Jak ulovit Sašu Vondru

Petr Pospíchal

Případ Saši Vondry na první pohled působí jako ničím už nepřekvapující selhání dalšího z elity ODS. Petr Pospíchal nabízí odlišný pohled. Ve svém eseji bere Sašu Vondru v ochranu před tím, co označuje za nebezpečnou mediální manipulaci.

Aférování se jménem Saši Vondry dokázalo v posledních dnech zřejmě prodat docela velkou hromadu potištěného papíru. Média jsou už dávno spíše prodavači emocí a vlivů než zhmotněním svobody projevu.

Tento případ byl sdělovacími prostředky pojat se všemi neduhy, které kampaňovitá bezkontextuální medializace vůbec může mít. A lidová odezva je proto předvídatelná a jednohlasná, v politickém boji docela dobře použitelná, o to také zřejmě šlo. K tomu všemu stačí pár ledabyle použitých údajů přebíraných bez skutečné analýzy a povrchní znalost procedur a funkčních vazeb mezi aktéry případu.

Začít můžeme rázně a jasně: Tázán v posledních dnech, co si o kauze myslím, odpovídám, že jen to nejhorší. Tázán, nakolik je Saša Vondra osobně vinen těmi machinacemi, odpovídám, že samozřejmě není, platí-li vůbec předpoklad, že jde o machinace.

To ale jistě neznamená, že mohu vyloučit jednotlivé nešikovnosti, improvizované prohřešky proti rozpočtové kázni v rámci postupů a kompetencí, avšak beze snahy o obohacení zadavatelů. A už vůbec nemohu vyloučit, že v celé věci není od počátku vložen háček s napíchnutou žížalou, aby na něj kdykoliv později šlo chytit velkou rybu.

Nejprve tedy k zadávání veřejných zakázek pro předsednictví Evropské unie v první polovině roku 2009. Jistě by bylo možné rámcově vypsat soutěže o veřejnou zakázku pro organizační zajištění předsednictví s dostatečným předstihem. Ale daný problém, v těchto dnech tak propíraný, by to neovlivnilo.

Známa byla jen koncepce předsednictví, základní soubor akcí a předpoklad půlroční organizační a diplomatické pohotovosti. Přesné specifikace, a to ani kapacitní, ani časové, nebylo předem možné určit.

Kdyby byl býval Obama tak laskav, že by sdělil své přání setkat se s Medveděvem právě v Praze s ročním předstihem, velmi by realizačnímu týmu celou věc ulehčil. Ale takhle to v diplomacii nechodí. Improvizovaných či narychlo organizovaných akcí bylo v předsednických měsících více a kapacity musely být jistě nasmlouvány s nějakou rezervou, která pak umožní náhle vzniklé potřeby uskutečnit.

I když to v součtu nemusí být příliš úsporné, jiný přístup není možný. Zákon o zadávání veřejných zakázek má své lhůty, rozhodnutí o přidělení zakázky umožňuje přezkum, a to i soudní čili dost trvající, a pro tento typ akcí není zákon optimálně použitelný.

Diskuse o tom, zda firma Promopro měla nebo neměla exkluzivitu s Kongresovým centrem, je spíše pro týmy právníků, kteří se beztak nakonec neshodnou, než pro veřejnou mediální rozpravu. Nevíme přesně, zda byla v tehdejších jednáních míněna exkluzivita právní, smluvně podepřená, či jen faktická, opírající se o funkční a systémové propojení mezi danou firmou a budovou Kongresového centra, které ale přístup dalších uchazečů notně limituje, je-li současně vybraná budova jediným kapacitně odpovídajícím místem konání některých akcí.

Jistěže neumíme vyloučit ani spikleneckou možnost, že na sebe zástupci obou stran nenápadně mrkli a vyhověli si. Tomu ale nic z dosud známých faktů nenasvědčuje, tedy kromě toho, že takové podezření můžeme vyslovit vždycky o každé zakázce a těžko se pak vyvrací.

