V Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří se ve středu 9. května 2012 opět naplno roztočila kola ekonomického růstu, neboť pro poslední téměř čtyři kilometry dálnice D8 bylo vydáno chybějící rozhodnutí o umístění a povolení stavby a ten den začala její dostavba. Nesmíme ovšem zapomenout, že na frak přitom dostaly demokratické principy, neboť stát po celou dobu jejího schvalování v letech 1993 až 2012 porušoval své vlastní zákony a z účasti na projednání opakovaně škrtal vlastní občany.

Úvodem zkusme připomenout některé obecnější skutečnosti. Pak si připomeneme ostudné peripetie selhání demokratického režimu při schvalování dálnice D8, abychom si uvědomili, že nakonec jsou paradoxně jakoby všichni spokojeni: jedni mají svou dálnici tam, kde ji chtěli mít, a druzí zase pravdu, aniž by to čekali.

Málokdo by dnes asi dokázal vyjmenovat všech sedm požadavků výzvy Několik vět, která v létě roku 1989 nečekaně spustila mohutnou petiční aktivitu občanů ČSSR a kterou do pádu totalitního režimu (jak se dnes mýticky vypráví) v listopadu téhož roku podepsalo kolem čtyřicet tisíc občanů. Šestý bod byl tento: „Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.“

Dnes, po více než dvaceti letech, se ti, kdo tento demokraticky zcela legitimní požadavek „bez bázně a hany“ naplňují svou každodenní veřejnou angažovaností, dostávají do potíží a až na okraj masy „spořádaných a poctivě pracovitých“ občanů. A netýká se to jen práv na ochranu přírody, životního prostředí či veřejného zdraví, ale také práv lidských, občanských, sociálních, pracovních, zvířecích...

Je až s podivem, že „malý český člověk“ (a možná i jiný, přijmeme-li za východisko existenci takové průměrné občanské entity) neustále hledá a spoléhá se na nějakou vyšší, silnější a bohatší autoritu: jiný velký stát z různých světových stran, silné a velké polovládní firmy, taťku-prezidenta, různé odborné odborníky apod. U nich totiž poněkud infantilně hledá klid na práci a na rodinu a na pokojné žití a přežití. Prostě jakýsi ztracený Eden.

Český člověk nechce řešit žádné problémy a raději ani o nich vědět. Dokonce snad věří, že ti nahoře musejí být přece moudří a chytří, neboť jak jinak by se do svých funkcí dostali. A my tady dole prostě nesmíme vyčuhovat, musíme se držet při zdi, nikam veřejně nechodit, nic veřejně neříkat, nic veřejně nepodepisovat... Hlavně nějak přežít.

Filozof Václav Bělohradský letos v dubnu v diskusi u příležitosti dvaceti let televizního pořadu Nedej se! mimo jiné upozornil, že v České republice veřejně říkat kritické názory se dnes považuje téměř za nepřátelský čin vůči státu. A ti, kdo tak činí, jsou v lepším případě podivíni, v horším extrémisté. Přitom opak je pravdou, neboť tito kritici, pokud samozřejmě neprosazují antidemokratické systémové změny, prý patří mezi nejloajálnější občany, neboť právě jim velmi záleží na stavu demokracie a právním státě. Je tak proto absurdní, pokud tito lidé s otevřeným kritickým myšlením mají být pro stát nebezpeční. Pravda je taková, že jsou nebezpeční jen veřejným nešvarům všeho druhu a jejich nositelům, kteří se pak logicky brání, aspoň nálepkováním.

Místopředseda Senátu Petr Pithart ve svém únorovém rozhovoru pro Respekt správně o vztahu některých politiků k české občanské společnosti připomíná neblahý vliv (neo)liberálů kolem prezidenta a Ropáka roku 1993 Václava Klause: „Já nevím o jiné společnosti, kde by se vedla taková válka proti občanské společnosti. Vlastně je to červená nit celého vývoje, samozřejmě zosobněná Václavem Klausem, který jde tak daleko, že řekne, že nevládní organizace jsou novou, nebezpečnou formou komunismu; prohlásil to v roce 2005 na Radě Evropy ve Varšavě. A celý jeho proud toto tvrdí. To je něco tak destruktivního. Nemůžeme se divit, že politické partaje degenerují, když nepůsobí v tlaku občanské společnosti, která po nich něco chce, dává jim impulzy a témata a hlídá je před rozpínavostí státu, potažmo stran. To vše je základní funkce občanské společnosti.“

