Čtvrtečními médii proběhla jako jedna z hlavních zpráv informace o demonstraci před ministerstvem financí, jíž se kromě odborářů a představitelů iniciativy Stop vládě (celkem asi v počtu 200 osob) účastnil po krátkou dobu také ministr Kalousek — byť ne v pozici „spoluprotestanta“. K odborářům prý krátce promluvil, načež byl obklopen demonstranty, popliván, zahrnut nadávkami a měl schytat i několik pohlavků.

Pročítám opakovaně diskusní řetězce a pozoruji, jak mnozí odpůrci současné vlády jásají nad utrženými pohlavky. Ve své naivitě schvalují tuto klukovinu a radují se z toho, že neoblíbený a často i nenáviděný ministr, který je ideálním ztělesněním současných vládních škrtů a asociální politiky české vlády, konečně dostal co proto. Horká krev vybublala na povrch, emocím se popustila uzda. „Hurá, Mirek ji koupil. Zasloužil ji už dávno…“

Možná že ano. Politik, který v době začínající hospodářské krize v USA prorokuje své zemi pětiprocentní růst ekonomiky a tomu uzpůsobí podobu rozpočtu, měl v politice dávno skončit a na veřejnosti se dále neukazovat. Student by byl za podobný výkon vyhozen od zkoušky nebo ze studií. Ne tak současný ministr financí. Je totiž příliš schopným rétorem a manipulátorem části voličstva, které se dá snadno lapit na omílané a ve své podstatě racionálně znějící fráze o potřebě šetřit, mít vyrovnaný rozpočet a snižovat zadlužení. Bohužel už titíž voliči nesledují, jakými amatérskými způsoby je celý proces prováděn a co je jeho výsledkem. Nejenže se zadlužení výrazně nesnižuje a dále roste, a to vzdor všem verbálním proklamacím a slibům, ale další špatně propočítané státní rozpočty, kde se páně ministrův odhad nekryl s realitou, mechanické a nepromyšlené rozpočtové škrty a neméně mechanické zvyšování daňové zátěže nevedou k potřebným ozdravným efektům a česká ekonomika stále lapá po dechu — nemluvě o (a)sociálních dopadech všech těchto kroků, ať už je jejich autorem ministr Kalousek, Drábek anebo Heger.

Namísto zefektivnění činnosti úřadů práce jsou dlouhodobě nezaměstnaní nuceni kibicovat na poštách (jejichž část se má navíc v menších lokalitách postupně rušit, takže někteří z těchto jedinců budou muset v dohlednu i několikrát týdně cestovat do větších obcí — zda jim na to bude stačit „podpora“, už zřejmě nikdo neřeší). Autoři důchodové „reformy“ ignorují fakt, že nemalá část české populace si vůbec (!) nebude moci dovolit střádat na penzi jako finančně lépe zabezpečené skupiny obyvatel, nemluvě o tom, že její kapitalističtí tvůrci počítají téměř se socialistickou jistotou, že si kdekterý spořící občan udrží zaměstnání i po 45. či 50. roce svého věku, na trhu o něj bude zájem a pro budoucí zaměstnavatele bude stále atraktivním. Týmiž ústy varují naši neoliberálové před dalším zadlužováním, straší Řeckem předluženým v důsledku populistického vládnutí pravicových vlád a současně hovoří o „bezpečných dluhopisech“, do nichž budou investovány prostředky v soukromých penzijních fondech. (Že některé z nich v době probíhající ekonomické krize v západních zemích „zdárně“ zkrachovaly, je informace, o níž nesmí padnout jediné slovo.) Hegerovský model zdravotní „péče“ také vychází vstříc především skupinám s vyššími příjmy a pokouší se legalizovat již dlouhá léta fakticky existující korupci ve zdravotnictví. Ve finále se tak hypoteticky může stát, že vážně nemocný, ale sociálně slabý pacient bude operován osobou s nedostatkem odborných zkušeností, protože mnohem kvalitnějšího odborníka si už zaplatil někdo bohatší, i když mu nemuselo jít nutně o život.

