Extremismus, který neškodí
Lukáš JelínekAutor, který dosud s nadhledem komentoval dění na české politické scéně, se stal náhle extremistou. Stačilo k tomu málo: Nesdílí tolik rozšířené opovržení stávkou a odbory.
Stal jsem se extremistou. Nevadí mi lidé v ulicích ani stávky zaměstnanců. A odborovým vůdcům neříkám „bossové“, jako by snad vypadli z mafiánského thrilleru, nýbrž postaru „předáci“. Těší mne, když lidé šlapou na paty politikům častěji než jednou za čtyři roky u voleb, a s trochou zlomyslnosti se pochechtávám, když vládní esa (tentokrát pravicová, ale příště mohou pocházet zleva) topornými frázemi nedokáží polemizovat se zdravým selským rozumem svých kritiků.
Jsem smířený se svým osudem a nemůže mne tedy vytočit ani premiérův poradce pro lidská práva (sic!) Roman Joch, který podle internetového serveru Parlamentní listy (7.6.2011) „považuje mnohdy radikální prohlášení levicových idealistů, jako jsou Vladimíra Dvořáková, Jan Keller či Lukáš Jelínek za zradu intelektuálů“. Aby ukázal, že se nalevo od středu vyzná, pan Joch dodal, že „že oni zrazují svou část politického spektra tím, že se snaží dnešní situaci nasadit růžové brýle. Že říkají, že fiskální situace není vážná a že vláda straší Řeckem zbytečně. Přitom předpokládám, že tito lidé mají jistou inteligenci. Bylo by pro mě zklamáním, kdyby ji neměli. Pokud ji mají, tak si přece musí být vědomi toho, že míra zadlužení, když už jenom placení samotných úroků ochromuje náš rozpočet, je neudržitelná. Buď nejsou poctiví, nebo nezvládají základní matematické úkony na úrovni prvního stupně základní školy.“
V počtech jsem býval vždy slabší, to přiznávám. A dokonce ani neumím tak žonglovat se slovy jako Roman Joch, který v souvislosti s výroky vládních politiků tvrdí, že „nejde o strašení Řeckem, ale o varování před cestou, která by nakonec v důsledku fiskální nezodpovědnosti nás mohla do Řecka dovést.“ Dokážu si však dobře představit rozdělení odpovědnosti za stav, v němž se ocitáme. Za stav, kdy obyčejní lidé ze středních a nízkopříjmových vrstev mají platit dluhy za neodpovědné politiky a bankovní spekulanty. (Že jsou naopak stejnými šibaly lákání k rodinnému zadlužování čili braní si lichvářských spotřebitelských úvěrů Jocha a spol. nikterak nezneklidňuje.) Za stav, kdy státy nejsou řízeny vládami a demokraticky zvolenými parlamenty, nýbrž ratingovými agenturami. Za stav, kdy banální vyjádření pochyb o správnosti nastoupené cesty je bezmála vykládán jako sabotérství těch, co berou druhým klid na práci.
Co jiného by mělo být denním chlebem intelektuálů, ale i dalších kriticky myslících bytostí než pověstné „nastavování zrcadla“ těm, které pohltily jejich věže ze slonoviny? A co jiného by mělo zaznívat dnes sugestivněji než varování před smutnými konci, které může politika nezodpovědných vládců — tu ideologicky zaslepených, tu čistě manažersky uvažujících v intencích soukromých firem stojících za politickými stranami — přinést pravici i levici, demokracii i sociálně-tržnímu hospodářství?
Spíše než o levicové intelektuály by se měl Roman Joch starat o duševní svěžest pána Strakovy akademie. Ten totiž stále častěji podniká výlety mimo realitu. Stačí se začíst do rozhovoru, který Petr Nečas poskytl 11.6. Lidovým novinám. Na otázku, proč mají lidé trpět škrty a zdražování, odpověděl: „Musíme modernizovat Českou republiku, aby byla dlouhodobě konkurenceschopná.“ A když měl lépe popsat specifika reforem, pouze zopakoval: „Chceme za sebou zanechat republiku, která bude mít zmodernizované základní veřejné systémy a bude tedy dlouhodobě konkurenceschopná.“
Pomiňme, že premiér dokola papouškuje otřepaná zaklínadla, z nichž naskakuje kopřivka. Jako by nás chtěl „ureformovat“ a „zkonkurenceschopnit“ k smrti. Copak se asi tak skrývá za těmito ocelově znějícími slovy? Nejspíš rozebrání sociálního státu a připodobnění se čínskému ekonomickému a sociálnímu „zázraku“. Na této cestě nás čeká zvýšení spoluúčasti ve zdravotnictví, osekání sociálních dávek, růst DPH, překopané střádání na důchod.
