Doufal jsem, že v křepčení kolem možné politické popravy Alexandra Vondry napíše někdo z chartistů, že Vondra má jistě své mouchy, není ale masařka. Petr Pospíchal jako představitel předlistopadové opozice tak učinil, v Deníku Referendum, pokládaném za levicový. Udělal tak velkou službu korektní politické soutěži.

Alexandr Vondra je na české poměry politik s ideovým profilem. Jeho obezřetnost vůči Evropě, vůči Německu a Rusku (vyslovovaná téměř jedním dechem s tím, že jsme bohužel uprostřed), jeho zaujetí pro Polsko, jeho angažmá pro americký radar, jsou všechno projevy, které dávají během mnoha let podobný obraz politického myšlení. A kdo u nás, dámy a pánové, ještě politicky myslí?

Skutečnost, že je spolu s Petrem Pithartem už snad jediným chartistou ve vysoké politice, zaslouží také přinejmenším opatrnost v soudech. U Alexandra Vondry totiž je možné mluvit o tom, že se vzdaluje či přibližuje názorům a duchu nějakého svého předešlého období. Ať duchu Charty 77 nebo duchu éry Václava Havla, kterou také aktivně spoluvytvářel.

Vondra je jedním z důvodů, proč se zabývat ODS jako politickou stranou, nejen jako vlivově finančním uskupením. Jako takový může ledaskomu překážet. Hlavně „vlastním“ lidem. Komu všemu, je poměrně snadné si domyslet.

Přestože se uvaření Alexandra Vondry děje přes deník Právo, které nevlastní německé firmy, ale bývalý moskevský zpravodaj komunistického Rudého Práva, jedná se o spor v pravé části politického spektra. Alexandr Vondra může profilovat ODS do budoucnosti.

Vzpomínám si, jak přijel na česko-německou konferenci do Heidelbergu, která se konala v moderní skleněné budově, tuším sídla novinářského svazu. Stěžoval si na to, že v tomto městě chtěl vidět starobylou univerzitu, ne nějakou současnou architektonickou kreaci. V jeho stížnosti nebylo zaujetí českých prázdninových turistů, kteří, když prší, navštěvují státní zámky.

Chtěl jako vysoký představitel své země pobývat na místě prověřeném časem a dlouhodobým intelektuálním výkonem, ne na místě, kde je to pohodlné pro konferenci. Byl to detail, který říkal něco o konzervativně smýšlejícím českém politikovi. Český konzervativec nemá mnoho záchytných bodů.

Kdybychom se chtěli pustit do říše fantazie, Vondra jako v mnohém autentický konzervativec mohl ODS zasadit zásadní ránu, kdyby přešel do TOP 09. Zůstal ale ve straně, která má členskou základnu, vykazuje velkou únavu a potřebu chytit nový dech.

Zůstal s těmi, kdo mu dali politickou šanci, a zůstal jako někdo, kdo možná bude udávat tón, možná bude udušen. Ve sporu o Vondru jde, politicky viděno, o spor mezi různými křídly v ODS, a o spor mezi ODS a TOP 09. Je to bitva na nejvyšší úrovni, a není to bitva o zakázku firmě zajišťující ozvučení.

Role Alexandra Vondry při českém předsednictví EU byla několikerá, ani jedna se nedostala do veřejné debaty na normální úrovni. Jako manažer postavil tým, často mladých lidí, kteří v Bruselu České republice vysloužili předsednickou pověst „výborní úředníci (většinou ti mladí, Vondrovi), příšerní politici (z nichž právě Vondra vycházel mezi lepšími)“.

Strpěl, jako svobodomyslný na počátku a breptající na konci, vznik Entropy, která je beze vší pochyby důkazem naprostého nepochopení toho, o co v integrující se Evropě jde, stejně jako strpěl nebo prý rovnou vymyslel předsednické heslo „Evropě to osladíme“, které je podobně mimo. Přesto ale na evropské úrovni Vondra svou věrohodností postoje, i když nepohodlného a nekonformního, dosáhl takového uznání, že se na něj dost lidí v Bruselu těšilo jako na možného komisaře za Českou republiku.

Namísto Vondry či Špidly z opačného konce, byl nakonec jako kompromisní kandidát vyslán jen velmi velmi velmi zkušený diplomat. Vondra také usiloval o dohodu s opozicí ČSSD o hájení během předsednictví. Tuto dohodu podle kuloárních informací nenechal padnout on. Výsledkem byl pád vlády během předsednictví, což byl obraz bohorovnosti vlády stojící na přeběhlících spíše než obraz zhůvěřilosti opozice.

Před dějinami vina Topolánkova spíše než Vondrova a vysvětlení, proč nyní Topolánek vystoupil. Organizační a manažerský účet za předsednictví vyznívá pro Alexandra Vondru pozitivně. Případ s penězi pro podezřelou firmu má vyšetřit policie, pokud Vondru neobviní, měl by zůstat, kde je.

Evropansky kulturní účet českého předsednictví je v prvním plánu katastrofa, ale Evropa zná i druhý plán. Evropa si umí vážit bývalého disidenta, který podle svých sil a podle svého rozhledu pracuje pro svou zemi. Příjemnou ironií je záchranná role Německa při českém předsednictví, ale to by byla jiná kapitola.

V tradici Havlíčka, Masaryka i Havla by se tedy dalo říci, že současný pokus předhodit psům jednoho politika s profilem i jakkoli svojsky rostlou páteří, je pokusem nízkým. Možná právě proto je to v aktuálním marasmu takový pokus nadějný. Výhra to popřípadě opět nebude.

Vondra je pro levici soupeř s formátem, a pro své lidi nadějí na programovou politiku. Kampaň běžící s velkou pravděpodobností na objednávku, má zničit politika s programem, nikoli objasnit jednu podivnou investici.