Odkaz Václava Havla je po jeho smrti zmiňován často, konkrétní obsah ale příliš uváděn není. Snižováno nebo přímo ignorováno je například to, že se Havel opakovaně — veřejně a zcela explicitně — přihlásil k podpoře zelených vedených Martinem Bursíkem.

Vzpomínám na tiskovou konferenci na jaře 2009, kdy Havel podpořil Stranu zelených při volbách do Evropského parlamentu. Seděl po boku tehdejší kandidátky Kateřiny Jacques, kterou jmenovitě podporoval už při volbách do sněmovny v roce 2006, a uvedl, že zeleným je celý život - již v osmdesátých letech minulého století totiž podporoval německé Die Grünen. Místnost v pražské kavárně Louvre byla tehdy narvaná k prasknutí — mediálních výstupů však bylo následně poskromnu. Havlova podpora byla již tehdy shazována.

Místo toho, aby byl jeho zelený názor alespoň nyní zcela respektován nebo přinejmenším zmíněn, jsou tu a tam naopak vypeskováni zelení, že podpory prvního českého prezidenta prý zneužívají, protože se k ní stále hlásí. A proč by ne? Hlásili se k ní za jeho života, kdy byl Havel peskován, mají plné morální právo hlásit se k ní i nyní, kdy je oslavován.

Na rozdíl od mnoha jiných, kteří najednou objevili Havla, jemuž dříve nemohli přijít na jméno, a náhle zjistili, že jednodušší je přihlásit se k odkazu člověka až po jeho smrti. A ten odkaz — o podpoře zelených, blízkosti s dalajlámou, trefném označení mafiánský kapitalismus nebo jasném odmítnutí krvavých brutalit bratrů Mašínů — raději moc nepitvat.

Mrtvý se přece nemůže bránit, nemůže nic komentovat, nemůže nic upřesnit, s jeho odkazem je možné si pohrávat tak, jak je libo. Král je mrtev, ať žije král. Kdyby to Havel viděl, možná by o tom všem napsal pokračování Odcházení, jehož trvalá hodnota, kdy tajemníci tajemníků rychle doslouží odcházejícímu vladaři, aby s nahrbenými zády utekli k novému mocipánovi, byla za jeho života také bohužel nedoceněna.