A také školné na vysokých školách — v našem zájmu, pochopitelně… Podle Petra Nečase „dítě z dělnické rodiny má při stejném nadání nižší šance dosáhnout na vysokoškolské vzdělání než jeho vrstevník z rodiny dvou vysokoškoláků.“ Aby to napravil, zpoplatní studium, jako by už mladé akademické adepty nedusily ceny ubytování, potravin, studijních pomůcek.
No řekněte, nestávkovali byste proti takto dezorientovanému ministerskému předsedovi také?
Aby toho nebylo málo, plýtvá se na vrcholu státní správy a ve státních firmách. Štědré odměny nejbližším spolupracovníkům ministrů (například v „přeplácených“ resortech školství a vnitra) jsou už známé.
Jiný příklad by mohl Romanu Jochovi popsat jeho přímý nadřízený, šéf premiérových poradců Martin Říman. V roli předsedy dozorčí rady ČEZ — už nad tímto souběhem funkcí zůstává rozum stát — si nemohl nevšimnout, že tento energetický gigant nakupoval přes překupníka součásti solární elektrárny za ceny přemrštěné až o sto procent. Společnost Amun.Re, s neznámým majitelem (akciemi na doručitele) a bez zkušenosti v oboru, se stala hlavním dodavatelem ČEZ u pětimiliardové zakázky na stavbu obřích fotovoltaik v Ralsku a Mimoni. Jak zjistily Hospodářské noviny, pro Amun.Re bylo spojení s ČEZ obchodem roku. Například jen za subdodávky od společnosti CE Solar, jednoho z největších stavitelů solárních parků v ČR, zaplatil přibližně 1,1 miliardy korun. Při předání inkasoval od ČEZ více než dvě miliardy. Rozdíl činí 1,16 miliardy. Určitě je jen shoda náhod, že v orgánech společnosti Amun.Re sedí také právníci advokátní kanceláře Drahomíra Šachty, jenž léta spolupracuje s lobbistou Ivo Rittigem, napojeným na ODS.
Na vládní reformy se nejvíce těší soukromé finanční skupiny a ani s šetřením to nevypadá o moc lépe. O něm a o boji s korupcí a klientelismem by mohli Pavel Drobil (kauza SFŽP), Alexandr Vondra (kauza Promopro), Vít Bárta (kauza ABL-VV), Karel Janovský (kauza Phar Service) nebo Miroslav Kalousek (odkud začít a kde skončit?) by mohli přednášet celé hodiny…
Není pak většího pokrytectví než chtít, aby odbory držely pusu a krok a dopřály vládě klid na práci, na šetření, na reformy, na zápas s korupcí.
Nevím, kdo je zde s růžovými brýlemi na očích, naivní nebo rovnou neupřímný. Možná by se měl intelektuál Roman Joch podívat občas do zrcadla. Do té doby budu rád vybočovat z jím nalajnované řady, spolu s ostatními extremisty, ať už za nabroušenými klávesnicemi nebo v davech stávkujících.
Jde jen o to, aby levicoví politici a intelektuálové neusnuli na vavřínech a nestalo se jim něco podobného jako našim pravicovým "přátelům". Klišé a fráze se u nich bohužel také vyskytují, na to je nejlepším lékem kritické a sebe-kritické myšlení.
Nelze žít nad poměry.
Ale jeden z největších demagogických triků pravice chce ono "žítí nad poměry" (které samo o sobě v Řecku jejich dnešní stav nezpůsobilo - jenom k nšmu přispělo jaksi "navíc") spojit s tím, že abychom nežili nad poměry musíme všechno zprivatizovat a zničit sociální stát.
Ve skutečnosti to je přesně naopak:
Pokud patříte do Starého vyspělého kapitálově saturovaného světa platí, že čím víc neoliberalismu v daném státě, tím větší veřejný dluh ...
@Miroslav Tejkl: Muzete prosim svuj bonmot o neoliberalismu ilustrovat konkretnim priladem? Nejak nevim o cem mluvite.
Jakým způsobem radí Lukáš Jelínek ve svém článku řešit zadlužení státu?
A) Odstranit plýtvání na sociálních dávkách.
B) Odstranit plýtvání na vrcholu státní správy a ve státních firmách.