Psychologická manipulace s občany

U nás je prostě extrémista či terorista ten, kdo po státu neúnavně žádá, aby dodržoval vlastní zákony. A dokonce si dovolí poslat někam své vyjádření, odvolání nebo, nedej bože, stát žalovat za to, že neochránil veřejný zájem, třeba přírodu v Českém středohoří před dálnicí. A ještě k tomu má značnou mediální publicitu. No teda fuj!

V této souvislosti nelze nevzpomenout na památnou Zelenou perlu 2000, kterou pronesl pracovník Kriminalistického úřadu Policejního prezídia ČR Rudolf Zeman a která vyšla ve sborníku přednášek z mezinárodního sympozia „Role policie v boji proti rasismu a xenofobii“: „Radikální ekologové jsou problémem vzhledem k tomu, že hesla, která propagují, jsou většinou pravdivá a mají podporu veřejnosti, ale i policistů.“ To normální člověk prostě nevymyslí!

Mnoho lidí, a právě schvalování dálnice D8 přes České středohoří to dokazuje, je zřejmě značně frustrováno, pokud se jim hroutí idealizovaná představa, že ti „nahoře“ dnem i nocí myslí na ty „dole“ a že stačí prostě tiše trpět, neboť odměna se musí přece nějak dostavit: v podobě práce, dobrého výdělku, splnění slibů všeho druhu apod. A ti, kdo upozorňují, že jde o obyčejný podvod a lhaní, jsou pak logicky za viníky a škůdce, neboť jim tento krásný a naivní obraz kazí.

Pak ovšem nastává druhá frustrace, neboť tito lidé nemohou pochopit, že když jsou mnozí angažovaní občané údajnými extrémisty, teroristy, vyděrači, korupčníky, vrahy a podvodníky, tak jak je možné, že nejsou ve vězení, ale naopak jejich názorům se naslouchá a stále běhají po světě. Odpověď je přitom jednoduchá: mají prostě pravdu anebo jejich námitky či kritika se ukáže jako opodstatněná.

Zajímalo by mě proto, kolik lidí tímto prizmatem vnímá třeba takovou pohádku Císařovy nové šaty, v níž dítě hraje postavu s extrémním názorem, které „vyjeví“ zjevnou pravdu, že „císař je nahý“, kdežto všichni „ti obyčejní lidé“ žijící ve lži nebo ve strachu papouškují tvrzení božské císařské autority a posluhovačské kamarily. Pohádka odkrývá i známou skutečnost, že člověk chce být ve svém životě raději příjemně lehce klamán, než aby se neustále musel dívat pravdě do očí, neboť tento pohled fakt bolí a žití ztěžkává. Iluze ovšem nezklamou nikdy a nikoho!

Jelikož velká očekávání znamenají mnohdy velká zklamání, není pak divu, že se hledá viník, pokud se prokáže opak toho, co je vtloukáno do hlav. Ale stát jím přece být nemůže, stát je přece „objektivní nedotknutelná pravda a dobro“. Viníkem je proto někdo, kdo se nebojí hájit svá a skupinová práva. To se přece ve „slušné“ české společnosti nemůže tolerovat, takové výstřelky kritického a sebevědomého myšlení vůči autoritám!

Porušování zákonů se vyplácí a beton přírodě neškodí

A jak se s tímto úvodem má tak banální věc, jako příprava, schvalování a výstavba nějaké dálnice z Prahy do Ústí nad Labem přes nějakou přírodu, kam stejně nikdo nechodí?

Myslím, že ze systémového hlediska hodně, neboť tato konkrétní stavba dokazuje hlavní chyby státu, dysfunkci demokracie a pasivitu mnoha českých občanů hospodských zvyků — nadávat na vše a všem — leč na zcela nesprávném místě, ačkoliv pomoc se nachází na konci vlastní ruky, ve vlastní hlavě a ve vlastním srdci.

