Kritika demokracie dovolena?
Jiří VyleťalLiberální demokracie vykazuje kromě řady výhod i nevýhody — na prvním místě mravní relativismus. Tuto její nevýhodu může oslabit větší působení církve ve veřejném prostoru nebo inspirace principem konstituční monarchie.
Vznést kritické slovo na adresu demokracie — zvláště pak demokracie ryze západní, a tedy vyspělé, nebo dokonce proti samotnému konceptu demokracie — je zpravidla považováno za svatokrádež. Důvodů je více. Zaprvé demokracie je obecně uznávána jako to nejlepší, nač dosud lidstvo přišlo. Zadruhé demokracie je ideál a ten, jak známo, musí být dokonalý. Zatřetí nachází-li někdo cosi nedobrého na demokracii, musí to být nedemokrat, a tedy diktátor, fašista, monarchista a vůbec svou podstatou despota. Začtvrté nelze prý soudit podle demokracie české, která je demokracií jenom na papíře.
Nic naplat. Žádné lidské dílo neroste do nebes, tím méně společenský model, který se nemůže vyhnout vrtkavosti lidských povah. Současný stav většiny společností, které se označují jako demokratické, je však natolik neuspokojivý, že otázka po omezených možnostech demokracie je na místě. Na místě je i kritický pohled na některé konstanty demokracie, o nichž je možno se domnívat, že jsou spolupříčinou vleklé krize západu.
Oblíbené omyly
Kdosi to řekl už před delší dobou: „Demokracie znamená vládu lidu, ale neznám nikoho, kdo by si to opravdu myslel.“ To není stížnost na demokracii, nýbrž připomenutí příliš halasným demokratům, že i oni vaří jen z vody. Jako všichni před nimi a všichni po nich. Lid nikdy nevládl, vládnout nebude a ani vládnout nemůže. Jako nemohou všichni cestující naráz řídit autobus. Za volantem může sedět jenom jeden, ale kam se pojede, o tom rozhodují cestující.
Stěžejní otázkou demokracie, jako ostatně každého společenského zřízení, které to s lidmi myslí dobře, je dosadit na klíčová místa ty nejvhodnější z nás. Není důležité, jak se toho dosáhne, důležité je, aby se tak stalo. Demokracie věří, že správnou metodou je volba. Monarchie sází na předběžné určení a důslednou přípravu. Diktatury dosazují do mocenských a správních pozic výhradně aparátčíky oddané vládnoucí moci.
Malé odbočení: Není příliš praktické volit kdeco a kdekoho, a tak se ani demokracie neobejde bez všelijakých jmenování. Ta mohou v lepším případě odpovídat monarchii, v horším diktatuře. Např. současným poradcem premiéra pro lidská práva byl samotným premiérem jmenován Roman Joch. Jeho základní myšlenkou, se kterou k lidským právům přistupuje a premiérovi radí, je, že všechna práva lze převést na práva majetková. Pozoruhodné a naprosto protidemokratické.
I když se v demokracii volí, volba samotná nic nezaručuje, jen umožňuje. Záleží na všestranné vyspělosti společnosti, aby se kandidáty ve volbách stávali lidé odborně způsobilí a mravně bezúhonní. Voliči by pak měli být na takové úrovni, aby dokázali toto ocenit. A právě tady je největší kámen úrazu demokracie. Demokracie totiž nevytváří žádný mravní řád, a tak na něm ani příliš netrvá. Důsledkem je opak toho, co jsme od ní čekali: ve vládách, v parlamentech, v prezidentských křeslech a v místních správách jsou lidé, kteří nepředstavují žádné mravní vzory. Jejich odborná způsobilost pro svěřený resort je zpravidla naprosto nedostatečná.
O demokracii se soudí, že je nejlepším z možných společenských modelů. Logicky vzato by neměla demokracie generovat nic jiného, než další dobré světy. Málo se však zmiňuje, že nejhorší diktatury 20. století, nacismus v Německu a komunismus v Československu, se dostaly k moci demokratickou cestou. Pravda, v obou společnostech panovala před nástupem diktatur značná nestabilita a působily skryté síly, ale demokratické instituce si s nimi nedokázaly poradit. Ani naše současná domácí situace nepotvrzuje oblíbené rčení o demokracii jako nejlepším možném uspořádání. Lidí, kteří považují někdejší komunistický režim za lepší, valem přibývá.
