Pěchouček vystudoval v 90. letech pražskou AVU a dnes působí na Ústavu umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Jeho umělecká tvorba sestává z experimentů s řadou různých médií včetně výtvarnému umění v mnoha ohledech vzdáleného divadla. Vzájemné provázání všech uměleckých poloh dokazuje například jeho divadelní inscenace Když muži malují, kterou uváděla pražská MeetFactory, a je možným návodem pro pochopení Pěchoučkova ironického přístupu k profesi umělce a k uměleckému provozu jako takovému.

V Domě U Kamenného zvonu naposledy vystavoval v roce 2002 v rámci Bienále mladých. V současné době dostal k dispozici celý prostor středověkého domu, ale než aby se pokoušel o ucelenější a třeba retrospektivní pohled na svou dosavadní tvorbu, jak by se dalo očekávat, rozhodl se vystavit pouze dva cykly: experimenty s filmovým médiem a vyšívané obrazy. Ke spolupráci si Pěchouček přizval dva studenty pražské AVU — Pavla Švece a Viktora Takáče, kteří v  prostoru galerie od Pěchoučka získali dvě Hodiny v umění.

Paradoxně hned na začátku nezmíníme samotná díla, ale prostorové uspořádání prvního patra, které je silným okamžikem výstavy. Pěchouček malé místnosti proměnil v prostory ještě menší, temnější a především stísněnější. Jediným místem, kde je fyzicky přítomné silnější osvětlení se stal poslední sál patra orientovaný do Staroměstského náměstí, kam přirozeně proniká denní světlo a v případě současné výstavy osvětluje lunární kalendář Filmogram č. 10.

V působivém prostoru umělec instaloval řadu filmových pásů, kontaktních fotografií a video. Přes narativní podstatu média filmu a zobrazivých vlastností fotografie, vystavené práce žádný děj nezachycují. Hlavní polohou instalace proto není zprostředkování děje, ale samotný materiál filmového pásu, který umělec systematicky proděravěl. Detailnímu pozorování se nelze bránit. Jsme k němu nuceni a jediným vysvobozením může být název cyklu: Filmogram. Tento Pěchoučkův novotvar odvozený od fotogramu, označení pro snímky vytvořené bez použití fotografického aparátu, jeho práce explicitně vzdaluje od tradiční práce s kamerou, a tedy také od filmové časové danosti.

Druhé patro galerie představuje desítky vyšívaných obrazů. Pod názvem Time for Bed neboli Večerka nalezneme velkoformátové a zároveň velice intimní portréty lidí. Každé plátno vzniklo na základě stejného postupu. Část pyžama, nebo jiného veskrze osobního a často velmi nedůstojného kusu oblečení, Pěchouček připevnil na obraz. Linie prošil a lidské obrysy na plátno nakreslil. V minimální kompozici je na režném plátně výrazně zachycena jen postava či postavy. Identický přístup k materiálu se v jednotlivých obrazech odlišuje pouze na základě zachycený situací, které se rozpínají od nevinných portrétů až po sexuální polohy dvojic.

Zajímavým historickým přesahem Pěchoučkových pláten jsou jím samotným explicitně připomínané umělkyně šedesátých a sedmdesátých let. Věra Janoušková, Eva Kmentová, Zorka Ságlová nebo Adriena Šimotová, které podobně jako dnes Pěchouček přistupovaly k výtvarnému umění z neotřelého úhlu pohledu ovlivněného domácími pracemi.

Snaha zhodnotit výstavu Michala Pěchoučka vede člověka k pocitu rozpolcení. Na jedné straně je osvěžující konzistence dvou vystavených cyklů, na straně druhé se však nemůžeme zbavit pocitu jakéhosi ošizení. Jakoby toho v galerii bylo nějak málo. První místnost každého patra zaujme, druhá, třetí, čtvrtá… pak ukazuje autorovu posedlost danými přístupy a vede k rozmělnění. Důvod, proč je jeden nápad nekonečně recyklován, se jaksi ztrácí. Opakování téhož vede nutně k vyprázdnění a ke zploštění v manýru.

Michal Pěchouček: Hodiny v umění. Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu. Výstava potrvá do 5. června 2011.