Aférování se jménem Saši Vondry dokázalo v posledních dnech zřejmě prodat docela velkou hromadu potištěného papíru. Média jsou už dávno spíše prodavači emocí a vlivů než zhmotněním svobody projevu.

Tento případ byl sdělovacími prostředky pojat se všemi neduhy, které kampaňovitá bezkontextuální medializace vůbec může mít. A lidová odezva je proto předvídatelná a jednohlasná, v politickém boji docela dobře použitelná, o to také zřejmě šlo. K tomu všemu stačí pár ledabyle použitých údajů přebíraných bez skutečné analýzy a povrchní znalost procedur a funkčních vazeb mezi aktéry případu.

Začít můžeme rázně a jasně: Tázán v posledních dnech, co si o kauze myslím, odpovídám, že jen to nejhorší. Tázán, nakolik je Saša Vondra osobně vinen těmi machinacemi, odpovídám, že samozřejmě není, platí-li vůbec předpoklad, že jde o machinace.

To ale jistě neznamená, že mohu vyloučit jednotlivé nešikovnosti, improvizované prohřešky proti rozpočtové kázni v rámci postupů a kompetencí, avšak beze snahy o obohacení zadavatelů. A už vůbec nemohu vyloučit, že v celé věci není od počátku vložen háček s napíchnutou žížalou, aby na něj kdykoliv později šlo chytit velkou rybu.

Nejprve tedy k zadávání veřejných zakázek pro předsednictví Evropské unie v první polovině roku 2009. Jistě by bylo možné rámcově vypsat soutěže o veřejnou zakázku pro organizační zajištění předsednictví s dostatečným předstihem. Ale daný problém, v těchto dnech tak propíraný, by to neovlivnilo.

Známa byla jen koncepce předsednictví, základní soubor akcí a předpoklad půlroční organizační a diplomatické pohotovosti. Přesné specifikace, a to ani kapacitní, ani časové, nebylo předem možné určit.

Kdyby byl býval Obama tak laskav, že by sdělil své přání setkat se s Medveděvem právě v Praze s ročním předstihem, velmi by realizačnímu týmu celou věc ulehčil. Ale takhle to v diplomacii nechodí. Improvizovaných či narychlo organizovaných akcí bylo v předsednických měsících více a kapacity musely být jistě nasmlouvány s nějakou rezervou, která pak umožní náhle vzniklé potřeby uskutečnit.

I když to v součtu nemusí být příliš úsporné, jiný přístup není možný. Zákon o zadávání veřejných zakázek má své lhůty, rozhodnutí o přidělení zakázky umožňuje přezkum, a to i soudní čili dost trvající, a pro tento typ akcí není zákon optimálně použitelný.

Diskuse o tom, zda firma Promopro měla nebo neměla exkluzivitu s Kongresovým centrem, je spíše pro týmy právníků, kteří se beztak nakonec neshodnou, než pro veřejnou mediální rozpravu. Nevíme přesně, zda byla v tehdejších jednáních míněna exkluzivita právní, smluvně podepřená, či jen faktická, opírající se o funkční a systémové propojení mezi danou firmou a budovou Kongresového centra, které ale přístup dalších uchazečů notně limituje, je-li současně vybraná budova jediným kapacitně odpovídajícím místem konání některých akcí.

Jistěže neumíme vyloučit ani spikleneckou možnost, že na sebe zástupci obou stran nenápadně mrkli a vyhověli si. Tomu ale nic z dosud známých faktů nenasvědčuje, tedy kromě toho, že takové podezření můžeme vyslovit vždycky o každé zakázce a těžko se pak vyvrací.

Nejnovější úvahy o tom, že by vyšlo levněji kongresovou ozvučovací techniku zakoupit, než si ji pronajímat, jsou opravdu směšné. Státní úřad není soukromá firma a musí se chovat trochu jinak.