Nejnovější úvahy o tom, že by vyšlo levněji kongresovou ozvučovací techniku zakoupit, než si ji pronajímat, jsou opravdu směšné. Státní úřad není soukromá firma a musí se chovat trochu jinak.

Kdyby Úřad vlády ozvučovací techniku opravdu zakoupil (i když myslím, že by to ani nešlo), kdo by se o ni staral? Zaučil by týmy specialistů? V jakých lhůtách? Kolik by jich musel přijmout? Na úkor koho? Jak by tu techniku pak implementoval do existujících systémů v Kongresovém centru? Co by s ní dělal po skončení akcí? Držel by ji v majetku? Půjčoval by ji jiným státním úřadům?

Žertem řekněme, že to by si takový úřad vlády rovnou mohl založit firmu. Rizika a náklady hypotetického zakoupení techniky by byla taková, že by to první kontrola tvrdě napadla a skandál by byl beztak, jen z trochu jiné strany.

Ale za chytré by nejspíš byli ti samí, co jsou dnes. Leckdy se stává, že dobrá řešení neexistují, anebo o nich vědí jen ti, kteří naštěstí nic rozhodovat nemusejí a nemohou.

V posledních dnech čteme a slýcháme ze všech stran podivení nad různícími se údaji o součtu proplacených částek firmě Promopro ze strany Úřadu vlády. Zveřejněny byly čtyři různé částky a rozhořčení komentátorů bylo málem upřímné, nesrovnalost byla interpretována téměř jako nepřímý důkaz, že šlo o nepravosti.

U těch součtů ale nebylo zřejmé dokonce ani to, zdali jsou uvedeny s daní z přidané hodnoty, či bez této daně. Na nejasně položený dotaz lze navíc nepřesně odpovědět i bez stínu zlé vůle.

Uváděné částky se tak mohou lišit třeba jen proto, že byly počítány různě. Podle data zdanitelného plnění, nebo také podle splatnosti jednotlivých faktur (zejména přesahovala-li tato splatnost konec účetního období), mohly tam být omylem započítány zálohové faktury a tak dále.

Stejně tak nevíme, zda byly započteny dobropisy, zda o některých částkách neprobíhalo přes konec zdaňovacího období dohadovací řízení, ale jsou i jiné možnosti. Komplikovaným souvislostem ne každý dobře rozumí, já také ne.

K další uváděné pochybnosti: Základní otázkou celého případu, přinejmenším ve vztahu k Sašovi Vondrovi, není ani tak to, kam později cestovaly různé finanční částky z účtů firmy Promopro, nýbrž to, jestli proti proplaceným částkám bylo ze strany smluvní firmy poskytnuto odpovídající plnění. A samozřejmě také otázka, zda smluvní plnění bylo dodáno v cenách v místě a čase obvyklých.

Na to je nesnadné odpovědět, ale je to nutné prozkoumat a nejde to hned. Ale i tak půjde jen o odhad, který snadno uživí mnoho dalších spekulací.

A co kompetenční vazby mezi jednotlivými aktéry případu? Ústavní definice místopředsedy vlády je velmi strohá, a tedy v problémech pak poměrně nejasná. Snadno dovodíme, že jeho hlavním posláním má být zastupování předsedy vlády.

V případě Saši Vondry v Topolánkově vládě to je diplomaticky odpovídající konstrukce, která umožnila, aby české předsednictví Unie řídil co nejvýše postavený člen vlády, který nebude zdržován jinými úkoly. V rámci vlády měl však tehdy Saša Vondra postavení blízké funkci ministra bez portfeje.

Neřídil totiž, na rozdíl od ostatních místopředsedů vlády, žádný ústřední správní úřad, což například také znamená, že mu nebyla svěřena správa žádné z kapitol státního rozpočtu. Rozpočet jeho sekce, součásti Úřadu vlády, tak byl dán jen vnitřním opatřením Úřadu vlády, které se opíralo, pokud jde o celkovou výši a její obecné užití, o usnesení vlády.