Podobných absurdit by se dala jmenovat ještě celá řada. Občané mají právo být naštvaní a plní emocí. Inteligentní protiargument však přesto vždycky zůstává spolehlivější a účinnější zbraní nežli pár cholerických pohlavků. Miroslav Kalousek možná není typem charakterní osobnosti, nepochybně není nejlepším ministrem financí střední a východní Evropy, natož tohoto státu, a výraz „ekonomický packal“ nelze brát ve spojitosti s jeho osobou jako urážku, nýbrž coby neutrální konstatování panujícího stavu, který je možné věcně a konkrétně doložit na příkladu jeho praktických politických kroků. Na druhé straně však není ani hlupákem! Kdyby tomu tak bylo, už by dávno nedobrovolně popustil své místo někomu jinému, nebo byl úplně odejit ze scény jako jiní politici doby polistopadové.

Kalousek je mazaný stratég, přičemž mazanost mu dle vlastního vyjádření neupírá ani jeho oficiální „nadřízený“ a papírový předseda TOP O9 Karel Schwarzenberg. Topácký místopředseda a bývalý dlouholetý lidovec, který politickou kariéru začínal ještě za totality a jako politik úspěšně prošel oběma režimy, vychytrale váží své politické kroky. Nedá se snadno nachytat na švestkách, je schopným rétorem a dokáže velice dobře argumentovat. Vzdor všem podezřením a úvahám o své možné zkorumpovanosti pokaždé brilantně vyvázl ze všech nepříjemných situací. Vážné problémy, s nimiž se potýká jeho ministerstvo, dnes šikovně odráží, podobně jako jeho souputníci ze současné vládní koalice, soustředěním na kauzu Rath, nepochybně jen náhodně spuštěnou a provázenou obřím policejním nasazením v době předvolební, kdy pravicovým stranám hrozil další volební debakl a kdy pánové Vondra, Drobil, Bém či Cabrnoch dál vesele užívají svých funkcí a politického vlivu, aniž by se museli nějak výrazně znepokojovat v důsledku pozornosti některého státního zástupce či policejního vyšetřovatele.

Miroslav Kalousek ví, co dělá. Existuje snad někdo takový, kdo by si myslel, že legendární společné foto ministra financí s odborářským předákem Zavadilem, pořízené nedlouho po obří odborářské demonstraci, je také dílem náhody a pan ministr k jeho zrodu nikterak nepřispěl? A lze věřit tomu, že se Kalousek včera sebejistě domníval, že ani „jednu“ neschytá? Ač pro to nemám jediný důkaz, troufám si tvrdit, že „politicky nesmrtelný“ Mirek si šel pro pohlavek dobrovolně a zcela úmyslně. Muselo mu být jasné, že vypjaté emoce vygradují minimálně v pokus o fyzický atak jeho osoby. Lynč mu nepochybně nehrozil, na blízku stojící policisté mohli svou přítomností garantovat, že Kalouska nečeká osud rakouského ministra Latoura, jehož naštvaní poddaní jeho c.k. veličenstva pověsili v době buržoazní revoluce roku 1848 na nejbližší vídeňskou lampu.

Český ministr financí si byl velice dobře vědom hrozícího rizika — a demonstranti se jako malé děti nechali unést emocemi a vyprovokovat k hloupému a zbytečnému napadení, jakkoliv je jejich naštvanost zcela pochopitelná. Zbaštili zkrátka svému protivníkovi žížalu i s navijákem. 2:0 pro mazaného stratéga Kalouska. Zavadil opět ztrácí a odbory též. Po čtvrteční demonstraci je to právě Kalousek, který je na koni a který má nový klacek na odboráře. Je to on, kdo bude v dalších letech využívat daného incidentu proti všem odborářům i jiným protestním iniciativám a poukazovat na jejich údajně nízkou úroveň, násilné chování a neschopnost věcné argumentace. Je to on, kdo získal pádný argument do diskuse, i za cenu pár „šťouchanců“, které ho beztak zřejmě příliš nebolely.

A část veřejnosti, negativně nakloněná odborům a simplifikovaně ztotožňující protestující odboráře, sociálně slabší obyvatele a všechny levicové voliče bez výjimky s nebezpečnými zastánci starého režimu, bude na podobné výroky slyšet a nadšeně přizvukovat. Rozhořčení odboráři včera hloupě prohráli další bitvu. Až někteří utlumí své nadšení z několika pohlavků, nebude od věci, když si připomenou výrok socialisty (!) Tomáše Garrigua Masaryka, že „Rozčilení není program.“ a že trefný a věcný argument je vždy tou nejlepší ranou, kterou lze zasadit svému inteligentnímu soupeři.