Kdyby Úřad vlády ozvučovací techniku opravdu zakoupil (i když myslím, že by to ani nešlo), kdo by se o ni staral? Zaučil by týmy specialistů? V jakých lhůtách? Kolik by jich musel přijmout? Na úkor koho? Jak by tu techniku pak implementoval do existujících systémů v Kongresovém centru? Co by s ní dělal po skončení akcí? Držel by ji v majetku? Půjčoval by ji jiným státním úřadům?

Žertem řekněme, že to by si takový úřad vlády rovnou mohl založit firmu. Rizika a náklady hypotetického zakoupení techniky by byla taková, že by to první kontrola tvrdě napadla a skandál by byl beztak, jen z trochu jiné strany.

Ale za chytré by nejspíš byli ti samí, co jsou dnes. Leckdy se stává, že dobrá řešení neexistují, anebo o nich vědí jen ti, kteří naštěstí nic rozhodovat nemusejí a nemohou.

V posledních dnech čteme a slýcháme ze všech stran podivení nad různícími se údaji o součtu proplacených částek firmě Promopro ze strany Úřadu vlády. Zveřejněny byly čtyři různé částky a rozhořčení komentátorů bylo málem upřímné, nesrovnalost byla interpretována téměř jako nepřímý důkaz, že šlo o nepravosti.

U těch součtů ale nebylo zřejmé dokonce ani to, zdali jsou uvedeny s daní z přidané hodnoty, či bez této daně. Na nejasně položený dotaz lze navíc nepřesně odpovědět i bez stínu zlé vůle.

Uváděné částky se tak mohou lišit třeba jen proto, že byly počítány různě. Podle data zdanitelného plnění, nebo také podle splatnosti jednotlivých faktur (zejména přesahovala-li tato splatnost konec účetního období), mohly tam být omylem započítány zálohové faktury a tak dále.

Stejně tak nevíme, zda byly započteny dobropisy, zda o některých částkách neprobíhalo přes konec zdaňovacího období dohadovací řízení, ale jsou i jiné možnosti. Komplikovaným souvislostem ne každý dobře rozumí, já také ne.

K další uváděné pochybnosti: Základní otázkou celého případu, přinejmenším ve vztahu k Sašovi Vondrovi, není ani tak to, kam později cestovaly různé finanční částky z účtů firmy Promopro, nýbrž to, jestli proti proplaceným částkám bylo ze strany smluvní firmy poskytnuto odpovídající plnění. A samozřejmě také otázka, zda smluvní plnění bylo dodáno v cenách v místě a čase obvyklých.

Na to je nesnadné odpovědět, ale je to nutné prozkoumat a nejde to hned. Ale i tak půjde jen o odhad, který snadno uživí mnoho dalších spekulací.

A co kompetenční vazby mezi jednotlivými aktéry případu? Ústavní definice místopředsedy vlády je velmi strohá, a tedy v problémech pak poměrně nejasná. Snadno dovodíme, že jeho hlavním posláním má být zastupování předsedy vlády.

V případě Saši Vondry v Topolánkově vládě to je diplomaticky odpovídající konstrukce, která umožnila, aby české předsednictví Unie řídil co nejvýše postavený člen vlády, který nebude zdržován jinými úkoly. V rámci vlády měl však tehdy Saša Vondra postavení blízké funkci ministra bez portfeje.

Neřídil totiž, na rozdíl od ostatních místopředsedů vlády, žádný ústřední správní úřad, což například také znamená, že mu nebyla svěřena správa žádné z kapitol státního rozpočtu. Rozpočet jeho sekce, součásti Úřadu vlády, tak byl dán jen vnitřním opatřením Úřadu vlády, které se opíralo, pokud jde o celkovou výši a její obecné užití, o usnesení vlády.