Předně je dobré si připomenout historický vývoj. Dálnice D8 z Prahy do Německé demokratické republiky vedená přes Středohoří byla vládou ČSSR schválena sice už v dubnu 1963, ale jen ve schematickém dokumentu o rozvoji silnic. Nepochybně ji ale vymysleli ti nejlepší odborníci pod vedením moudré a neomylné Komunistické strany Československa. Občanů se tehdy samozřejmě nebylo nutné na nic ptát, stejně by souhlasili. Jak jinak.

Ministerstvo kultury ČSR pak v březnu 1976 vyhlásilo Chráněnou krajinnou oblast České středohoří, a to i s dálnicí D8 přes její území (tehdy to nebylo zakázáno), neboť se přece nelze protivit „odborným“ odborníkům na beton a dopravu, kteří to s námi myslí dobře.

V únoru 1992 byl schválen velmi odvážný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který jednak plní šestý požadavek Několika vět a jednak výstavbu nových dálnic v CHKO zakazuje. Ale pro státního investora a projektanty to nebylo až tak kruté, neboť je možné z tohoto zákona povolit výjimku. Musí být jen prokázán převažující veřejný zájem na její výstavbě nad veřejným zájmem ochrany přírody. A ten se v roce 2000 skutečně našel, a to pro nešetrnou variantu bez dlouhého tunelu. Jak jinak.

V listopadu 1993 česká vláda pod vedením Ropáka roku 1993 Václava Klause (ODS) narychlo a podle starého návrhu z dubna 1963 schválila „upravenou“ koncepci rozvoje dálnic a čtyřpruhových silnic, která plánovala do roku 2005 se zahájením výstavby řady z nich, včetně dálnice D8. Termín jejího dokončení byl v ní stanoven na rok 2000 a cena na 3 mld. Kč. Ó, jak naivní a vskutku smělé „porevoluční“ budovatelské nesplnitelné plány!

Upozornění, že tato koncepce nebyla podle zákona posouzena z hlediska jejího vlivu na životní prostředí a za účasti veřejnosti, bylo vyřešeno skutečně „zodpovědně“. Vláda totiž o týden později novým usnesením jen vypustila slovo „koncepce“ a tím byl podle ní zákon č. 244/1992 Sb. dodržen. A tak občané byli z účasti z rozhodování o dálnici D8 vyškrtnuti poprvé. Jak jinak.

A když pak česká vláda schvalování dálniční sítě ještě takto zopakovala v letech 1994 až 1996, obrátili se dva občané na soudy. Vrchní soud i Ústavní soud ovšem tyto žaloby odmítly, neboť podle nich nejde o koncepci, u níž by se musel hodnotit její vliv na životní prostředí podle zákona, ale jde jen o stručný přehled financování výstavby dálnic a silnic podle plánu z listopadu 1993, který se jen vždy aktualizoval. A navíc výstavbou dálnic a silnic nedochází k žádnému porušení ústavního práva na příznivé životní prostředí, takže vše je v pořádku. Jak jinak.

Ministerstvo životního prostředí pod vedením Ropáka roku 1994 Františka Bendy (KDS) pak v dubnu 1995 tajně pro Ředitelství silnic a dálnic ČR schválilo koridor dálnice D8 přes České středohoří se dvěma povrchovými variantami, aniž se obtěžovalo v souladu se zákonem zajistit účast veřejnosti. Ta tím byla již podruhé vyškrtnuta z projednávání této dálnice. Jak jinak.

V listopadu 1996 pak MŽP pod vedením ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA) už jen formálně při hodnocení vlivů vybraného koridoru dálnice D8 na životní prostředí (proces EIA) odkleplo převážně povrchovou trasu dálnice D8 vedenou přes obec Vchynice a oklikou s velkými mosty a se dvěma krátkými tunely po úbočí labského údolí. První námitky veřejnosti při jejím schvalování a její legitimní požadavek na posouzení varianty s dlouhým tunelem byly vyřešeny tvrzením, že „o tom už ale přece bylo dávno rozhodnuto a tato otázka tak není na pořadu dne“. Stížnost Dětí Země tak skončila pod stolem. Jak jinak.

