V dramatu současných veřejných věcí ohledně Věcí veřejných uniká dění, které svým významem, a hlavně důsledky přesáhne již v podstatě uzavřenou politickou epizodu party veřejných, vlastně soukromých psychopatů. Zprávu o tom zveřejnila Mladá fronta DNES 6. března 2012 pod titulkem „Stát tratě raději zruší, než by je dal obcím“.

Našinec si možná vzpomene, jak bláhový byl, když před časem uvěřil Ministerstvu dopravy ČR, že několik desítek železničních tratí, po nichž nejezdí České dráhy ani jiná společnost, stát převede těm, kdo budou mít zájem a schopnost tyto železnice provozovat. Jevilo se to jako rozumné řešení v situaci, kdy Českým drahám se na jedné straně přesouvá lukrativní přeprava na soukromé společnosti, na druhé straně podíl ztrátového provozu na lokálních tratích se nijak nezmenšuje, přičemž České dráhy musí čelit stupňující se kritice ohledně jejich nevýdělečnosti.

Zase jsme jednou naivně uvěřili, že stát si nejen uvědomil svou odpovědnost vůči veřejné službě, jakou je hromadná doprava, ale že snad našel i širší pochopení pro význam lokálních tratí. Není tomu tak, ba naopak: Stát tyto tratě místo bezúplatného převodu nebo symbolického prodeje na obce a společnosti, které po nich chtějí jezdit, hodlá prodávat, a to za cenu zhruba (podle MF DNES) 1,5 milionu korun za kilometr. Bylo by naivní myslet se, že stát si takto chce dopomoci k penězům. Za tuto cenu 99 % opuštěných tratí nikdo nekoupí. Stát si ani nepřilepší, když tratě opravdu zlikviduje a kolejnice prodá do šrotu, protože náklady na snesení železničních svršků údajně podstatně převyšují možné výnosy.

Podle Jiřího Mužíka ze Sdružení železničních společností likvidace kilometru dráhy stojí až šest milionů, čímž se zřejmě myslí uvedení krajiny do původního nebo obecně přijatelného stavu. Takový úmysl stát pochopitelně nemá, na to přeci nemá peníze, takže opět „někdo“ sebere, spíše odcizí z železnice to, co lze zpeněžit, a ostatní se ponechá takříkajíc pánubohu. Správněji řečeno zátěž z nezlikvidovaného a chátrajícího tělesa se podle katastrů přenese povětšinou zase na obce, které důsledek blbého úřednického rozhodnutí odnesou vlastně dvakrát — to, že jim někdo zruší železnici, si ještě zaplatí.

Nutnost prodeje místo bezúplatného převodu stát zdůvodňuje tím, že „nemůže zvýhodnit obce před jinými zájemci bezúplatným převodem; takový postup by byl považován za nedovolenou veřejnou podporu“. Státní úředníci se pokrytecky tváří, jako by tyto železnice, které pro ztrátovost stát nechce provozovat, byly pro jiné majitele kdovíjak lukrativní. Jako by tyto železnice bylo možno prodávat třebas obálkovou metodou: odhadní cena je milion a půl za kilometr, a kdo dá více!

Ve skutečnosti jde o to najít vůbec někoho, kdo by byl schopen chátrající železnice obnovit, udržovat je a dotovat jejich provoz. Z hlediska současného provozu je totiž cena těchto tratí záporná, kladná je naopak v širších souvislostech, které stát ale neuznává: tj. jako pozoruhodné technické a krajinotvorné dílo, jako součást moderní civilizační historie, jako symbol fungování státu a jeho zájmu o rozvoj venkova…

Zvláště to poslední nyní stát popírá a jak vidno, svým rozhodnutím nepřevádět, ale prodávat dokonce maří snahy těch, kdož se snaží v nouzi funkci upadajícího státu suplovat nebo převzít. To je hanebnost jedna.

Druhá tkví v tom, že stát podle ducha demokratického zákonodárství nemá právo prodávat to, co sám nevytvořil, co sám získal zdarma. Historie těchto železnic je totiž povětšině alespoň stoletá a sám stát je záhy po svém vzniku získal — no právě bezúplatným převodem od různých soukromých společností a majitelů. Bezúplatný převod byl podmíněn tím, že stát tyto železnice nezruší, ale bude je provozovat na vyšší úrovni, než si mohli dovolit soukromníci. Tehdy nové Československo podmínku skutečně dodrželo, okamžitě vznikl jednotný jízdní řád pro všechny veřejné dráhy a během několika let železniční doprava doznala z dnešního hlediska neuvěřitelného rozvoje, z něhož těžil jak komunistický, tak současný režim.

Domnívám se, že znemožněním převodu nevyužívaných lokálních tratí stát v podstatě chce zastřít úvahu, kterou by nějakej pisálek, jako například já, mohl logicky dovodit: Že převodem lokálek na soukromé společnosti, obce a nezisková občanská sdružení stát v podstatě opouští masarykovskou ideu budování státu. Pisálek by vskutku mohl dovodit (znám ho), že současná státní rozhodnutí v mnohých ohledech vedou naopak k zániku státu, k útlumu státní veřejné služby a omezování sociálních struktur jako součást idejí, na nichž stát vznikal. Ten pisálek by mohl dále odvodit (je drzý), že vlastenecky se odkazovat ke státu, jehož idea se ve skutečnosti vyprazdňuje, je záměrné zastírání procesů, jejichž výsledkem bude na jedné straně zbytnění nacionalistických vášní a na straně druhé smrštění úlohy státu na bezpečnostní opatření, na rozhánění demonstrací a nepokojů, souzení a trestání neplatičů, o něž stát opře svůj význam i autoritu.

Z toho, že stát bezúplatnému převodu zamezil, lze obecně dovodit, že skutečné pohnutky státu mohou být ještě horší, než se ubohý pisálek domnívá. V každém případě nemáme právo se hlásit k masarykovskému odkazu, ale hlasme se… no vlastně k čemu?

Střízlivě, logicky vzato by mělo platit, že v zájmu společnosti je, aby železnice, již stát vzhledem k úbytku svých schopností nechce provozovat, mohla patřit tomu, kdo jejím prostřednictvím hodlá náležitou veřejnou dopravní službu provozovat, nebo kdo je schopen ji aspoň zachovat pro lepší časy. Pouze ten je hoden takového vlastnictví, jehož cena je v širších společenských souvislostech nezměrná…