Vondra nemohl žádné faktury podepisovat, protože statutárním správcem kapitoly byl vedoucí Úřadu vlády Jan Novák. Kdyby měl Vondra disponenturu, došlo by k tomu, že ústavní činitel by byl podřízen Novákovi, a to by asi trochu drhlo. Řešení spočívající v tom, že rozpočtovou disponenturu měla náměstkyně ministra (rýpněme si zlehka a zdůrazněme, že vlastně nevíme, jakého ministra byla náměstkyní, když místopředseda vlády není ministrem), bylo nešikovné.

Jako lepší možnost mě napadá, že bylo možné pro každé zasedání vlády připravit průběžný soupis nutných výdajů ve lhůtě splatnosti, který mohla vláda usnesením schvalovat. Jde ale zase jen o formální, byť důležité věci, vláda by přece nemohla kontrolovat ani náležitosti, ani plnění a bylo by to dost nepružné.

Říká se, že Vondra má politickou odpovědnost, a měl by proto například odstoupit. Ale co to je taková politická odpovědnost, co tím myslíme? Snadno si představíme případy zjevné — Drobil k nim patřil bezpochyby, ostatně srovnávání Vondry s Drobilem je zcela nemístné a účelové.

V případech kampaňovitých a nejasných je pojem politické odpovědnosti jakýmsi alibi, které umožňuje médiím sestřelit cokoliv a kohokoliv, natož člena vlády z funkce. Stávají se případy, kdy člen vlády odstoupí pro politickou odpovědnost za věc, kterou nemohl ovlivnit žádným způsobem, ale to není tento případ.

To jde zpravidla o případy, v nichž je zpochybněn poměr takového člena vlády k dané věci, například k nestrannému vyšetření letecké havárie, odstoupení umožní nastoupit do funkce osobě s novým, čistým politickým mandátem. I minulost může poškodit důvěru člena vlády, ale to už není tak snadná úvaha a narušení důvěry musí být očividné a destruktivní. Především musí být ale jasné, že se něco skutečně stalo, přihodilo, bylo zanedbáno. To není v tomto případě zatím zřejmé.

Zkusme spekulovat, a proto raději příliš nejmenovat. Vedoucí Úřadu vlády v daném období například je blízkým kamarádem, původně spolužákem muže, kterého všichni vnímají jako blízkého kamaráda předsedy vlády.

Nechceme je obviňovat, protože nevíme ani netušíme, ale fabulujme dále: Oba dva si nejednou vyzkoušeli, že předseda vlády je podpoří, nastanou-li někdy později problémy. Proto se domluví, že v chaosu, který k takovému předsednictví patří, se nějaká ta částka snadno ztratí. Jeden z nich má podpisové právo. Druhý řekne: „A nebude překážet Vondra?" První odpoví: „Bych se z toho nepotil, ten je ze hry, podepisovat nic nemůže."

A dál už si to dopovězte sami. Včetně toho, že Topolánek vystoupil z mediálního stínu po dlouhé době, zaútočil opakovaně na Vondru a podpořil Nováka. Ministr financí také nemusí být smutný, okolnosti netřeba vysvětlovat, že se mediální štěkot orientuje právě na Vondru. Já opravdu netuším, jestli tam taková žížala na háčku vězí, třeba ne.

Ale zjistí-li se, že částky neodpovídají plnění, je opravdu možné obviňovat Sašu Vondru? A kdyby, jak by to vlastně Vondra mohl vůbec zjistit, když s rozpočtem nakládal jen velmi zprostředkovaně? A kde, prosím, nyní pracuje někdejší Vondrova náměstkyně Hendrichová, která prohlásila, že Vondra všechno věděl? Inu, o dvě zatáčky dál, na ministerstvu financí.

Vondra se jistě brání jako by se bránil, kdyby k nějaké defraudaci došlo a on v ní byl zapleten. Jeho vlastní obhajobou si tedy moc nepomůžeme. Ale stejně tak si nepomůžeme ani obviněními ze strany ostatních aktérů případu. Každý z nich může mít dost silný osobní zájem na tom, aby říkal to, co říká. Mediální rozměr případu je postaven jen na pochybnostech. Tvářit se, že už teď je vina na straně Saši Vondry, je předčasné, účelové a pokrytecké.