Vondra nemohl žádné faktury podepisovat, protože statutárním správcem kapitoly byl vedoucí Úřadu vlády Jan Novák. Kdyby měl Vondra disponenturu, došlo by k tomu, že ústavní činitel by byl podřízen Novákovi, a to by asi trochu drhlo. Řešení spočívající v tom, že rozpočtovou disponenturu měla náměstkyně ministra (rýpněme si zlehka a zdůrazněme, že vlastně nevíme, jakého ministra byla náměstkyní, když místopředseda vlády není ministrem), bylo nešikovné.

Jako lepší možnost mě napadá, že bylo možné pro každé zasedání vlády připravit průběžný soupis nutných výdajů ve lhůtě splatnosti, který mohla vláda usnesením schvalovat. Jde ale zase jen o formální, byť důležité věci, vláda by přece nemohla kontrolovat ani náležitosti, ani plnění a bylo by to dost nepružné.

Říká se, že Vondra má politickou odpovědnost, a měl by proto například odstoupit. Ale co to je taková politická odpovědnost, co tím myslíme? Snadno si představíme případy zjevné Drobil k nim patřil bezpochyby, ostatně srovnávání Vondry s Drobilem je zcela nemístné a účelové.

V případech kampaňovitých a nejasných je pojem politické odpovědnosti jakýmsi alibi, které umožňuje médiím sestřelit cokoliv a kohokoliv, natož člena vlády z funkce. Stávají se případy, kdy člen vlády odstoupí pro politickou odpovědnost za věc, kterou nemohl ovlivnit žádným způsobem, ale to není tento případ.

To jde zpravidla o případy, v nichž je zpochybněn poměr takového člena vlády k dané věci, například k nestrannému vyšetření letecké havárie, odstoupení umožní nastoupit do funkce osobě s novým, čistým politickým mandátem. I minulost může poškodit důvěru člena vlády, ale to už není tak snadná úvaha a narušení důvěry musí být očividné a destruktivní. Především musí být ale jasné, že se něco skutečně stalo, přihodilo, bylo zanedbáno. To není v tomto případě zatím zřejmé.

Zkusme spekulovat, a proto raději příliš nejmenovat. Vedoucí Úřadu vlády v daném období například je blízkým kamarádem, původně spolužákem muže, kterého všichni vnímají jako blízkého kamaráda předsedy vlády.

Nechceme je obviňovat, protože nevíme ani netušíme, ale fabulujme dále: Oba dva si nejednou vyzkoušeli, že předseda vlády je podpoří, nastanou-li někdy později problémy. Proto se domluví, že v chaosu, který k takovému předsednictví patří, se nějaká ta částka snadno ztratí. Jeden z nich má podpisové právo. Druhý řekne: „A nebude překážet Vondra?" První odpoví: „Bych se z toho nepotil, ten je ze hry, podepisovat nic nemůže."

A dál už si to dopovězte sami. Včetně toho, že Topolánek vystoupil z mediálního stínu po dlouhé době, zaútočil opakovaně na Vondru a podpořil Nováka. Ministr financí také nemusí být smutný, okolnosti netřeba vysvětlovat, že se mediální štěkot orientuje právě na Vondru. Já opravdu netuším, jestli tam taková žížala na háčku vězí, třeba ne.

Ale zjistí-li se, že částky neodpovídají plnění, je opravdu možné obviňovat Sašu Vondru? A kdyby, jak by to vlastně Vondra mohl vůbec zjistit, když s rozpočtem nakládal jen velmi zprostředkovaně? A kde, prosím, nyní pracuje někdejší Vondrova náměstkyně Hendrichová, která prohlásila, že Vondra všechno věděl? Inu, o dvě zatáčky dál, na ministerstvu financí.