Třetí pokus veřejnosti vrátit do hry dlouhý tunel proběhl na MŽP v letech 1995 až 2001, a to v řízení o povolení výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny. To nejprve skončilo mezihrou v červenci 2000, kdy výjimku vydal tehdejší náměstek ministra životního prostředí a Ropák roku 2000 Josef Běle (ČSSD). Následovalo proti ní odvolání (rozklad). Během rozkladového řízení byla ovšem na zakázku MŽP zpracována technická studie úpravy trasy dálnice D8 s dlouhým tunelem Kubačka pod nejcennější částí CHKO. Měl přijatelnou délku 3,35 km a zároveň zkracoval trasu dálnice o cca 1 km.

Přesto však ministr životního prostředí Miloš Kužvart (ČSSD) celý proces v únoru 2001 ukončil tím, že výjimku potvrdil. A přitom tehdy stačilo hrozně málo! Ovšem v období opoziční smlouvy nebylo místo na hrdinství, pokud chtěl ministr zůstat ministrem. Jak jinak.

Jedním z mnoha paradoxů tehdejší doby bylo i to, že MŽP pod Kužvartovým vedením vydalo v červnu 1999 odvážné souhlasné stanovisko (tzv. stanovisko SEA) k návrhu koncepce rozvoje dopravních sítí do roku 2010, které požadovalo, aby byla dálnice D8 do Německa vedena přes České středohoří v dlouhém tunelu.

Vláda se však tímto „detailem“ na dálnici D8 ve svém usnesení z července 1999 nezabývala a uložila ministru Kužvartovi ve spolupráci s příslušnými kolegy ve vládě tuto problematiku „urychleně dořešit“. Stanovisko MŽP tak bohužel skončilo v koši a s ním i dlouhý tunel. A ministr Kužvart pak v únoru 2001 jakoby náhle ztratil paměť, když výjimku ze zákona pro trasu dálnice potvrdil, a to bez tohoto dlouhého tunelu.

Pravda bolí, iluzorní sliby jsou příjemné

Dosavadní postup MŽP v letech 1994 až 2001 pak veřejný ochránce práv Otakar Motejl logicky označil ve svém stanovisku z července 2003 za nezákonný až absurdní. Nicméně toto stanovisko ignorovali nejen politici a úředníci, ale i správní soudy, celých devět let až do roku 2012.

V červnu 2003 Krajský úřad v Ústí nad Labem potvrdil územní rozhodnutí vydané stavebním úřadem v Lovosicích v březnu 2002, přičemž se vysmál upozornění občanských sdružení na dva chybějící podklady. Krajský soud v Ústí nad Labem pak tyto námitky po sedmi letech ukázkově ostudného soudního procesu plného nezákonností a chyb nakonec musel v červnu 2010 uznat a územní rozhodnutí zrušit.

Nicméně soud splnil stanovený cíl, neboť díky jeho fušérství byla do června 2010 na základě nezákonně vydaného územního rozhodnutí vydána asi třicítka stavebních povolení, přičemž v listopadu 2007 se dokonce začala dálnice D8 stavět s tvrzením, že bude opravdu hotová za tři roky. Opět sliby, sliby...

Po vydání územního rozhodnutí nicméně nastalo období vydávání dalších výjimek ze zákona o ochraně přírody a krajiny, a to ke škodlivému zásahu do biotopů zvláště chráněných druhů organismů. Některé podepsal i bývalý ministr životního prostředí Libor Ambrozek (KDU-ČSL). A všechny pak jako nezákonné o několik let později, kdy schvalování dálnice nerušeně probíhalo dál, zrušil Městský soud v Praze.

V říjnu 2007 bylo vydáno první stavební povolení a 6. listopadu se výstavba dálnice D8 konečně zahájila. A ve vydávání dalších dílčích stavebních povolení se postupně pokračovalo. Termín dostavby byl v roce 2007 stanoven na rok 2010, kdy ale bylo ve skutečnosti jen požádáno o poslední stavební povolení. Předchozí slibované termíny otevření dálnice — rok 2000, 2006 a 2008 — tak zapadly prachem zapomnění. Stejně jako konec roku 2010 či 2012. Jak jinak.

