Češi nemaj zájem
Petr MinaříkNadávání na českou národní povahu je mezi Čechy velmi oblíbenou zábavou. Může to působit jako zdravá sebeironie, sympatický povahový rys, ale je to spíš projevem neschopnosti brát osud do vlastních rukou.
Čas od času se zarazím během vyprávění a uvědomím si, že mám zase tu zvláštní radost pomlouvání Česka a jeho obyvatel, neodehrává se to jen v zahraničí, i když tam převážně, ale i doma mezi soukmenovci. Neříkám nic nového, jen sběr všem Čechům známých tezí o naší neudatnosti, švejkování a pocitu vlastní vyvolenosti, minimálně mezi národy podobné velikosti ve střední Evropě. A k tomu navrch pár anekdot o nás samých.
Druh tohoto vypravování o vlastní entitě vyvolává v cizincích často dojem, že jsme sebekritickým a sebeironickým národem, což nám v oblastech světa, kde o naši existenci tuší, dodává zvláštního, sice neuchopitelného a mírně přitroublého, přesto jedinečného a vcelku sympatického odéru.
* nejsem pyšný na to, že ČR je jednou z nejateističtějších zemí (upozorňuji na často opomíjený fakt, že průzkumy agregované podle národnosti víceméně neexistují)
* nejsem pyšný na sebestřednou zahleděnost, ať už to znamená cokoliv
* nejsem pyšný na nezájem o nejbližší okolí. O své okolí se snažím přiměřeně zajímat.
* nejsem pyšný na zkorumpované prostředí v ČR, a neznám nikoho, kdo by byl
* nejsem pyšný na českého prezidenta, a doufám, že ten příští bude lepší
* nemyslím si, že jsem nějak výrazně méně statečný, než lidé z jiných zemí
* kritiku Česka dávám občas k lepšímu a za odměnu jsem už slyšel sebekritiku americkou, německou, polskou, portugalskou, kolumbijskou a možná ještě další, co se mi teď nevybavují. Je klidně možné, že kritizuji víc než ostatní, ale nebude to zas o tolik víc.
* okolní národy mě zajímají
* nevím, zda svůj národ uctívám, ale ochotně se k němu hlásím
a teď si to přeberte :) Vy mi možná namítnete, že nejsem "běžný Čech". Ostatně, většinou onu českou sebekritiku slýchávám na adresu běžných Čechů, jakýchsi průměrných Čecháčků, kterých má údajně existovat mnoho, ale já mám problémy je potkávat.
V českých zemích -- podobně jako ve většině západní Evropy -- převládá masivní většina nábožensky lhostejných. Tato lhostejnost se nijak nemění, jestliže někteří z nich ze společenských důvodů občas zajdou do kostela či se v něm dokonce nechají oddat (v Praze převážně ze snobismu, na moravské a jihočeské vsi motivuje spíše konformita).
Máme o něco menší procento organizovaných věřících než v okolních zemích, kdysi důsledek komunistického útlaku, v posledních desetiletích spíše důsledek stavu a jednání církve nejcírkvovatější; pokles katolických věřících v dekádě mezi sčítáními lidu ukazuje, že církev v tomto ohledu dokáže být efektivnější než totalitní režim.
Nevím, proč "byt nejateističtější společností v Evropě" měla být nectnost, ani proč by to měl být důvod k hrdosti; určitě to ale je v souvislosti s ČR ideologické tvrzení, který by soudný člověk (ať věřící či ne) neměl vypouštět z úst.