Vondra se jistě brání jako by se bránil, kdyby k nějaké defraudaci došlo a on v ní byl zapleten. Jeho vlastní obhajobou si tedy moc nepomůžeme. Ale stejně tak si nepomůžeme ani obviněními ze strany ostatních aktérů případu. Každý z nich může mít dost silný osobní zájem na tom, aby říkal to, co říká. Mediální rozměr případu je postaven jen na pochybnostech. Tvářit se, že už teď je vina na straně Saši Vondry, je předčasné, účelové a pokrytecké.

Váhám, zda mám na závěr připojit jednu osobní vrstvu. Sašu Vondru dlouhá léta znám, celých pětadvacet let, jako i mnoho jiných veřejně aktivních lidí.

Nebývali jsme nikdy v příliš blízkých vztazích, mívali jsme i nemalé neshody, zejména když jsme jednu dobu úzce spolupracovali, nikdy jsme tedy nebyli přáteli v úzkém smyslu slova. To jen, aby bylo jasno, že nehájím kamaráda.

Nejen v obvinění, ale i v obhajobě musí platit populární heslo padni komu padni. Sašu Vondru potkávám několikrát do roka, vždy na hromadných akcích. Ale něco o něm přece jen říci musím: Saša Vondra nežije ve světě peněz.

Ty jsou pro něj jen instrumentem, který umožňuje obživu. Nedávají mu sebevědomí, statut, zakotvení. Léta jezdil, ještě donedávna a možná až dodnes, postarším ojetým autem značky Subaru, žádný naleštěný a vytuněný model to opravdu nebyl. Touha po milionech ho jistě nesžírá, jak ho znám.

Dobře rozumím těm, kteří Vondrovi mnoho idealismu nepřisuzují. Chápu proč, ale přesto bych se o to přel. Myslím si, že v zásadě idealistou je, to jen touha prosadit se a silný, leckdy až destruktivní tah kupředu ten idealistický reliéf zastiňuje. Bývá nadřazenecký a ignorantský a osobně někdy opravdu málo snesitelný, ale to já někdy bývám také.

Pro účast v politických zápasech je dobře disponován, jistá míra bezohlednosti a přepjaté ambice k tomu prostředí nutně patří. Jeho představy o společnosti a o tom, jak je uskutečnit, jsou těm mým dost vzdálené, ale nebyl bych korektní, kdybych mu chtěl jako základní motivaci upírat starost o lepší podobu světa, to si o mně myslete, třeba co chcete, nebo i něco horšího.

A ještě jeden detail: Saša Vondra se opravdu skoro nebojí. A když už náhodou ano, tak se chová, jako by se nebál. To je schopnost vzácná a dobrá.

Vondra není politik neproblematický, ale vše je relativní. Je totiž také mnohem méně problematický než nemalá část jeho politického okolí. Motivace politika, byť leckdy dobarvená jinými osobnostními i politickými komponentami, je pro zdraví demokracie velice podstatná.

Má-li Vondru Občanská demokratická strana hájit, pak jistě ne (pouze) proto, že je jedním z nich. Vyzrálá obhajoba Saši Vondry má být obhajobou principů, které jsou podstatnější než kterýkoliv jednotlivý rozměr této kauzy. Česká politická pravice a nejen ona si musí udělat pořádek ve vlastních motivacích a ve vztahu k tomu, co je a bude podstatné pro společenský vývoj země.

Vymezit si svůj vztah k tomu, co považuje za pevný základ státu, o němž se nevyslovují pochybnosti jen proto, že levice se snaží tutéž veličinu pojmenovat také. Více konsenzu a principiality. A méně lavírování a účelovosti. Prostor se pak začne pročišťovat sám.

A ještě jeden rys celé věci pro nás, kteří diskutujeme a čteme: Ať už tato kauza skončí jakkoliv, buďme ostražití, když nás vděčné politické publikum média svými emocemi vtahují do podpory zájmových skupin. Jestli to dnes může být zhoubné pro jednu či dvě politické kariéry, je to jen detail.