V červnu 2010 Krajský soud v Ústí nad Labem po sedmi letech „obstrukční“ taktiky a dvou nezákonných rozsudků konečně v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu územní rozhodnutí zrušil. Ovšem třetina trasy dálnice se náhle ocitla na úrovni roku 2002, tj. bez územního rozhodnutí a stavebního povolení. Viníkem byli úředníci na stavebním úřadě v Lovosicích a na krajském úřadě v Ústí nad Labem. Proto poslední povolení pro zbývajících 4,8 km trasy dálnice bylo vydáno až v dubnu 2012 a ve středu 9. května 2012 se s její výstavbou začalo podruhé. Dálnice se má dostavět opět nejpozději do tří let, údajně již jen za dva a půl roku.

Ještě před tím však krajský soud na konci února 2012 po třech měsících od podání žaloby, zrušil dílčí územní rozhodnutí pro sto metrů dálnice za Lovosicemi, která se otvírá v pondělí 14. května kolem poledne. Důvodem bylo porušení zákona před 17 lety, kdy byla veřejnost vyškrtnuta z procesu hodnocení vlivů koridoru dálnice na životní prostředí. Jak jinak.

Tento rozsudek je cenný v tom, že potvrzuje názory veřejnosti z roku 1996 a ombudsmana z roku 2003. Zároveň je ale bezcenný, neboť nové územní rozhodnutí se vydávat už nebude, neboť stavba je hotová. Jak jinak.

Již nepočítaným paradoxem přitom je, že se první část dálnice za Lovosicemi délky téměř 4 km otvírá o půl roku později, než se původně naplánovalo. Důvod je prostý: v rozporu se stavebním povolením se dva roky stavěl jiný most nad obcí Vchynice, takže se muselo ještě čekat na vydání dodatečného stavebního povolení. Šlo údajně o drobné nedopatření, takže viník zůstane asi navždy utajen. Jak jinak.

Čekání na „dálničního Godota“ — ještě chvíli a ještě trochu peněz

Celý schvalovací proces dálnice D8 v letech 1993 až 2012 je tak jeden dlouhý obrovský nezákonný flám za veřejné peníze, na kterém se podílely všechny vlády, včetně ministrů pěti politických stran ODS-KDS-ODA-ČSSD-KDU-ČSL. A nejvíce paradoxně Ministerstvo životního prostředí, které má v popisu práce přesný opak — naše prostředí chránit.

Stát tak selhal, pokud měl zajistit dodržování zákonů s ohledem na cenný krajinný ráz a přírodu Českého středohoří. Stát měl také aktivně komunikovat s angažovanou veřejností, která jen navrhovala transparentně posoudit různé varianty dálnice. Prostě být při tom, což slušný demokratický režim umožňuje, ba přímo žádá.

Stát se ovšem soustředil na to, co umí lépe: na systematické porušování vlastních zákonů, na pomlouvačné kampaně vůči pravdivé kritice, na vyhrožování aktivistům, že budou nuceni zaplatit údajně způsobené škody ve výši několika stovek miliónů korun, či na zatajování informací. Zvláště v tom vynikal ministr dopravy Aleš Řebíček (ODS) se svým náměstkem a Ropákem roku 2007 Jiřím Hodačem (ODS) za zády.

Ministr Řebíček dokonce v létě 2008 veřejně vyhrožoval Dětem Země, že státu zaplatí 215 miliónů korun za měsíční zdržení výstavby jednoho ze dvou tunelů na dálnici. Avšak až po třech letech v roce 2011, kdy stát prohrál několik soudních sporů, se nakonec prokázalo, že si to celé jen vymyslel. Jak jinak.

Stát také nejčastěji šířil sliby o nízkých cenách dálnice a krátkých termínech její dostavby, které samozřejmě nikdy nesplnil a ani splnit nemohl. Nicméně podvedení a frustrovaní občané se nedokázali zbavit této až „drogové“ závislosti na oficiálních informacích, která způsobovala jejich pasivitu a živila v nich nenávist vůči angažující se veřejnosti. Ta navíc měla od počátku i pravdu, že se porušovaly zákony a nehledělo na její názory.

Pro náš stát je totiž jednodušší a výhodnější, když si za peníze občanů legálně zaplatí velmi drahé externí advokáty a PR agentury či loajální odborné odborníky, kteří pak důvěřivým občanům přesvědčivě, nikoliv pravdivě, budou neustále vysvětlovat, proč je stát neomylný a proč musí v zájmu „absolutního dobra“ porušovat své vlastní zákony. Složitější a náročnější je pro stát zákony dodržovat a s občany rovnocenně mluvit (posledním příkladem tohoto postupu byla snaha státu postavit obranné zařízení v Brdech, bez něhož naše civilizace měla asi nadosmrti zahynout).

