TS: Práce v moderních společnostech měla podobu dlouhodobého zaměstnání, od kterého se odvíjely existenční jistoty jedince a domácnosti. Práce byla relativně stabilní a předvídatelná složka naší existence. Tato její podoba se dnes rozpadá. Stále víc má práce formu nestálého zaměstnání, platové ohodnocení často neodpovídá výši vzdělání a společenské prestiži profese.

A tak se musíme ptát, co je dnes práce. Jakou roli hraje v našich životech a ve společnosti? Lze stručně popsat nejdůležitější trendy ohledně práce a zaměstnání za posledních dvacet let?

Změny jsou několikerého druhu: dlouhodobě ubývá pracovníků v primárním sektoru, tedy v zemědělství, lesnictví, rybolovu, a pokračuje tak tisíciletý odchod lidí z venkova do měst. V roce 1948 pracoval v zemědělství každý třetí zaměstnanec, dnes jen tři procenta. Očekávalo se, že se Česká republika stane ekonomikou služeb, jako jsou západní státy, ale k tomu jsme spíš nedospěli. Jsme stále nejvíce průmyslovou zemí Evropy.

Druhým dlouhodobým trendem je přelévání pracovníků z pozice zaměstnanců do tak zvaných sebezaměstnaných, osob samostatně výdělečně činných, také se nám takřka vytratilo družstevní vlastnictví a s ním i postavení družstevníka.

A pak jsou tu změny, o kterých jste mluvila: prekarizace, hrozba nezaměstnanosti, v posledním období také nebezpečný trend horší možnosti pro vstup mladých lidí do zaměstnání. Celkově se vytratila důstojnost práce, jakoby to byla jen činnost sloužící k vydělávání peněz, zaměstnanci nejsou vnímáni jako lidé, ale pouhá pracovní síla.

TS: A co je dnes nezaměstnanost? Nevzniká relativně rozlehlá šedá zóna mezi zaměstnáním a nezaměstnaností?

DH: Ano, ta narůstající šedá zóna je věc, kterou se dnes experti zabývají jako jednou z hlavních priorit. Pojem nezaměstnanost je sám o sobě definován Mezinárodní organizací práce poměrně přísně: nezaměstnaným je člověk, který: a) nemá žádné placené zaměstnání, b) práci si aktivně hledá a c) je schopen do ní nastoupit do dvou týdnů.

Část lidí ovšem jednu z těch posledních dvou podmínek nesplní, striktně jsou potom považováni za ekonomicky neaktivní osoby, ale lze o nich samozřejmě uvažovat jako o rezervách pro trh práce. Kdyby se podmínky nějakým způsobem změnily, pak se stanou aktivními.

Druhá skupina, kterou si můžeme nazvat pracovní rezervou, je tvořena tzv. podzaměstnanými, tedy těmi, kteří pracují na krátké úvazky, ale chtěli by pracovat na vyšší, plný úvazek. V každém případě obě skupiny jsou vnímány jako tzv. rozšířená nezaměstnanost a v Evropské unii je snaha s tím něco dělat.

V České republice není fenomén podzaměstnanosti rozšířený tak jako v zahraničí, tady je to spíše opačně: zaměstnavatel nutí pracovat více než by lidé chtěli a neumožňuje kratší úvazky — to postihuje hlavně matky s malými dětmi, které jsou tak z práce vytlačovány.

Poslední část šedé zóny, o které se zmiňujete, už patří spíše do oblasti kvality zaměstnání než nezaměstnanosti. A to jsou tak zvané McJobs, místa bez základních jistot, s nízkou mzdou a kde nemůžete očekávat žádný kariérní postup.

V tomto směru je pro Českou republiku typický dichotomický systém, kde vedle sebe existují jakoby dva trhy práce — na prvním jsou kvalitní zaměstnání, respektuje se Zákoník práce a probíhá kolektivní vyjednávání; druhý trh je sbírkou odpadků pro méně šťastné: švarcsystém, vynucené dohody o pracovní činnosti nebo provedení práce, řetězení doby určité a tzv. agenturní zaměstnávání. Bohužel, postupně se zvětšuje ten druhý trh. S krizí posledních let se prohlubuje zoufalství.

TS: Jaký je vztah práce a bohatství? Ministr Drábek stejně jako Programové prohlášení vlády tvrdí, že „jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát“.

DH: Tomu rozlišení nerozumím. Podle mne bohatství vzniká z práce. Učitel vyučuje děti, hasič bojuje s požáry a povodněmi, policistka chrání náš život a majetek, truhlář vyrábí stoly a židle, spisovatelka píše knihy, zdravotní sestra ošetřuje nemocné, rolník pěstuje pšenici, pekařka z ní upeče chleba, atd.

Všichni svou prací vytvářejí užitečné hodnoty, které v souhrnu nazýváme bohatstvím společnosti. Bohatství se pak různě přerozděluje, včetně státních schémat, ale to nesouvisí s jeho vytvářením, to je spojené s prací.

TS: Jakou roli ve vytváření bohatství hraje kapitál a finanční trhy?

DH: Bohatství je buďto přírodní bohatství, které je tu odedávna, nebo vzniklo z práce. Všechny ty papírky, kterým říkáme bankovky, akcie, obligace, směnky a podobně, jsou pouhými zástupnými symboly bohatství a tedy především symboly práce.

Spekulacemi s nimi bohatství nevznikne, je to jen jako když krupiér v kasinu přesunuje žetony z hromádky na hromádku. Můžeme tedy všechny tyhle papírky klidně nazývat třeba žetony.

Cena žetonů může být chápána různě: jedna je cena nominální, to je to číslo, které je na nich napsané. To ale nemá ekonomický význam. Skutečná, reálná cena, je cena práce, kterou představují, ale ta sama nelze vyjádřit číselně, proto je tu nakonec cena tržní.

To je cena, která vzniká tím, že žeton směňuji za jinou formu práce. Tím, že si koupím oběd v ceně 75 Kč, uznávám, že má pro mne cenu třeba půl hodiny mé práce.

Když si pak koupím vstupenku na rockový koncert za 750 Kč, akceptuji, že má pro mne cenu desetkrát větší než oběd. Směnou — obchodováním na trhu — vzniká žetonové, peněžní, oceňování práce. A je různě deformované, nerovným postavením hráčů, spekulacemi, reklamou, kartely, v poslední době vidíme, že třeba i korupcí.

Také trh pracovní síly je skutečně trhem v tomto smyslu — jedni lidé nabízejí svou práci, druzí ji potřebují a vzniká směna. Tím, že lidé přijímají zaměstnání za určitou mzdu, utvářejí peněžní cenu práce.

Oblíbené dělení na podnikatelskou a státní sféru nemá ve smyslu vnitřního fungování trhu žádné opodstatnění — práce zůstává prací a cenu za ni buďto přijímám nebo ne.

Když nyní doktoři požadují vyšší plat a říkají, že jinak odejdou, je to vlastně stejné tržní smlouvání o ceně, jako když se na africkém tržišti dohadujete o ceně dřevěné sošky nebo koberce. Otázka pro prodávajícího i kupujícího vždy zní: nakolik si ceníš určité konkrétní práce?