Ondřej Slačálek publikoval včera v Deníku Referendum polemiku s Jiřím Pehe. Tvrdí v ní, že Peheho kritika přílišné politizace odborů je analogická s Klausovou kritikou přílišné politizace občanských iniciativ devadesátých let.

Ondřej Slačálek bohužel ale netvrdí jenom to. Dále tvrdí, že Klaus měl ve své kritice občanských iniciativ v devadesátých letech blízko k pravdě: „Zde byla klausovská odpověď hodně přesvědčivá. Je přesvědčivá i dnes?“

Ondřej Slačálek se tak vlastně dopouští kastování občanských iniciativ, které nám tolik vadí, pokud se jeho obětí stávají skupiny, jež jsou jeho i našemu srdci bližší: třeba právě odbory neb ProAlt. Jen kvůli tomu, že občanské iniciativy v devadesátých letech svou kritikou opoziční smlouvy nepřivodily vznik dlouhodobé principiální změny politických poměrů k lepšímu, nelze přece tvrdit, že Klausova kritika jejich působení byla „přesvědčivá“.

Přes všechny své již v době svého vzniku zjevné nedostatky iniciativy jako Impuls 99, Děkujeme, odejděte či ČT - Věc veřejná přispěly k zániku politické pakultury opoziční smlouvy a vzniku Špidlovy vlády, která byla podstatně lepší, než to, co jí předcházelo, i než to, co následovalo po ní. Že se dopustila mnoha chyb, zjevných zvláště se současným odstupem, je evidentní, ale náš smysl pro odlišnosti by to nemělo zakalit; smysl pro odlišnosti je ostatně tím, oč tu běží.

Ondřej Slačálek přece neví, k jakému výsledku povede současné občanské opoziční hnutí. A nelze vůbec vyloučit, že i díky němu vznikne vláda, jejíž účinkování bude pro nás značným rozčarováním. Bude to pak dodatečně ospravedlňovat současný kritický postoj Jiřího Pehe?

Samozřejmě nikoli. Argumentace Jiřího Pehe proti přílišné politizaci odborů opravdu působí jako vyloženě nešťastný, přespříliš formalistický politologický purismus. Ale na druhé straně jí lze rozumět i pozitivně. Za prvé tak, že odbory se nemohou stát principiální občansko-politickou opozicí vládě samy o sobě, nutně k tomu potřebují mnohem širší občanskou alianci, která se ale přece rodí.

A za druhé, pokud Jiří Pehe svůj text uzavírá: „Představme si, že by masové protesty organizované odbory vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet,“ co vlastně Ondřeji Slačálkovi, odborům, nebo komukoli z nás brání vzít tuto otázku vážně a odpovědět na ni formulací programu radikálního prohloubení demokracie, vybavené mnoha pojistkami a prvky demokracie přímé, která ji právě odliší od partokratické, kleptokratické a povážlivě oligarchizované parodie na demokracii, provozované současným establishmentem?

Ondřej Slačálek ví jistě dobře, že třídění, srovnávání, formulace analogií a stanovování toho, co vlastně je ještě stejné a co už je jiné, je nejen jedním z velkých témat moderní filosofie, ale také de facto formulováním rámců pro diskusi, diskursivní mocenskou hrou. Proto třeba česká pravice do omrzení trvá na v podstatě stupidní tezi, že komunismus a fašismus jsou totéž.

Jenomže, co nám to říká o Slačálkově rovnítku v titulku jeho textu? Pokud se Jiří Pehe ve své argumentaci dopouští omylu, není to omyl závažnější, nežli přitakání Klausově kritice občanských iniciativ z devadesátých let. Pokud bychom důsledně aplikovali logiku stojící za Slačálkovým vyvozením závěru, že Pehe se svým omylem stal Klausem 90. let, museli bychom trvat na tom, že z Ondřeje Slačálka se tímto ztotožněním stal Erik Tabery české levicové publicistiky.

Je tu ale ještě jedna možnost: dopřát si ve svém psaní při hledání objevných analogií i radost z přesného popisování rozdílů v nich. Není to čistě intelektuální cvičení, protože režim, jehož je Nečasova vláda prozatím nejodpudivější manifestací, se nepodaří překonat jenom úsilím těch, kteří se nikdy v ničem nemýlili.

Přitom má nesporně smysl ukazovat pokrytecké, krátkozraké či oportunistické kritiky současné vlády, což se Ondřeji Slačálkovi často trefně daří. Do jeho závěrečného výčtu jmen s Andrejem Babišem, Karlem Janečkem pak ale mnohem spíš nežli Tomáš Vandas patří Ondřej Liška, poněvadž pokud by měla fašistoidní pravice získat vrchu, můžeme na tom být nakonec natolik špatně, že problematičtí oportunisté jako Babiš, Janeček i Liška se budou proti Vandasovi muset stát Slačálkovými i mými, jakož i Taberyho a Peheho, spojenci.

Leč v našem současném snažení o to, aby se takovýto hrůzostrašný scénář nenaplnil, je Jiří Pehe znamenitým spojencem a souputníkem. Jako Ondřej Slačálek.