Rozhlédnout se a zjistit, jestli s námi média i tak nemanipulují více, než jsme ochotni si připustit. Svobodnou, otevřenou a nepředpojatou diskusi nemáme vést proto, že nás to těší, ale především proto, abychom si udržovali v dobré kondici imunitní systém. Proti manipulaci. Jinak ty vyzrálé politické poměry nepřijdou.

    Diskuse
    PM
    February 5, 2011 v 11.20
    Česká politická pravice si musí udělat pořádek ve vlastních motivacích
    To je jediný postřeh, který se ve filipice pana Pospíchala trochu nepovedl. Žádná z velkých stran nemá tak koherentní a široce akceptovanou ideologickou substanci. Zdejší režim neoliberalismu je stále ještě velmi účiný společný jmenovatel trojkoalice.
    February 5, 2011 v 11.24
    Hezky text, diky za nej.
    JS
    February 5, 2011 v 13.10
    Je asi chvályhodné , že se stavíte ne-li za kamaráda tak alespoň za dobrého známého. Nicméně používáte úplně stejný způsob manipulace . Kde berete tu jistotu , že "daný problém, v těchto dnech tak propíraný, by to neovlivnilo".
    Osobně si nemyslím, že Saša Vondra krade . Domnívám se ale , že je to neschopný manažer , který nemá na vysokém vládním postu co dělat . Těžko mohu zapomenout , jak jsem se v zahraničí styděl když se před lety Vondra omlouval za Entropu . Nemyslím , že jediným problémem je jestli ty peníze jsou na účtě Vondry nebo Topolánka . Podstatné je , že zmizelo pár set milionů do kapsy nějakých kamarádů ( zřejmě kamarádů někoho jiného než Vondry ) , ale to vás už tolik nezaráží. Až Vondra utratí ve své firmě pět nebo sedmset milonů stejným způsobem , bude to jeho problém . Dneska je Vondra náš problém , protože rozhazuje naše peníze . Čím dřív odejde, tím lépe ( ale on samozřejmě neodejde) a nebýt tisku , rozhazoval by v klidu dál.
    Myslím si téměř totéž, co pan Samek z Prahy. Ta slova sedí. Taky si nemyslím, že Saša Vondra z těch peněz dostal nějakou částku. Přesto z těch peněz něco měl: za to, že dopustil, aby si je někdo dal do kapsy získal možnost mít podíl na moci a zůstat mezi těmi, kterým o peníze jde. A použil tu moc nějak jinak než zase jen ke zvětšování své moci? Já to nevidím. Je to pragmatik a dnes po těch létech u moci je opojený mocí. Cítím to stejně jako pan Samek. Dneska je Vondra náš problém, protože rozhazuje naše peníze a za ta léta u moci je spoluzodpovědný za politickou kulturu, spíš nekulturu, která tu panuje.
    JN
    February 6, 2011 v 9.52
    Jak ulovit Šašu Vondru
    Souhlasím s názorem Jana Samka. Jedna otázka je prospěch, tedy rozkradené milióny, jedno kde skončily. Druhá otázka je, zda je někdo odpovědný ve své funkci, a zde jsem přesvědčen že ano a samozřejmě se mi nelíbí rozmělňování kauzy do stracena. Jestliže média jsou obchodníci s emocemi, pak s tím sice souhlasím, avšak v dobrém slova smyslu, tedy jsem jim nakloňen ač se trefí do pravdy nebo né, alespoň na problém upozorní a začne se tím vůbec někdo zabývat. V podstatě jestliže nefungují státem, tedy námi, veřejnými penězy spravované instituce, a za jejich chod je odpovědná vláda, pak samozřejmě se to projeví i na následcích, tedy veřejnost už nerozlišuje tolik, do jaké míry byl ten či onen vinen. Jestli jde o obchod s emocema, pak současná vláda je obchodníkem s těmi špatnými emocemi dle kroků které musí přijmat, to jest: Kauz rozkrádání a špatného hospodaření, paralizace pojistných mechanismů kontroly nad svým hospodařením, snižování životní úrovně těch kteří na sociální úroveň již zaplatili nemalé zálohy. Je to jako když si zaplatíte jablko s cenovkou na které se díváte a po zaplacení, od obchodníka dostanete okousaný ohrizek protože špatně hospodařil a je v krizi a šetří tím že vám prodá okousané jablko. Jestli si takto představuje podstivý obchod naše vláda, pak jednoznačně nepatří mezi slušné lidi, pana Vondru nevyjímaje. Paradoxně je to paralizované vnitro které potápí vládu, a možná i ty podstivé.
    February 6, 2011 v 12.14
    nejpůvabnější
    v celém článku je slovo "SKORO" ve větě
    "Saša Vondra se opravdu skoro nebojí."

