, když ve skutečnosti hledáme odborný management? Pokud někomu pokládání takto formulovaných otázek zavání fašismem či stalinismem, větří zcela správně. Jak jsem ale ukázal výše, tyto tendence nacházíme již v současných liberálních demokraciích. Skutečně se idea demokracie vyčerpává politickým zřízením, v němž si můžeme zvolit jedny odborníky namísto druhých?

Demokracie jako idea rovnosti

Správnou odpověď na tyto špatně položené otázky nabízí Jacques Rancière. Výchozím bodem politického myšlení tohoto francouzského filozofa je postulát obecné rovnosti v inteligenci lidí. Z tohoto předpokladu vyplývá, že každý může principiálně zastávat jakoukoli společenskou pozici.

Sociální nerovnost je tudíž ze své povahy historickou nahodilostí, jež se ustanovuje jako funkce určitého politického řádu. Skutečná politika se zrcadlí v situacích, kdy ti, kdož jsou jako podřízení vyloučeni z politického rozhodování, vznášejí svůj nárok na rovné společenské postavení. V těchto momentech se zpochybňuje daný hierarchický řád tím, že politické jednání odhalí falešný charakter samotné hierarchie spočívající na zcela fiktivním ospravedlnění.

Uznání neplatnosti nerovnostářských principů, jimiž se legitimizují současné režimy, se překrývá s Rancièrovým pojetím demokracie. Demokracie pro něj nepředstavuje formu vlády, v níž oligarchie vládne ve jménu lidu, nýbrž označuje jednání, které směřuje k uzmutí výkonu moci nad veřejným životem oligarchické vládě.

Demokracie je jednáním, jímž lidé ruší jakýkoli speciální nárok na vládnutí, který jde za rovinu prostého bytí. Rovnost je nám totiž dána jako lidem, mužům a ženám, nikoli jako občanům, vzdělaným, schopným, bohatým či morálním, jelikož všechny tyto kategorie předpokládají existenci nerovnosti.

Co z toho plyne pro demokraty? Především je to nutnost rozejití se s ideálem politiky jako záležitosti intelektuálů, které v tomto eseji chápu jako „ty lepší z nás, a proto k vládnutí způsobilejší,“ ať už se jejich kvality odvozují z kategorie zkušenosti, vzdělání, schopností, majetku, či morální autority.

Vláda intelektuálů zcela očividně odporuje autenticky levicové idee demokracie jako otázce rovnosti. Intelektuál nemá žádný specifický nárok na vládnutí. Dokonce i procedura většinového hlasování se v tomto světle jeví jako nedemokratická. Skutečnou demokratickou alternativou je volba losem, jelikož pouze ta je schopna pominout veškeré společenské nerovnosti.

Pakliže demokracii chápeme tímto způsobem, má to radikální dopad na porozumění naší nynější krizi. To, co se jevilo jako problém s přebytkem demokracie, se ve skutečnosti ukazuje jako svůj opak. Je to stále rostoucí společenská nerovnost, vykořisťování v ekonomické i přírodní sféře a podřizování se vládě intelektuálů à la vykladačů Trhu, co tvoří náš problém.

Je to nedostatek demokracie, který je třeba napravit. První krok k tomu znamená identifikovat se svým symptomem, jak by řekl psychoanalytik Jacques Lacan. Pouze když přijmeme za své, že intelektuál, který nás má zachránit, neexistuje, teprve potom se můžeme vydat cestou demokratické politiky. Věci se začnou měnit pouze tehdy, když si uvědomíme, že ti, na které čekáme, jsme ve skutečnosti my sami.

    Diskuse (16 příspěvků)
    Ivan Štampach, religionista
    November 3, 2012 v 15.48
    Nikdo nezpochybňuje, že v politické a právní oblasti platí princip rovnosti, že nikdo nemá mít privilegia a práva žádného subjektu nemají být omezena. To však nemá tolik co dělat s intelektuály. Můžeme sice, pokud se nám to líbí, dávat tomuto slovu přerozmanité i kuriózní významy, ale smysluplnou definicí intelektuála je to, že to je člověk, který dává intelektu přednost před mocí. Intelektuál, který chce uplatňovat moc, přestává být intelektuálem. Jistě je nadále vzdělancem, ale dal přednost moci. Vzdělaných politiků máme málo a podle mne rovnost občanů občanům nebrání zvolit jako své reprezentanty lidi vzdělané a doufat, že budou vládnout dobře.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 4, 2012 v 7.46
    Možná trochu off topic...
    ... ale v této souvislosti mi přijde celkem zajímavé volání po více profesionálních manažerech ve vedení universit.
    (A těch knih co o tom vyšlo, třeba jen od Lodge...:-)
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    November 4, 2012 v 10.12
    Skvělý článek.
    To, jak je v současnosti napadán stranický systém, a jak je "in" ono snění o přímých volbách osobností, které snad změní nevábný stav, to je docela hrůza. Nakonec u přímé volby stejně rozhodnou prachy.
    Nebo ne?
    Demokraté by rozhodně měli trvat na co nejsilnějším stranickém systému. Dlouhodobý program a ideje zkrátka musí stát nad jednotlivými osobnostmi.
    Já osobně bych byl dokonce pro povinnou registraci jako minimum.
    Abych to trochu osvětlil:
    Každý občan starší 18 let by byl povinně registrován jako podporovatel některé z politických stran. Že by šlo o omezování nějaké svobody jistě stojí za zamyšlení, ale jsou i věci, které jde dát na jinou misku vah.
    Zkrátka si je třeba uvědomit, že politika je stejně nedílnou součástí společnosti jako třeba umění nebo dopravní infrastruktura. Není to výlučná, elitní věc, určená pro vyvolené.
    Dotýká se každého.

