Mírná stávka v mezích zákona

Roman Kanda

Pochybnosti o tom, zda se vůbec můžeme vyjadřovat ke směřování společnosti mimo volby, pramení ze strachu. Máme tu přeci demokracii a protesty v ulicích a stávky by ji mohly zpochybnit.

Zpravodajský server Parlamentní listy informoval o údivu a upřímném pobouření francouzského novináře Fabrice Martina Plichty. Tento pražský dopisovatel večerníku Le Monde neváhal označit jednání české vlády, která prostřednictvím předběžného soudního opatření nechala ohlášenou pondělní stávku zakázat, jako přetrvávání nebo zrození nové totality.

Francie je zemí stávek, odbory v ní mají silné postavení a dokážou mobilizovat obyvatelstvo takovým způsobem, že by to českým občanům připadalo jako návrat revolučních časů. My jsme si však svou sametovou revoluci odbyli (přitom jsme právem pyšní na její nenásilný charakter), a tak se zdá, že přece jen „máme, co jsme chtěli“, že „lepší už to nebude“. Řada věcí se nám nelíbí, hlavně podvodní politici, korupce, nezaměstnanost, důchodová a zdravotní reforma, vysoké ceny potravin, léků či benzínu - ale jít kvůli tomu do ulic? To přece nejde, když máme svobodné volby, a tudíž demokracii. Proti demokracii se neprotestuje. Cožpak si přejeme návrat minulého režimu? Musíme brát věci realisticky tak, jak jsou. Stávka? Nu, snad ano, ale aby dlouho netrvala a hlavně aby se mě přímo nedotkla.

Tento příslovečný český realismus, který geniálním způsobem zesměšnil Jaroslav Hašek, ve skutečnosti představuje jednu velkou iluzi. Iluzi, na základě níž se domníváme, že existuje něco jako dnešní stav věcí, který se nám sice nelíbí, ale změnit se moc nedá; a ostatně pořád je lepší to všelijak nedokonalé „teď“ než nejistota, která může přijít kdykoli zítra. Že by právě tento „dnešní stav věcí“ mohla znamenat jednu velkou nejistotu, si jaksi odmítáme připustit. A že bychom měli sílu jej změnit, to už je snad fantazie z říše utopie.

Zdá se však, že úsilí současné vlády - úsilí upachtěné a nedemokraticky zrůdné - změnit legislativní rámec tak, aby bylo právo na stávku omezeno, by mohlo náš český realismus vystavit jinému světlu. Česká biedermeierovská mentalita způsobuje, že jsme odhodláni k přímé akci především tehdy, je-li ohroženo naše bezprostřední domovské okolí, naše rituální každodennost. Může stávka ohrozit pravidelnou cestu do zaměstnání? Pak jsme tedy spíše proti stávce. Anebo stávku „z principu“ sice podporujeme, ale prakticky na ni nadáváme. (Zdá se, že takové schizofrenické rozštěpení mezi obecnými principy, které proklamativně uznáváme, a naším zhusta protikladným reálným jednáním, tvoří jednu z komponent české mentality - pokud něco takového jako národní mentalita existuje.) Ovšem na to, že Pražský městský soud bleskurychle rozhodl v neprospěch konání stávky a jde tak nehorázným způsobem vládě na ruku a ještě má tu drzost hovořit o vlastní nezávislosti, na to už reagujeme se spravedlivou rozhořčeností. A opět toto rozhořčení pramení z kontextu bezprostřední individuální zkušenosti: jak to, že já čekám na rozhodnutí soudu měsíce či léta, zatímco předběžného opatření se vládní politici dočkali prakticky ihned? Odkud se najednou vzala ta rychlost soudu, čím je asi motivována?

Český realismus je velmi těžké nahlodat, vymýtit, změnit, zlomit přes koleno, má ostatně své historické kořeny a důvody. Až ve chvíli, kdy silný pocit nespravedlnosti naruší klid našich pečlivě opatrovaných domovů, může být zle.

Nestrategické a v podstatě velmi hloupé jednání vlády může nakonec přispět k radikalizaci společnosti, která tento pokus o zavedení mírné demokracie v mezích zákona odmítne formou přímé akce nebo alespoň tím, že tuto přímou akci morálně podpoří.

