Nezodpovězené otázky nad důchodovou reformou
Jiří PehePřestože znějí argumenty, které používají zastánci důchodové reformy, docela logicky, vynořuje se řada otázek, na které jsme zatím neslyšeli jasné odpovědi. Zde jsou.
Vláda, ekonomové a komentátoři podporující reformu důchodového systému v podobě vytvoření tzv. druhého pilíře, tedy soukromých kapitálových fondů, do kterých by se vyvedla část prostředků ze současného systému průběžného financování, uvádějí čtyři hlavní důvody, proč je prý reforma nutná.
Prvním je důvod demografický, tedy stárnutí populace a menší počty narozených dětí, které by mohly v produktivním věku financovat penze lidí ve věku důchodovém.
Důležité je prý i rozložení rizik do více pilířů, což má mimo jiné také neutralizovat důsledky zákonitého poklesu odvodů do státního pilíře v době krize.
Třetím důvodem je údajně nežádoucí zvyšování odvodů do státního systému penzijního pojištění, což by jej mohlo stabilizovat, neboť to by prý podvázalo růst ekonomiky.
Pražské zastavení má podtitul "Máme svobodu volit svou budoucnost?", moderuje Lubomír Zaorálek, předseda MDA.
Bych bych rád, kdybych si s těmi penězi, které nedám státu, mohl nakládat podle svého a jen místo státu musel cpát Kalouskovým kámošům, kteří si budou vyplácet milionové odměny.
Pádný je ovšem argument s DPH - když jsme bohatí na to, abychom mohli víc platit za základní věci, tak jsme to bohatství jistě mohli využít ke zvýšeným odvodům na pojištění.
Ostatně pokud mi tento stát považuje občany za způsobilé volit, nevidím důvodu, proč by je neměl aspoň z části považovat za způsobilé si rozhodnout, jak se zabezpečit, až budou staří.
Příspěvek na ty důchody je na stejném principu jako placení daní. Ostatně, dokud fungují různé veřejné služby, včetně veřejně financovaných důchodů, můžete žít ve společnosti, která je relativně bezpečná a stabilní, protože ulicemi se nepohybují k agresivitě dohnaní nebo nakažlivě nemocní jedinci bez prostředků - tedy aspoň ne v množství větším než malém... (ale i to je víc než dost).
Nyní mi navíc pan Kalousek místo možnosti určitou ČÁST prostředků spravovat sám nabízí falešnou volbu, tj. abych měl vyšší přísun peněz v důchodu dávat část prostředků místo státu jeho kamarádíčkům/sponzorům/budoucím "sponzorům" z některých jeho lidmi (či lidmi někoho podobného) v budoucnu vybraných penzijních fondů.
K předchozímu správnému postřehu Milan Petraska bych dodal, že by bylo vůbec dobře konečně pochopit, že STÁT JSME MY. Neuvědomujeme-li si to a nenaplňujeme-li to, degeneruje stát na nástroj, pouhou administrativu vlády nenažraného panstva.
Trvá-li to příliš dlouho, dojde i na ty příslovečné vidle.
A nyní k těm blbostem. Děti se prý mají postarat o rodiče. Překrásná to idea, jako vystřižená ze srdceryvných pohádek paní Němcové, Boženy samozřejmě. Hlavně když na budoucím globálním pracovním trhu budou děti pracovat roztroušeny po různých koncích zeměkoule a mnozí dospělí díky chorobám budou nerodiči a přesto díky témuž pracovnímu trhu budou celý život žít z ruky do huby. A takových nebude zase nějak málo. Peníze pan Malinovský nechce cpát státu, takže je asi bude mít celých čtyřicet let ve strožoku, protože i podle neoliberálních doktrín o penzijních fondech prý jsou nejjistější státní dluhopisy a ne rulety fondů, takže předpokládám, že je přece nesvěří hazardním hráčům. Zajímá mne, kde bere víru, že se po čtyřicet let dokáže starat o své peníze bez státu a bez bank lépe než ony instituce, zvláště když se dají očekávat války, revoluční zvraty a další měnové houpačky? Dovolávat se solidarity je paskvil. Lidstvo se stalo tím čím je, ne na základě jakési stupidní solidarity, ale uznáním bezpodmínečné nutnosti vzájemné spolupráce. V té souvislosti by mne docela zajímalo, co to je dostatečná solidarita? To je tak velká pomoc jinému, která ho už nenutí, aby mi můj přebytek ukradl?!, nebo nějaká jiná metoda?