církev je také jenom lidské dílo:-)
Takže vládnout by měla skutečná elita, že? Co takhle ruští bolševici v čele s Leninem? Ti se tehdy přece nedostali k moci díky prohnilé demokracii. Naopak, oni dobře věděli, že jsou elitou (a tou také byli, oproti zdegenerované a Rasputinem ovládané carské rodině, která dala střílet v neděli do pokojného průvodu s ikonami) a že by tedy měli vládnout. Proto si jednoduše tu moc sami vzali. Bohužel jich byla jen hrstka a nebyli schopni zajistit si pokračovatele. Ono asi v praxi nefunguje to Platónem předpokládané množení a šlechtění vládců (čehož jasným příkladem jsou právě ty zdegenerované evropské panovnické rody). Vládnout čili sloužit společnosti zajisté chce chladnou hlavu, horoucí srdce a naprosto čisté ruce. Není tohle heslo (které by se nám dnes velmi hodilo) skoro jako víra, naděje a láska? Felix Edmundovič Dzeržinskij a čeka nemohli dělat nic jiného, než co dělala kdysi ve středověku církevní inkvizice (případně jezuité), když si to někteří lidé po dobrém nedali vymluvit a nenechali (starý/nový) řád na pokoji. Vlastně ani nevím, proč se tehdejším bolševikům vytýká, že nepřipustili svobodné volby. Vždyť by volbami uvolnili cestu té prohnilé demokracii! Oni totiž dobře věděli, že lid si nemůže sám vládnout, proto chtěli na něj dohlížet. Jenomže na rozdíl od bývalých monarchů oni věřili, že jednou v budoucnu si lid sám vládnout bude, až k tomu bude vychován (čemuž věřím i já). Jeho výchovy se pochopitelně chtěli dobrovolně ujmout. Bohužel jim v tom bylo zabráněno mizernými západními demokraty, kteří nedali pokoj a stále intervenovali a intervenovali...
Proč vlastně ten dnešní český lid tak vzpomíná na vládu komunistů? Asi proto, že to byla ta nejhorší diktatura zvolená lidem, hned vedle nacistického Německa.
Egypťan Sinuhet ve Waltariho románu pravil: Velká je moc bohů, když v ně lidé věří, ale na ty, co nevěří, se moc bohů nevztahuje. Víte pane Vyleťale, proč já bych nikdy nemohla být katolička? Ne proto, že bych nebyla schopná věřit v Boha, ale proto, že v katolické církvi není pro ženy jako jsem já vůbec žádné místo. Církev jaká dnes je, je pro mě nepoužitelná. Nebo já pro ni. Ale bohužel ani komunistická strana není pro mě (taková, jaká dnes je) použitelná, ani já pro ni. Jsem možná už skrz naskrz prolezlá tou příšernou západní demokracií a nevím, v které z těch dvou organizací by mi bylo víc na škodu, že jsem tak málo čínská. Doufám, že se rýsuje ještě jiná možnost, jak se v poslední době zdá, protože jinak by pravděpodobně tady na Zemi nebylo pro mě vůbec žádné místo. Nebyl by to vlastně důvod k odchodu ze světa oknem? Ale takovou svobodu přece křesťanství nepřipouští, že? Ani když schody hoří a výtah je mimo provoz. Co tedy člověku zbývá? Tvářit se, že je jiný nežli doopravdy je? To zase není život v pravdě, to je taky nepřípustné, že? Jediná cesta asi bude změnit svět kolem nás. Ale není to zase bourání jeho řádu? A nebo dnes žádný řád neexistuje? Možná, že až přijde, tak budeme zase všichni normální.
Přeji vám hezký den a nezlobte se na mě, já bych si docela přála, aby svět byl mnohem méně složitý.
Republikanismus, demokracie a laický stát nemusí nutně rušit víru jako věc veřejnou. Autor nevidí nic mezi státem a soukromou sférou. Jenže veřejný prostor, to nejsou jen státní instituce, a do něj mohou církve (pokud si získají kredit ve společnosti) vnášet řadu pozitivních hodnot a jiné než čistě světské horizonty.
Dále zásada "co není zákonem zakázáno, je dovoleno" není principem demokracie, ale právního státu, a neznamená, že co je právem dovoleno, je dovoleno také morálně.
Co se týče vztahu církve a politiky, tak církev neexistuje ve vzduchoprázdnu a mimo politiku, takže úplně neutrální postoj není možný. Měla by si ale uchovat distanc od politiků, nepodkuřovat mocným a bohatým, ať už z kterékoli strany, a stát na straně chudých, utištěných, bezmocných. A to při spojení trůnu a oltáře moc nejde.
Demokracie je dohodnutý způsob, jak se ve společnosti dohodnout, který říká, že všichni mají rovný hlas, bez ohledu na jejich společenský přínos. Tento princip má své meze, výhody a nevýhody, jako všechno. A může mít různé implementační formy, mezi které patří například přímé hlasování, reprezentace nebo losování.
Mezi výhodami demokracie (jako principu) vidím:
- Přestože se naše subjektivní morálky liší, můžeme se na tom principu demokracie shodnout, a na tomto základě nalézt morální průnik. Pan Vyleťal zřejmě věří na jakousi objektivní, vnější morálku, kterou přináší Bůh. To může být problém, protože z pohledu nás ostatních, co morálku za objektivní nepovažujeme, to může vypadat jako neochota ke kompromisu. Historicky (empiricky) představovala jakákoli víra v absolutní morálku problém, protože vedla (a vede) ke krvavým konfliktům.