Váhám, zda mám na závěr připojit jednu osobní vrstvu. Sašu Vondru dlouhá léta znám, celých pětadvacet let, jako i mnoho jiných veřejně aktivních lidí.

Nebývali jsme nikdy v příliš blízkých vztazích, mívali jsme i nemalé neshody, zejména když jsme jednu dobu úzce spolupracovali, nikdy jsme tedy nebyli přáteli v úzkém smyslu slova. To jen, aby bylo jasno, že nehájím kamaráda.

Nejen v obvinění, ale i v obhajobě musí platit populární heslo padni komu padni. Sašu Vondru potkávám několikrát do roka, vždy na hromadných akcích. Ale něco o něm přece jen říci musím: Saša Vondra nežije ve světě peněz.

Ty jsou pro něj jen instrumentem, který umožňuje obživu. Nedávají mu sebevědomí, statut, zakotvení. Léta jezdil, ještě donedávna a možná až dodnes, postarším ojetým autem značky Subaru, žádný naleštěný a vytuněný model to opravdu nebyl. Touha po milionech ho jistě nesžírá, jak ho znám.

Dobře rozumím těm, kteří Vondrovi mnoho idealismu nepřisuzují. Chápu proč, ale přesto bych se o to přel. Myslím si, že v zásadě idealistou je, to jen touha prosadit se a silný, leckdy až destruktivní tah kupředu ten idealistický reliéf zastiňuje. Bývá nadřazenecký a ignorantský a osobně někdy opravdu málo snesitelný, ale to já někdy bývám také.

Pro účast v politických zápasech je dobře disponován, jistá míra bezohlednosti a přepjaté ambice k tomu prostředí nutně patří. Jeho představy o společnosti a o tom, jak je uskutečnit, jsou těm mým dost vzdálené, ale nebyl bych korektní, kdybych mu chtěl jako základní motivaci upírat starost o lepší podobu světa, to si o mně myslete, třeba co chcete, nebo i něco horšího.

A ještě jeden detail: Saša Vondra se opravdu skoro nebojí. A když už náhodou ano, tak se chová, jako by se nebál. To je schopnost vzácná a dobrá.

Vondra není politik neproblematický, ale vše je relativní. Je totiž také mnohem méně problematický než nemalá část jeho politického okolí. Motivace politika, byť leckdy dobarvená jinými osobnostními i politickými komponentami, je pro zdraví demokracie velice podstatná.

Má-li Vondru Občanská demokratická strana hájit, pak jistě ne (pouze) proto, že je jedním z nich. Vyzrálá obhajoba Saši Vondry má být obhajobou principů, které jsou podstatnější než kterýkoliv jednotlivý rozměr této kauzy. Česká politická pravice — a nejen ona — si musí udělat pořádek ve vlastních motivacích a ve vztahu k tomu, co je a bude podstatné pro společenský vývoj země.

Vymezit si svůj vztah k tomu, co považuje za pevný základ státu, o němž se nevyslovují pochybnosti jen proto, že levice se snaží tutéž veličinu pojmenovat také. Více konsenzu a principiality. A méně lavírování a účelovosti. Prostor se pak začne pročišťovat sám.

A ještě jeden rys celé věci pro nás, kteří diskutujeme a čteme: Ať už tato kauza skončí jakkoliv, buďme ostražití, když nás — vděčné politické publikum — média svými emocemi vtahují do podpory zájmových skupin. Jestli to dnes může být zhoubné pro jednu či dvě politické kariéry, je to jen detail.

Rozhlédnout se a zjistit, jestli s námi média i tak nemanipulují více, než jsme ochotni si připustit. Svobodnou, otevřenou a nepředpojatou diskusi nemáme vést proto, že nás to těší, ale především proto, abychom si udržovali v dobré kondici imunitní systém. Proti manipulaci. Jinak ty vyzrálé politické poměry nepřijdou.