    Diskuse
    June 16, 2011 v 11.40
    Skvělý rozbor
    Cesta k demokracii potrvá v Česku ještě dlouho.
    June 16, 2011 v 13.13
    Škody a papaláši
    Nevím, jestli máme žehrat na „biedermeierovskou mentalitu“, nebo zda bychom neměli spíš náladu ve společnosti a „rozostřené vidění“, jímž se dnešní Česko vyznačuje, připisovat mediálnímu prostředí. Např. dnes sleduji od rána ČT, a co vidím na obrazovce? Že je všude klid. Žádné velké škody. Sem tam nějaký malý incident. Vyznívá to tak, jako by stávka nebyla závažným vyjádřením smýšlení výrazné části veřejnosti, jako by vůbec nešlo o to, proč je, ale jen a jen o to, že nejsou škody.
    Klid a nekonfliktní průběh stávky ale je tím podstatným sdělením: my Češi se už opět nazíráme jako součást polečnosti rozdělené na nás dole a papaláše nahoře. Ale kultivovanost demonstrují ti „dole“, blazeovanost „nahoře“; věcně mluví odborář, naučená hesla zvládá premiér. Ostatně tentýž premiér, který včera varoval, že stávka způsobí stamiliónové škody, ale dnes ho v parlamentu nějaký ten stamiliónek prošustrovaný (nejen podle opozice) ve Vondrově režii z klidu nevyvedl. Vyvolává to dojem, že prokorupční síly demonstrují svoji nedotknutelnost.
    June 16, 2011 v 19.29
    Česká cesta k demokracii je vskutku trnitá, a ta mediální rovina a chování papalášů to jasně dokazují. Pokud jde o tu „biedermeierovskou mentalitu“, snažil jsem se prostě na to podívat z obecnější perspektivy. Nejde jen o tuto stávku.
    June 17, 2011 v 14.19
    moudrost českého realismu
    "Český realismus", "biedermeierovská mentalita", "nekonfliktní průběh stávky", "kultivovanost dole" .. to všechno zahrnuje hlubokou moudrost, že rozvrat řádu a nástup chaosu by nejvíce poškodil právě ty nejslabší a nejzranitelnější ve společnosti. Dávají příležitost mocným (papalášům a jiným) nastolit zvůli a kořistit. O úroveň víc, než to ostatně dělají v našem polochaosu již desetiletí.
    To neznamená, že někdy - když je systém uzavřený - není revoluce nezbytná.
    Ale smysl stávky byl a je politický: vyjádřit, co si občanstvo myslí a povzbudit k další politické účasti a činnosti. Zatím možnosti jsou.
    June 17, 2011 v 18.37
    Potřeba revoluce
    Napravovat společenské poměry revolucí je jako uklízet byt dynamitem. Někdy se ovšem nahromadí tolik svinstva, že to už vážně jinak nejde.
    June 17, 2011 v 19.28
    Dynamit
    Pane Macháčku, vaše diskusní příspěvky jsou velmi výbušné!
    PM
    June 18, 2011 v 15.02
    Odbory dnes nejsou v roli předmyslitele
    Odbory nejsou schopny iniciovat vzepětí občanského odporu, protože již opustily svou původní roli v sociální politice, a to nejen v evropě. Jsou pouze - mnohde již déle než půl století – ve všestraně nesympatické roli zneužívaného vyjednavatele. Ve společnosti, kde nefunguje justice na základě ústavy právního řádu liberálního demokratického režimu, která by zaručila rovnováhu mezi majiteli a závislými se stávají spíše instrumentem zastírání skutečnosti. Ve společnosti, ve které je udržována nezaměstnanost vládními opatřeními v relaci, která umožňuje fiskálním korporacím rozhodovat o sociálním upořádání a tím i o úloze odborů, je nutno akceptovat její podřízenou roli zakřiknutého vyjednavače mzdových podmínek. Odbory nenahradí úlohu politické strany schopné koncipovat úderné politické programy. Pomyslel jsem si.
    June 18, 2011 v 16.06
    Odbory
    Myslím, pane Petrásku, že odbory ani nahradit politickou stranu z principu nemůžou - proč taky? V tomto smyslu považuji kritiku Miloše Zemana, že odbory nevědí, co chtějí, za irelevantní. Úkolem odborů není předkládat politické programy. Ale přesto se domnívám, že se jim podařilo zmobilizovat lidi mnohem víc než by to dokázala jakákoli politická strana nalevo od středu. Jinak ovšem s těmi slovy o slabé pozici odborů ve společnosti musím bohužel souhlasit.
    JK
    June 18, 2011 v 16.19
    co dokázaly odbory
    Souhlasím s panem Kandou. Odbory dokázaly dát najevo, že to jak vládní koalice orá s občany je už neunosné. Do politky byly nuceny vstoupit protože levicové politické strany prokázaly absolutní neschopnost reagovat, oslovit občany prostě něco dělat mimo tlacháni.
    PM
    June 18, 2011 v 16.38
    Ano, pane Kando, odbory nejsou partaje
    Moje připomínka měla být domněnkou o důvodech pravé potence odborů a nesplněném očekávání mnohých.
    June 21, 2011 v 19.49
    Očekávání
    Záleží, pane Petrasku, kdo měl jaká očekávání. Podle mého názoru získaly odbory až překvapivě silnou podporu lidí (aspoň já jsem byl mile překvapen), kteří ale sami paradoxně nejsou schopni či ochotni přikročit k jakékoli akci. To je právě ten rozpor mezi hlásanými principy a realitou jednání, o níž hovořím v článku.
    BM
    June 22, 2011 v 16.17
    schopni ci ochotni
    Co kdybychom začali u sebe, pane kolego. Vysoké školy - alespoň ta jejich nezkorumpovaná část - by neměly v říjnu začít učit a měly by stávkovat až do toho dne, kdy Dobeš rezignuje a Wilhelm, Haňka, Nantl a spol odpochodují. Myslíte si, že slavná akademická obec je schopná takového odporu? Nebo si bez odporu necháme koncem roku naoktrojovat nový vysokoškolský zákon včetně správních rad a školného? Pan Macháček to (ve své poznámce k jinému zdejšímu článku) nevidí jako pravděpodobné.
    June 22, 2011 v 16.49
    Souhlasím, paní Marvalová, bohužel neučím na české VŠ, takže jsem pracovně právně "mimo". Ale pokud můžu obecně - všiml jsem si průzkumu, podle něhož bylo nejvíce lidí, kteří vyjádřili nesouhlas se stávkou, právě mezi vysokoškolsky vzdělanými. Co na to říct? Že lidé s nižším vzděláním mají více zdravého rozumu než lidé s VŠ diplomem? Pokud jde o akademickou obec, skepse je zde skutečně na místě.
    + Další komentáře