    Není jasné, zda tu autor - samozřejmě nechtěně - nenaráží na ty politiky, u nichž je zjevné, že se nebojí VŮBEC?

    Tento "ještě jeden detail" je zajímavou charakteristikou, která by nás měla vést k zamyšlení nad úlohou strachu v naší společnosti. Demokratická společnost je taková, kde se vládnoucí politici obávají občanů - a ne naopak.
    SH
    February 6, 2011 v 18.28
    Dvě poznámky.
    V tak sáhodlouhém textu je až příliš hodně spekulací a o to méně faktů.
    Jen ať se páni mezi sebou koušou, uvidíme, zda se i sežerou, ale s velkou jistotou se dovíme mnohé, co jsme nevěděli.
    JS
    February 6, 2011 v 20.59
    to: Jan Kopecký
    Ta poslední myšlenka je výborná . Poslední kdo odstoupil po nějakém skandálu byl snad Jan Kalvoda a to je patnáct let . A to byla důvodem "směšná" kauza doktorát. Za tu dobu se nám politici hodně osmělili .
    MJ
    February 8, 2011 v 0.28
    Ve vašem eseji jsou tvrzení bez argumentů a jak sám na sebe prozrazujete, projevujete se v něm nadřazenecky vůči nám diskutérům. Snažíte se nás diskutéry poučit, protože se domníváte, že pravděpodobně nedokážeme číst mezi řádky mediálních kampaní. Není těžké pochopit, že se pan Vondra, doposud českými novináři obdivovaný, stal obětí honu na čarodějnice a proč to pan Kalousek dělá. Dokonce chápeme i to, proč se ke kampani tak entusiasticky připojil pan Topolánek. Pohnutky jednotlivých aktérů této aféry jsou jedna věc a druhá věc jsou informace, jež se díky tomuto vyřizování účtů dvou ministrů a na ně napojených kšeftařů dovídáme o tom, jak vláda zachází s veřejnými prostředky.

