Prý to byla v sobotu největší demonstrace za poslední léta. A nic. Ze strany vlády nepřišla žádná reakce ani sebereflexe. V normální zemi by premiér vystoupil a snažil se vysvětlit, proč třeba nesouhlasí s požadavky demonstrantů nebo proč jim nemůže vyhovět. Prostě by se snažil hájit, proč dělá, co dělá. Udělal by to i premiér, který by měl mnohem větší podporu veřejnosti, než má ten současný v České republice.

Tohle nebyla žádná extremistická akce. To, co na demonstraci zaznělo, bylo třeba i ostré, ale korektní a v rámci základních pravidel slušnosti. A nebylo to ostřejší než to, co řekl šéf Úřadu práce v Litoměřicích svému nadřízenému ministrovi Drábkovi: že se mu podařilo rozvrátit slušně fungující systém úřadů práce, že pohrdá prací lidí a podílí se na tom, že lidé ztrácejí důvěru ve stát a státní instituce. Dokonce mu vytkl, že takovéto vládnutí posiluje extremismus a fašizující skupiny v naší zemi. Kdo se tedy chce divit odborářům, jejichž role je právě ochrana práce a musí přihlížet této Drábkově ne reformě, ale bolševické revoluci.

Vládě to nestojí ani za štěk. Nic nikomu nevysvětluje, postarala se o to, že na týden je zrušeno jednání Sněmovny, aby si udělala pořádek v poslancích a vyzobala si ve Sněmovně ty, s jejichž podporou se chystá zítra pokračovat ve vládnutí. Jak se takové draftování poslanců děje, o tom mnoho nevíme. Vidíme pouze premiéra Nečase, který neustále ustupuje a změkčuje své požadavky, jak má být taková skupina kolaborujících poslanců definována. Mluvilo se o klubu, platformě, institucionalizaci, písemných podpisech… Teď už prý to bude na dobré slovo.

Stejné to měl Dzurinda ve své poslední slovenské vládě. Podobně jako Věci veřejné se mu rozpadla strana Svoboda a solidarita. Výsledek byl, že Dzurinda vládl s dvaceti čtyřmi až dvaceti osmi nezařazenými poslanci a po celém Slovensku se diskutovalo, kolik milionů každý takový poslanec vládu stojí. Zvláštní tekutá forma demokracie, která se přelévá i k nám.

Jak to celé může dopadnout? Vláda Petra Nečase si zvykla vládnout se sto osmnácti, pak sto patnácti poslanci, kteří jí žádnou oponenturu ve Sněmovně nedělali. Používala Sněmovnu jako průtokový ohřívač. Díky stádnosti vládních poslanců mohla Sněmovnou projít i revoluční devastace pracovních úřadů, nepromyšlené daňové změny a dokonce i rozpočet postavený na číslech růstu, o kterých všichni věděli, že nemohou odpovídat skutečnosti. A tak jako se vláda nebavila s poslanci svými ani opozičními, tak se ani netoužila bavit s nikým dalším. O co nižší schopnosti ministrů, o to menší ochota cokoli vysvětlovat. Jediné poselství, které přinášela lidu byly ony nechvalně proslulé tupé škrty a šetření, které nás mělo zachránit před údajným pádem do Řecka.

Občané by nakonec i přijali rozumně vysvětlený požadavek šetřit, kdyby ale zároveň od Transparency International neslyšeli, že v této zemi sto miliard uteče v manipulacích s výběrovými řízeními, kde dnes nevíme, kdo je konečným příjemcem dotací, kde kolem veřejných peněz se šíří střety zájmů a podvody jako Opencard, jízdenky MHD v Praze, Promopro a další. Je těžké souhlasit se šetřením na sociálně slabších a zároveň číst o miliardách pana Janouška a milionech ukládaných na účet ženy známého kmotra z Hluboké pana Dlouhého.

Proto se demonstrovalo proti vládě, která dělá z lidí pitomce a tvrdí jim, že se nemohou valorizovat důchody, že se musí šetřit na sociální podpoře, jež sama nedělá více než 3,6 miliard ročně. A co je to proti desítkám miliard, které utíkají v předražených veřejných zakázkách, desítkám miliard, které hodlá vláda vytáhnout z penzijního systému do privátních fondů?

Na Václaváku protestovali ti, kteří cítí, že tohle není jejich vláda. Demonstrovali za to, co si dnes myslí drtivá většina lidí v této zemi. Žádná důvěra vlády ve Sněmovně na tom nic nezmění. Navíc důvěra pofiderní, vyjednaná neprůhledným způsobem, který je parlamentu nedůstojný. V parlamentní demokracii má být parlament suverén. Tohle naše čekání do pátku, co se v kuloárech vyjedná, je ponižující nejen pro poslance, ale pro celou veřejnost.