Co Čech, to elektrikář
Petr JedličkaShrnutí, v čem jsme zas jako národ obstáli a komu zase co dokázali, nechejme raději panu prezidentovi.
Léta si kladu otázku, kterou mi opět připomnělo předsilvestrovské bilancování: Jak, tedy na základě čeho, hodnotit, zda-li jsme my, jako země a národ, úspěšní. Vím, že existuje mnoho objektivních ukazatelů, od hrubého domácího produktu po míru pubescentní obezity. O ty mi teď ale nejde. Rád bych znal něco skutečně všeobecného; něco, co umožňuje vždycky říct to známé: „Zvítězili jsme“, „Přesvědčili jsme“, či alespoň „Obstáli jsme“. Jako to dělá pravidelně pan prezident.
Vlastně mě otázka přiměla kdysi i cestovat. „Jak nás hodnotí jinde?,“ ptal jsem se zprvu a dělal si naděje. „Cizinci mají odstup, budu moudřejší.“
Jenomže to byl naivní začátek: Američané (a bylo jich přinejmenším na deset anket, neboť jsem v roce 2003 působil na východním pobřeží jako stěhovák), trpěli kupříkladu představou, že jsme museli projít nějakou válku. Pro jedny jsme byli oběti, pro druhé vítězové. Vyhrát jsme měli nad Čečenci, Rusy či Jugoslávci, prohrát s Armény a všemi Kavkazany, nebo alespoň s Ukrajinci. „Po tom, co má váš národ za sebou,“ říkali mi snad každý den, „buď rád, že jsi tady. Nejlepší bude požádat o zelenou kartu, pak snadno získáš i občanství...“ Těžko se mi tam diskutovalo.
V Asii o rok později bylo veseleji. U Turků jsme zrovna získali polobožské postavení, jelikož na národ, který porazí ve fotbale celou Evropu až na zákeřné Řeky, není potřeba šetřit lichotkami. O ničem jiném slyšet nechtěli. Arabové si Čechů také vážili. Pro ně jsme ovšem měli zas přídech exotična, protože na společnosti, kde každý vypije sto šedesát litrů piva ročně a božích zásahů se nezalekne, je cosi pro ně nepochopitelného. Peršané byli nejlépe informovaní (i když na větu: „Slyšel jsem, že vy Češi jste tak chudí, že si na osvěžení koupíte třeba jen půl melounu,“ vzpomínám stále), v zásadě to ale bylo už jedno. Jistý typ samopalu se na Středním východě sice pořád nazývá Brno, o naše události posledních let se však nezajímají ani tam.
Do Afriky jsem zavítal poprvé až letos a to jen do severní. Na první kontakt to ale nebylo zlé: Egypťané Českou republiku sledují. A prý to s námi nevypadá bledě: turisté sice jezdí, vodních dýmek se ale prodává čím dál míň... Zkrátka a jednoduše „in šallah, když Bůh dá.“ Také Etiopané nás mají za odepsané: Československo ještě šlo, říkají, ale od té doby se neustále smrskáváte, jenom si užíváte a pomáhat nechcete. O slavné škole od Člověka v tísni prý neslyšeli. Ovšem Súdánci nám fandí. Fandí i Barborě Špotákové (to je ta oštěpařka) a jak se mi svěřil jeden vesnický předák: „Češi, to byli podle nás vždycky přeborníci. Zvláště v elektrice.“
Vrátil jsem se tak do Evropy, ne příliš moudřejší. V Evropě Čechy naštěstí znají. A dobrá zpráva: Kromě Francie, Španělska a Itálie, což byly vždy země dost pro sebe, nás mají i rádi! Potvrzují to poslední průzkumy. Slyšel jsem dokonce letos od Němce, jak si pochvaluje, že Češi přestali krást drobné z kasiček u záchodů a téměř bezchybně se starají o exkrementy domácích zvířat. A ještě vyprávěla jedna Britka: „Češi jsou vždycky v pohodě. Když se například u nás něco přihodí, vinni jsou vždycky Poláci (to pro mladé), Pákistánci (pro starší) a nebo Řekové (pro nejstarší).“ Takže jsme z obliga. To je hezké. Ale nic víc.
Krčím se tedy dál nad novinami, procházím internet a trápím se stále: Čím rok uzavřít? Jak jej vyhodnotit s platností pro všechny a ještě přidat ponaučení? Politiku si zvažuje každý sám, dle rozumu a preferencí, o krizi a jejích vinících u nás (byli nějací?) vůbec nemluvím, úspěchy v showbyznysu nejsou důležité. A o ostatním se nepíše. Jak má mít nějaké zhodnocení váhu, když ani to slavné-oslazené nebylo doposud rozebráno? Snad se dá něco říct o událostech, o lidech nebo o procesech. Ale o zemi a o národu? O tom, jak za rok pokročil či selhal? Nemyslím.
A tak navrhuji — malé předsevzetí: Dejme si tentokrát od národních věcí pokoj. Pišme o světě, o civilizaci nebo o konkrétních jevech a problémech. Nepřijde mi, že by se o českých úspěších a pokroku v české společnosti dalo říct více objevného, než k čemu došel súdánský stařešina. A patos projevů je lepší nechat prezidentovi.