Kompromisy ano, ale musejí být výhodné pro stát

Nelze ovšem opomenout snahu o kompromisní řešení „shora“. Na konci října 2004 tehdejší hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc (ODS) nabídl jednání mezi všemi stranami. Vše ale skončilo po pěti měsících v březnu 2005, kdy zastupitelé Ústeckého kraje zamítli změnu územního plánu s novou variantou dálnice D8. Tím definitivně zmařili stavbu tunelu Kubačka ve střední části stávající trasy místo dvou kratších tunelů, dlouhých mostů a vysokých náspů.

Podle tehdejších propočtů Dětí Země by dálnice s tímto jedním delším tunelem mohla být hotova za sedm let kolem roku 2012, kdežto bývalý ředitel pražského ŘSD ČR Alois Lichnovský tvrdil, že to bude až v roce 2014. Současně zastupitelům nasliboval, že schválená trasa dálnice bude hotová už v roce 2008 a že tedy nelze aktivistům věřit, pokud dostavbu odhadují až na rok 2013. Realita však nyní ukazuje, že angažující veřejnost byla opět blíže pravdy, neboť poslední termín dokončení je stanoven na konec roku 2014, tj. v době, kdy mohla být dálnice s dlouhým tunelem zřejmě už dávno hotová.

Projektanti z Pragoprojektu, a. s., v roce 2005 dokonce tvrdili, že tunel Kubačka bude příliš drahý, neboť počítali s cenou 2,3 mld. Kč/km. Děti Země naopak oponovaly s cenou 1,3 mld. Kč/km. Podle normativu zpracovaného v roce 2007 Fakultou dopravní ČVUT má ražený dálniční tunel stát kolem 1,6 mld. Kč/km. „Odborníci“ tak svůj odhad nadhodnotili o 43 procent a „laici“ ho podhodnotili o 20 procent. Byli však pravdě blíže, a to se u nás nemůže odpustit.

Připomeňme ještě, že v roce 1993 se tvrdilo, že dálnice bude stát 3 mld. Kč, v roce 2005 to už bylo 7,5 mld. Kč, v roce 2007 byly náklady „vysoutěženy“ na 10 mld. Kč a nyní se uvádí cena 15,7 mld. Kč, tj. 2x více, než před sedmi lety a 5x více než před 19 lety. Lhalo se tedy nejen o termínech dostavby dálnice D8, ale také o její ceně. Jak jinak.

A pokud se podíváme na názory současné hejtmanky Ústeckého kraje Jany Vaňhové (ČSSD) za poslední dva roky, jak třeba stavět dálnici D8 bez porušování zákonů úředníky, případně na její způsob komunikace a hledání kompromisů, tak nenajdeme nic konstruktivního či aspoň špetku logiky. Číst její články a poslouchat její názory totiž může skutečně jen ten, kdo míval „myšlenkové orgasmy“ při čtení Rudého práva či závěrů sjezdů a různých akčních programů KSČ před rokem 1989.

Po dobu výstavby poslední třetiny dálnice D8 do roku 2014, reálně do roku 2015, však českou společnost nečeká žádné vakuum či nečinnost. Stále totiž probíhá urputná právní bitva, neboť je ještě nedořešeno více než patnáct soudních sporů z celkových pětadvaceti o zákonnost jejího schvalování.

Stále je tu tedy velký otazník, zda Evropská komise, tj. Evropané, věnuje českému státu za systematické porušování zákonů a odpírání účasti veřejnosti na rozhodování osm miliard korun či nikoliv. Pokud ne, tak za chyby českých úředníků a politiků zaplatí svými daněmi jako obvykle čeští občané. A bude to spravedlivé.

Stát tvrdí, že peníze dostane, když dálnici dostaví do roku 2015, téměř třicítka českých občanských sdružení zase tvrdí, že je nemyslitelné, aby Unie financovala stavbu, která nepokrytě popírá základní demokratické principy.

