O buržoazii s výplatní páskou
Jan MájíčekPostřehy Slavoje Žižka jsou často velmi zajímavé, inteligentní a je radost je číst a poslouchat. Jindy se ale jeho talent zvrhne do nepochopitelného skoku do prázdna.
Slavoj Žižek nedávno zazářil v Praze a to hned dvakrát, ačkoli to vypadalo, že nedorazí vůbec. Tento popis by se hodil jako název jedné kapitoly v některé z jeho knih a milovníci dialektických hříček se znalecky pousmějí.
Slavoj Žižek trpí tím, že se ho lidé ptají na aktuální dění a on odpovídá. Někdy jsou jeho postřehy bryskní a je radost je číst, poslouchat či sledovat na YouTube. Příkladem může být ten o Václavu Havlovi. Jindy se ale jeho talent zvrhne do nepochopitelného skoku do prázdna.
Jeden takový skok předvedl v Praze a použil jej i ve svém posledním článku v London Review of Books, který nazval Revolta buržoazie s výplatní páskou.
Svůj článek začíná poukazem na to, že se zásadně proměnila společenská produkce. Její hegemonickou formou se stala imateriální produkce tzv. Commons, sdílených znalostí a nových forem komunikace a kooperace. Produktem této imateriální výroby nejsou předměty, ale nové sociální a interpersonální vztahy. Dobrým příkladem je to, že naše používání počítačů je do značné míry určeno tím, jak Microsoft svůj operační systém navrhl.
A zde udělá Žižek svůj první skok, když ztotožní nástup imateriální výroby s novou organizací výroby ve smyslu nového způsobu výroby. Tento terminologický posun, který Žižek s oblibou provádí i jinde, je jeho velkou slabinou. Nový výrobní způsob znamenal u Marxe kvalitativní změnu v materiální reprodukci společnosti jako přechod z feudalismu do kapitalismu.
On, ale všichni ti „revolucionáři s výplatní páskou“, by se měli zamyslet, proč je nejpopulárnějším revolucionářem pořád Che. Protože ten se rozhodl opustit teplé místečko nejen žvanění, ale dokonce moci a své přesvědčení šel prosazovat tam, kde to bylo nejvíc potřeba. I proto právě Jižní Amerika dneska zvedla prapor skutečného odporu vůči kapitalismu.
I proto vidím naprosto ojedinělou zásluhu Slavoje Žižeka v tom, že burcuje naše myšlení k opuštění myšlenkových stereotypů, k novému vnímání světa, že pomáhá z našich mozků odstraňovat myšlenkové šablony, zažité dlouhými desetiletími trvající, ale dnes se již hroutící, industriální civilizace, manýry, jichž se intelektuálové, zejména ti, kteří se hlásí k levici, nejsou sto oprostit:
Zkuste, prosím, v našem společensko-ekonomickém diskursu poukázat na něco, co ještě před vámi nebylo vysloveno nějakou známou autoritou, pokud možno v západních krajích. Odezvou je "veřejné ticho po pěšině", zatím co v soukromí vám přiznají: dobrý, ale to jsem ještě nikde nečetl(a)! - Konec diskuse.
Nežádejme tedy po Žižekovi něco, co nám dát nemůže. Ale plnými hrstmi si od něho berme to, co nám dává, a bez čeho se z místa nepohneme: zcela otevřené a bezpředsudečné myšlení. A spolu s využitím Tožičkova návodu na osvojení si technik vstřícného dialogu získáme pak třeba i ten pověstný "pevný bod", abychom mohli aspoň trochu "zeměkoulí pohnout".