C) Levicoví extremisté zadlužení státu neřeší.
Na kritický rozum musí být určité nároky, tak nebo tak.
Nebo skončíme u nastavování zrcadla, jak ve filmu "Vesničko má středisková" (viz ten dehonestující dotaz na stereotypní úvod TV hlasatelky "už nastavovali zrecadlo")
- že je nutné se smířit s minimálním sociálním státem;
- nepřímo že jediným způsobem jak řešit zadlužení státu, je rychlé zvětšování rozdílu mezi nejužžší skupinou velmi majetných vlastníků (velkého kapitálu) a těmi ostatními (s výjimkou proměnlivé malé části schopných a všeho schopných přímo sloužících prostitutů velkých vlastníků).
Neměl byste tyto věci tvrdit příliš kategoricky proto, protože celá neoliberální ideologie, v principu sama o sobě až primitivní, je překrytá komplikovaným propagandistickým systémem (nejen médiálním, ale i sociálním, vždyť kdo by nechtěl být in, stačí jen povzbuzovat sebedůvěru a bláhové naděje) aby nebylo hned zřetelné a snadno společensky diskutovatelné jaké hrůzy to nakonec, ale nejspíš už zanedlouho, dnes je to jen ochutnávka, devadesáti procentům lidí přivodí.
Pane Kluko, hlavní oporou pro naše (laické vaše i moje) tvrzení je neoliberální propagandistická masáž, valící se na nás ze všech stran, jenomže zatímco vy k ní přistupujete jako důvěřivý optimista, já jako naprostý skeptik.
Vrcholní neoliberální ideologičtí prostituti do svého prostinkého ekonomicko-politologického puzzle poskládali jen to, co se jejich živitelům hodí, bez ohledu na 'měkkost' některých svých předpokladů.
Vaše (podle mne naivní) důvěra v propagované neoliberální mantry pramení jistě i ze sebedůvěry, že vy a vaše děti přece nejste ti neschopní budižkničemové. Minulá desetiletí nám bohužel takovouto individuální sebedůvěru dostatečně nesrážely a současná jednostranná propaganda ji povzbuzuje dál. Vždyť přece já to zvládnu, mám na to, MÁM NA TO! A ostatní ať se snaží, kdo to nezvládne je beztak socka.
Netvrdím ale, pane Kluko, že lživá jsou všechna neoliberální tvrzení, naopak. Protože 'polovina pravdy je často velká lež' (B. Franklin).
A nekomentuji věci, které jste nenapsal, ale nejspíš je mlčky předpokládáte, jinak by vaše názory nebyly konzistentní, jako že správná neoliberální vláda by nejspíš měla jen velice opatrně bránit rozkrádání stovek miliard z veřejných rozpočtů a nepokoušet se příliš o zprůhlednění nakládání s veřejnými penězi, protože soukromé peníze jsou hodny větší ochrany, než ty veřejné.)
Ale řeči o státu coby rodině nebo ještě častěji firmě jsou jedním z nebezpečných diskursů dneška i z jiných důvodů. Argument typu "když se jako rodina/firma zadlužíme, musíme si odříci dovolenou/benefity" apod. na lidi pochopitelně platí. Jenže -- nakolik dovoluje pochopit můj rozoumek -- firma si půjčuje nikoli proto, aby mohla škrtat, ale aby mohla expandovat a ze zisků splácet. Chce uspět v konkurenčním prostředí, případně anihilovat konkurenty. Myslím, že chování firmy je stát nejblíže ve válce, nejlépe koloniální. Á propos: kolik si musely půjčit USA třeba na takovou válku v Iráku?
no jistě pane Kluka - státy, kde se udržel sociální stát nejvíc, jsou nejméně zadlužené.
Island, dokud nejel svou riskantní banksterskou Formuli Risk, tak měl veřejný dluh 20% HDP.
Zločinní komunisté měli čtyřicet let na penze, zdravotní péči a vzdělání zdarma, bydlení, dopravu a potraviny za pakatel. Polistopadoví sběrači moci, majetku a osobních privilegií zločinnost komunistů napravujíi tím, že neustále zadlužují stát, aby těch pár superbohatců mělo stále víc.
Je mi k smíchu pak veškerá demagogie vládců, která celá desetiletí snižuje státní rozpočet, ale při tom každým rokem schvaluje jeho stomiliardový deficit. A je jedno, že seškrtá pár miliard. Řádově se na dluhu státu totiž vůbec nic nemění. Celý polistopadový politický režim je tak čistokrevným extremismem.