Na vyřešení tohoto sporu, mezi státním pragmatismem a vírou v tyto ideje, si musíme ještě počkat. Již teď je ovšem jasné, že Česká republika se ke svým angažovaným občanům chová macešsky, když jim znesnadňuje využívat jejich práva na informace, na účast při rozhodování a na účinnou soudní ochranu — mezinárodní dohodu tzv. Aarhuskou smlouvu prostě plní jen formálně.

Stát se vymkl z rukou, ale dá se to léčit

Stát dosáhl svého a angažovaní občané také. Stát má svou dálnici tam, kde ji chtěl mít, a občané mají zase pravdu, ačkoliv to ani nečekali. Stát porušoval zákony a lhal, angažovaní občané jen trvali na demokratických principech, tj. na dodržování zákonů a na využívání svých práv. Taktika zcela blízká občanským iniciativám v 80. letech minulého století v čele s Chartou 77.

Co je tím státem myšleno? Bez ohledu na politologické konstrukce stačí pro tento případ o přípravě a schvalování stavby dálnice D8 uvést, že jde o spolčení těchto profesí: státní politik, státní úředník, státní soudce, státní investor, „státní“ podnikatel napojený na státní zakázky a „státní“ novinář dychtící získat informace od politiků. Všichni se nějak schovávají za „stát“. A proti tomu stojí angažovaný Občan.

Stát tak při přípravě a výstavbě dálnice D8 přes České středohoří opět dokázal, že má neomezený čas a množství peněz a další prostředky, jak ochromovat občany šířením nereálných a nesplnitelných slibů a pomluv a lží. Jeho cíl v této kauze byl vždy jasný: nepodporovat otevřenost a logické a kritické myšlení. Naopak vyžadovat poslušnost a pasivitu (stačí chodit jen k volbám a o zbytek se postarají politické strany), neboť jedině tak se občanovi bude dařit „dobře“.

Stát také dokázal, že umí beztrestně porušovat své vlastní zákony, což jsou vlastnosti, kterými disponuje každý stát, resp. režim. Tím ovšem nechci současně tvrdit, že stačí stát jako „nejvyšší zlo“ zrušit.

Stát je totiž tak silný a tak slabý, jak slabá či jak silná je občanská společnost, která se také skládá z angažovaných občanů hájících nějaký veřejný zájem a zejména veřejný prostor, na němž se lze vůbec projevit. Toto vše se samozřejmě netýká jen úzké oblasti ochrany přírody a životního prostředí, ale i oblasti lidských, občanských, sociálních a pracovních práv, včetně ochrany práv zvířat.

Prostředkem obrany proti rozpínavosti státu, který má snahu neustále tendovat k utajování informací, ke slídění, ke korupci, k porušování zákonů, k šíření nereálných slibů a k ostrakizaci občanů a různých skupin navzájem, je veřejná angažovanost jednotlivců a skupinová solidarita, včetně prosazování otevřenosti a dodržování zákonů. Tedy nikoliv stát zrušit či žádat jeho vrácení nám, neboť stát tvoří sami občané. Ale dostat ho pod permanentní veřejnou kontrolu, která mu bude bránit se vymknout z rukou.

A abychom skončili nečekaným odkrytím skryté pravdy, je nutné si přiznat, že Česká republika má jednu velkou nevýhodu, na kterou často mnozí zapomínají. Jsme totiž už dvacet let ovládaní ropáky a jejich myšlením: co je odporné a nepřijatelné pro lidi, je naopak dobré a výhodné pro nás, co získáváme moc, pro ropáky.

Jejich hlavní nebezpečnou ideou je tvrzení, že nemá cenu se veřejně angažovat, neboť už je stejně všechno předem rozhodnuto a jen by člověk na sebe zbytečně upozornil a měl tak nepříjemnosti. A lepší už to podle nich nebude! Úspěšnou českou strategií je přece držet se při zdi, v řadě, v koutku, v davu, v příšeří. Prostě nebýt „politicky vidět“.

Tento postoj ovšem nemůže člověk s otevřeným kritickým postojem a podporující maximální účast občanů na rozhodování strpět, i kdyby prožil dvacet let na území ropáků a ve stínu ropáckého hnutí. Proti zlu je totiž nutné neustále bojovat, navzdory jeho různým podobám. Bez pohybu není život a bez života pohybu. Jak jinak.