V každé lidské činnosti je správné, pokud existují kladná ocenění. Člověka to jednak uspokojí, jednak nadále motivuje. Ale neměli bychom zapomínat i na očišťující roli záporných cen, která fungují jako zpětná vazba, třeba Ropák za antiekologický čin nebo Zelená perla za antiekologický výrok.

Příkladem může být profese novináře. Máme-li zde Cenu Ferdinanda Peroutky, pak je podivné, že Cena Žvanivého slimejše je stále ještě jaksi ve fázi intelektuálních a imaginárních úvah. Přitom takový Daniel Kaiser by mohl být za svou novinářskou práci v roce 2012 žhavým kandidátem.

Lidové noviny totiž letos 24. ledna otiskly pod názvem Živnost stížnost jeho úvahu, v níž si vytvořil fiktivní svět o extrémních aktech při schvalování dálnice D8 z Prahy do Ústí nad Labem, aby vzápětí s dokonale vykonstruovanou kritikou ho vítězoslavně zbořil. A terčem mu byly ekologické iniciativy.

O co šlo? Kaiser zřejmě nemá v oblibě občanská sdružení, která se aktivně účastní rozhodování úředníků a politiků o dálnici D8 přes České středohoří. Přitom u ní bylo opakovaně rozsudky prokázáno, že je připravována nezákonným způsobem.

Navíc, aby byly splněny všechny zákonné normy, zejména na ochranu přírody a krajiny, jsou tato řízení logicky komplikovaná a tedy zdlouhavá. Kaiser členy občanských sdružení podezírá, že jim jde jen o peníze, nikoliv o ideje, jako je příznivé životní prostředí, dodržování zákonů, transparentnost a otevřenost rozhodování a podobně.

Přitom na průběh takového řízení má nejvíce vliv žadatel o získání rozhodnutí a pak samozřejmě úředníci, kteří musejí zohlednit předložené podklady různých státních orgánů a vyjádření všech účastníků, jejichž práva jsou záměrem dotčena.

Vliv účastníků řízení na kvalitě a délce takového správního řízení je ale asi desetinový. Mají totiž jen právo nahlížet do spisu, navrhovat další důkazy, podávat vyjádření a v případě nespokojenosti s rozhodnutím i odvolání. A to vše v přesně stanoveném krátkém čase. Na obstrukce nemají žádné nástroje.

Kaiserovi se ve zmíněném článku ale nelíbí, že část veřejnosti využila jednoho ze svých občanských práv a podala odvolání proti poslednímu stavebnímu povolení pro zbývající asi třetinu dálnice D8. Přitom účast veřejnosti při rozhodování o stavbách majících vliv na životní prostředí a život občanů je v demokratickém režimu legitimní a patří mezi jeho standardní prvky. Například jeden z bodů petice Několik vět z roku 1989 toto připomínkování problematických staveb požadoval.

Bohužel některá Kaiserova tvrzení v jeho článku místy připomínají absurdní zprávy Rádia Jerevan, takže jeho případná nominace na Cenu Žvanivého slimejše roku 2012 by byla zcela na místě.

A co je tedy nutné z jeho fantaskního světa v článku vrátit zpět do nudné reality? Poslední odvolání proti stavebnímu povolení sice opravdu podáno bylo, ale není pravdou, že byly dvě. Není také pravdou, že jedno z nich podaly Děti Země. Odvolání ve skutečnosti podalo pouze sdružení Společnost ochránců životního prostředí z Litoměřic.

Není dále také pravdou, že odvolání je něčím pozoruhodné. Naopak nijak neočekávaně mimo jiné namítá, že v polovině 90. let minulého století Ministerstvo životního prostředí zabránilo veřejnosti účastnit se výběru koridoru této dálnice, neboť se poloutajeně dohodlo s Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a s dalšími úředníky, že se postaví trasa bez dlouhého tunelu. Důkazem může být stanovisko veřejného ochránce práv Otakara Motejla z roku 2003, který tento postup označil za nezákonný.

Také Kaiserova výzva na změnu zákonů, které by měly zabránit blokování různých staveb účastníky řízení je mimo reálný právní rámec demokratického státu. Jednak žádné takové zákony neexistují, takže není co měnit, a jednak, jak je každému gramotnému aktivnímu občanovi známé, správní řád dává moc do rukou jen úředníkům, nikoliv účastníkům správních řízení.

Hlavní zbraní proti snížení počtu vydávání nezákonných rozhodnutí by měl být především kvalitní služební zákon, který tu ale není už deset let. Jen ten by mohl významně ochránit úředníky před politickými, korupčními a jinými tlaky při jejich rozhodování a současně by zajistil jejich přímou zodpovědnost za kvalitu odvedené práce.

Za této situace pak není jistě ničím překvapivým, pokud úředníci musejí dnes rozhodovat ve strachu a na pokyn politických činitelů, podobně jako před rokem 1989. A samozřejmě v rozporu se zákonem!

Je proto logické, že Daniel Kaiser by mohl za svá zlovolná a nepravdivá tvrzení v tomto článku získat Cenu Žvanivého slimejše za rok 2012.

Slimejš je totiž velmi nebezpečný tvor, který si velmi rád povídá s kýmkoliv o čemkoliv, nejlépe o tom, co není a nikdy ani nebylo. Dlouhodobý pobyt v jeho blízkosti je pro člověka velmi nakažlivý, takže jeho užvaněnost může způsobit i duševní poruchu.

Jeho výskyt byl poprvé prokázaný v roce 1950 v dětské jednoaktové opeře skladatele Jiřího Pauera, potvrzen byl ještě v roce 1968 ve filmu Václava Hudečka. Slimejš prostě pochází se stejné říše umění jako Ropák, kterého pro svět objevil režisér Jan Svěrák ve svém dokumentárním filmu z roku 1988.

Doba na vyhlašování Ceny Žvanivého slimejše za špatnou novinařinu dozrála. Stačí jen posbírat nominace a vyhlásit vítězné jméno. Jen je ukrutná smůla, že na výsledky si budeme muset ještě chvíli počkat.