    Kladete rétorickou otázku, co vlastně je politická odpovědnost? Domnívám se, že v případě pana Vondry je to právě schopnost jednoznačně vysvětlit občanům, jak se nakládalo s veřejnými penězi a zakázkami v jeho úřadě. Protože vlastnosti, které vy popisujete jako vhodnou výbavu politika - tedy disponovanost pro politický boj jeho nadřazeností, ignoranstvím s jistou mírou bezohlednosti a přepjatými ambicemi - podle mne nestačí. Politik je odpovědný veřejnosti, voličům. A občany irituje, když se politik chová nadřazenecky a nezodpovídá se. A ještě jednu poznámku nakonec. V části eseje, kde spekulujete, píšete, že v chaosu se nějaká ta částa ztratí. Je opravdu možné se takhle bavit o třech čtvrtinách miliardy?
    FJ
    February 8, 2011 v 10.57
    Souhlas s J.Samkem
    A poslední větou J.Kopeckého.
    PJ
    February 9, 2011 v 12.16
    Zodpovědnost, ne vina
    Pane Pospíchale, odpovídáte si sám na otázku, kterou nikdo neklade: „nakolik je Saša Vondra osobně vinen“. O vině rozhodují soudy a nikoli publicisté, natož pak argumentací typu „samozřejmě není“. Vondra zatím z ničeho obžalován nebyl, takže řeč není o „vině“, ale o „zodpovědnosti“. Vy ve skutečnosti sáhodlouze vysvětlujete proč není za rozkrádání zodpovědný – a to je mimořádně obtížné, protože kdopak jiný by měl být za chod ministerstva zodpovědný, když ne ministr? Rád věřím, že je to úkol, který jeho možnosti dalece překračuje; že jakkoli třídně uvědomělé opakování triviálních pouček nestačí zjistil již předchozí režim. To nejsou žádné „jednotlivé nešikovnosti“, stejně třídně uvědoměle zadal jinému podvodníkovi Entropu. Proč tam lezl, když na to nestačí a proč tam ke škodě země setrvává dál? Na tuhle otázku se pokuste odpovědět.
    „Zda firma Promopro měla nebo neměla exkluzivitu“ není předmětem diskuse, ale flagrantní lži. Firem nabízejících konferenční techniku jsou mraky, když už si ji nedokáže opatřit ministerstvo, k jehož standardním zadáním vedle hospodárnosti patří také pořádání mezinárodních konferencí. Zadává špicování tužek také externí firmě?
    Obzvlášť pozoruhodné je zdůvodnění korupčního jednání tím, že vzhledem k nepoužitelnosti zákonného postupu „jiný přístup není možný“, zejména v souvislosti s člověkem, který je za legislativní stav bezprostředně spoluzodpovědný. Nemýlím se, že jedním z volebních hesel ODS kdysi bývalo, že občan smí vše, co mu zákon výslovně nezakazuje a stát smí jen to, co mu zákon výslovně předepisuje? Už se Vondra s vládou pustili do novely toho zákona, aby byl prakticky použitelný? Anebo jim jeho nepoužitelnost vlastně docela vyhovuje?
    JN
    February 9, 2011 v 17.20
    Jak ulovit Šašu Vondru
    Pane Pospíchal, mohl by jste obhajovat u soudu bankovní lupiče, ti co dáli přednost bankovní loupeži z důvodu exkluzivity, před manualní práci, protože ta tolik nenese. Jak k tomu přijdou že u někoho kdo porušuje zákon, toto postačí k beztrestnosti a ještě se jej zastává prezident a vláda, zatím co ti ubozí bankovní lupiči kteří se dopustili porušení zákona s daleko menší finanční škodou, musí do vězení.
    JP
    February 29, 2012 v 12.47
    Odpovědnost za rozpočet
    Každý kdo řídil třeba i malé oddělení ví, že je odpovědný za rozpočet. Pokud zmizí polovina rozpočtu do jedné firmy a to na mnohonásobně předraženou zakázku, existují dvě vysvětlení:

    1. A. Vondra se podílel na něčem nekalém
    2. A. Vondra je neschopný, nechápe co se děje

    V obou případech je jasné, že Vondra nepatří do vlády, nemluvě o tom jak ho potrestat za prošustrované prostředky.
    March 1, 2012 v 11.37
    Jen technická poznámka. Firem, které jsou schopny ozvučit kongresové sály, je více. A jistě za mnohem menší cenu. Není třeba zakoupit ozvučovací techniku, i když trvale instalovaná by časem zřejmě v konečném důsledku přišla mnohem levněji, než při opakovaných výpůjčkách. A možná levněji, než na jednu akci od firmy Prompro. Je totiž zajímavé, jak obhájci "zodpovědného" hospodaření se státním rozpočtem dokáží jednou rukou ždímat chudý lid a druhou rukou rozhazovat známým a milenkám. Stále platí : A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí."
    + Další komentáře