    K samotným výhodám povinné registrace:
    Ve volební den D by vlastně proběhl pouhý součet registrací pro jednotlivé politické strany. A z tohoto součtu by bylo stanoveno poměrné zastoupení stran.
    Každý občan by v den D byl buď -
    - pasivní volič - tj. nemusel by do volební místnosti vůbec fyzicky dorazit. Dal by automaticky hlas kandidátce sestavené stranou, u které je registrovaný.
    - aktivní volič - došel by fyzicky vykonat volbu do volební místnosti, což by mu dalo možnost ovlivnit kandidátku vybrané strany i preferenčními hlasy.
    - ten, kdo se uchází o zvolení.

    Rozpětí politické aktivity, kterou by občan musel či mohl "zažívat", by tedy byl stanoven mantinely -
    minimum - v 18nácti se zaregistruju např. u sociální demokracie a tím to pro mě do smrti končí (za předpokladu, že soc. dem. během této doby nezmizí v propadlišti dějin)..
    maximum - jsem předseda nejúspěšnější politické strany a předseda vlády.

    Občanská výchova na středních školách by vrcholila registrací, tj. nějakým činem, vědomým rozhodnutím. Nebylo by to tak nepopulární učení se pro učení.

    Už před volebním dnem by bylo díky registracím v obrysech jasné, jak by volby mohly dopadnout, a voliči by měli příležitost, pokud by cítili tu potřebu, změnit svou registraci, popř. jít aktivně volit.

    Napadá mě zkrátka spousta výhod...
    Eva Hájková, penzistka
    November 4, 2012 v 11.7
    To, co navrhuje pan Morbicer, by bylo něco jako kdysi povinné a státem registrované náboženské vyznání :-)
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 4, 2012 v 17.11
    Hm... zrovna dneska na mši byla pokřtěna malá Anna
    ... a myslím, že rodiče v tomhle případě museli rozhodnout za ni (já ke křtitelnici neviděl, ale Anna myslím ještě nemluvila :-). Takže jednoho docela napadá, jak to vlastně je s tou svobodnou volbou (čehokoli).
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    November 4, 2012 v 20.47
    "něco jako" paní Hájková?
    Eva Hájková, penzistka
    November 4, 2012 v 20.56
    No, dá se říct, že by to bylo registrované politické vyznání. Prostě by každý musel "přiznat barvu".
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    November 5, 2012 v 17.58
    Ano, to by nepochybně musel.
    Ivan Štampach, religionista
    November 5, 2012 v 18.31
    Nejsem stálým příznivcem jedné politické strany. Jsem příznivcem nějaké strany podle toho, jakou dělá politiku. Nejde totiž jen o její program, ale i o to, co pro prosazení tohoto programu dělá a jestli pro to vůbec něco dělá. A to se děje průběžně. Chci mít tedy v den voleb ještě pořád možnost se rozhodnout jinak. Myslím, že "registrací" pro podporu té či oné strany je akt volby. Jeném s tím rozdílem proti panu Morbicerovi, že se uchová mé ústavní právo na tajnost volby. Kdybych totiž musel nějakému úřadu dát vědět jmenovitě, kterou stranu podporuji (ať by se to udělalo v den voleb nebo předem), mohl bych si velmi zkomplikovat život. Úředníci, kteří by znali mou stranickou preferenci, by mi pomáhali, kdybych byl např. podnikatelem získat zakázky, protože bych byl ze spřízněné strany, nebo by mi komplikovali život a nevyřizovali by patřičně různé mé žádosti, protože bych byl registrován u strany, kterou nemají rádi.
    David Lobpreis, Socio-ekononický migrant
    November 5, 2012 v 19.58
    Je to zajímavé
    Koukal jsem pane Štampachu do mé oblíbené VDLP a tam je skutečně tajná volba uvedena ovšem s doplňkem "nebo podobnými svobodnými (nebo zadarmo?:-) postupy " ("..or by equivalent free voting procedures"). Tak se zdá, že ta volba se dá dělat svobodně i veřejně zároveň, což mě osobně vyhovuje víc, když furt něco podepisuju.
    + Další komentáře