- Není nekompatibilní s (liberálními) principy právního státu a lidskými právy. Ani je nutně nevylučuje, ale praxe ukazuje, že si v demokraciích lidé takové principy vynucují. Dokážu si představit i demokratickou, ale silně konzervativní a nábožensku společnost, která výše uvedené věci nemá, ale historicky takovou neznám.
- Ten demokratický princip lze také chápat jako minimalizaci maximální moci jednotlivce, tedy jako snahu omezit moc jednotlivců, kteří mohou napáchat příliš velkou škodu (v honbě za svým prospěchem).
- Díky tomu, že demokracie dává každému stejně moci bez ohledu jeho společenský přínos, odpadají nesmyslné diskuse (a někdy rvačky) o tom, jak velký ten společenský přínos toho či onoho je a kolik má mít moci. Toto je podle mého názoru obecně hlavní důvod, proč jsou na moci založená hierarchická uspořádání málo efektivní - velká část úsilí se věnuje na boj o mocenské postavení.
- Demokracie odděluje rozhodnutí od rozhodovací procedury, a to zabraňuje podvodům. Lidé, kteří jsou ve společnosti pověřeni realizací nějakého rozhodnutí (například úředníci) se nemohou vymlouvat, že něco v jejich prospěch ve skutečnosti společnost chce, protože to rozhodnutí je jasné a čitelné.
- Demokracie není "tyranií většiny". Tyranie většiny bylo například nacistické Německo vůči Židům, kde byli občany druhé kategorie. V demokracii většina vzniká ad hoc v závislosti na rozhodnutí, a s velkou pravděpodobností (záleží na konformitě jedince) budete v demokracii častěji s většinou souhlasit než nesouhlasit.
A pár nevýhod a omezení:
- Hlavní omezení je, že demokracii jako takovou nelze zavést ani zrušit demokratickým rozhodnutím. Tedy například hlasování o vyloučení gayů z rozhodování je nedemokratické, přestože jde o rovnou volbu. Viz též Russellův paradox.
- Demokracie neřeší ochotu lidí ve společnosti ke kompromisu (například v morálních otázkách), ani jejich vzájemnou důvěru. Ta musí existovat už před tím. (Na druhou stranu, empiricky je obojí posíleno v demokracii, viz třeba Švýcarsko.)
- Čistě teoreticky nemusí vést na optimální rozhodnutí. Tato myšlenka je ovšem protkána celou řadou mýtů (například o tom, že správnost hlasování voličů v nějaké otázce je průměrem jejich správností). A praktická zkušenost je taková, že případná neoptimálnost je naprosto vyvážena výhodami výše. Existují o tom i statistické studie (z USA a Švýcarska), které uvádějí rozpočtové úspory 10-15% při zavedení přímé demokracie.
- Empiricky, lidé jsou velmi konzervativní. Demokratické společnosti mohou dosahovat pomalejšího rozvoje. Paradoxně, právě obava z nějakých "radikálních změn" je častým argumentem proti demokracii. Realita je ovšem naprosto opačná.
No, snad to není moc abstraktní na pochopení. Můžeme body rozebrat dále v diskusi.
Tak nějak předpokládáte, že to lidé chtějí. I když se omezíme jen na spotřebu (tak jste to asi myslela), tak třeba koncem komunistického režimu u nás lidé dost záviděli zboží (třeba elektroniku) na Západě, přestože fakticky (ačkoli se dnes mnoho lidí snaží tvrdit opak) i komunistický režim měl hospodářský růst. Ale byl pomalejší.. (Navíc spotřební zboží je jen špička ledovce pokroku - můžete jakžtakž tvrdit, že poslední elektroniku nechcete, ale kdo by si nepřál nejlepší technologii ve zdravotnictví nebo v průmyslu?)
Nicméně, ono to platí v širším smyslu než jen ve spotřebě. Demokracie může omezit třeba místní rozvoj infrastruktury, nebo zabránit zavedení nějakého sociálního výdobytku (zrušení trestu smrti, legalizaci drog), apod.; příklady existují. Občas holt ti samí politici, co ze zavedení něčeho profitují, jako vedlejší efekt vybudují něco, z čeho plyne celospolečenská výhoda, a co by demokraticky prosadit mohlo trvat déle.
Ještě jsem ale zapomněl na jednu nevýhodu demokracie - není úplně kompatibilní s volně-tržní ekonomikou (a kapitalismem), právě pro to ignorování zásluh. U spotřeby to nepředstavuje problém, tam většina lidí požaduje jiný princip založený na zásluhách, ale u investic dochází ke střetu. Ale to je známá a složitá otázka, která jde mimo rámec mojí kritiky tohoto článku.
Pokud o demokracii píšete, že "není úplně kompatibilní s volně-tržní ekonomikou (a kapitalismem)", pak by měla být asi kompatibilní se socialismem. Tedy pokud by to byla důsledná demokracie. Jenže lidé ne vždycky vědí, co chtějí. A pokud něco chtějí, tak ne vždycky chtějí to, co jim prospívá. Je to zkrátka všechno hrozně zamotané.
Tedy kromě toho, že jsou pod vlivem cizí ideologie.