V jednotě je síla?
Přemysl JanýrAutor polemizuje s textem Petra Kužvarta Co dělat s českým mafiánsko-korupčním reálným kapitalismem? a zamýšlí se nad východisky pro stabilnější a snesitelnější společnost, která by měla vycházet spíše z jednoty ve zodpovědnosti než z jednoty v boji o moc.
Potěšila mne revoluční výzva Petra Kužvarta Co dělat s českým mafiánsko-korupčním reálným kapitalismem? Také již drahnou dobu přemýšlím, kudy z toho ven. Petr Kužvart navrhuje sjednotit občanskou společnost, vyvolat krizi, vstoupit do konfrontace s politickou mocí a prosadit společné cíle a požadavky. Zní to jako osvědčené schéma. Jenomže tohle osvědčené schéma nás s pravidelností vede z bláta přes louže do bažin. Mám-li k jeho textu kritické připomínky, pak ne proto, že bych s ním zásadně nesouhlasil, ale protože již máme — či bychom měli mít — dostatek zkušeností na to, abychom se vyvarovali obvyklých chyb.
Kužvartův vzorec zní oni, v tomto případě zkorumpovaný mafiánský establishment, a proti nim my, aktivní část občanské společnosti, usměrňující lidový vzdor správným směrem. Odpustím si laciné reminiscence, má podstatně hlubší kořeny. Opakuje se od počátků novodobého českého národního vědomí, vnikajícího ne jako hnutí za regionální autonomii proti vnější moci, ale jako hnutí dovolávající se vnější moci na pomoc proti spoluobčanům jiného jazyka a jiného sociálního postavení, proti německému panstvu.
Od této v kulturním genomu hluboce zafixované obsese neustálého vymezování se vůči druhým se odvíjí nejen naše patologická neschopnost s druhými žít, vedoucí k opakovaným tragédiím a rozpadům země v letech 1938, 1939, 1945, 1968 a 1992, ale také ona nesnesitelná lehkost, se kterou lze občanskou společnost vždy znovu a znovu poštvat proti nově vyznačkovaným nepřátelům a mezitím si v klidu obsadit uvolněné pozice. I Kužvartův projekt ji sleduje, včetně onoho implicitního vymezení se nás, aktivní části občanské společnosti nejen vůči proklatému establishmentu, ale také vůči obecnému lidovému vzdoru a naštvání (lidovému hněvu, nazýval to tatíček Beneš), který je potřeba zachytit, usměrnit a vzniklé krize posléze využít.
Jeho popis současného stavu, se kterým jinak z velké části souhlasím, postrádá klíčové vysvětlení, jak k němu vlastně došlo. Nepřivezli nám ho, jak bývá zvykem, na cizích tancích ani nám ho nevnutily žádné dramatické mezinárodněpolitické tlaky. Ač jsou spekulace o úloze amerických, ruských a izraelských agentů vděčným tématem, nelze nevidět, že se tentokráte za jásotu a plné podpory občanské společnosti rodil u nás doma, nezřídka svévolně a proti zkušenostem, představám i doporučením nejbližších sousedů a nových spojenců.
K té přímé demokracii jen poznámku. Myslím, že institut referenda nesmí být jediným prostředkem "devoluce" moci, ani jediným a hlavním prvkem občanské společnosti - jako takový je institut referenda nástrojem "lidové demokracie", kde většina (často špatně informovaná) "bere vše" a může likvidovat názory menšinové.
Občanskou společnost tvoří nejrůznější zájmová, profesní, politická, environmentální, spotřebitelská a jiná sdružení, ale i jednotlivé obce. Tato sdružení a veřejnoprávní korporace by už jen z důvodu informací, kterými disponují, měly mít alespoň zprostředkovaný podíl na některých rozhodovacích procesech. Moc politiků bych snížil právě ve prospěch těchto sdružení a obcí.
I jednotu v zodpovědnosti autor zpřesnil dobře. Přesto se mi právě v tomto bodě jeví jako hodně podstatné více zdůraznit, zodpovědné sjednocování v prvé řadě vůči onomu základu, na kterém "si chceme svou společnost stvořit, aby se v ní dalo žít". Tady vidím gravitační jádro potřebného sjednocování. Budeme-li mít humanistickou vizi člověčího rozvoje společnosti, organizační sjednocování k její realizaci by už neměl být až tak velký problém při dnešní komunikační technice, s jejíž pomocí dnes ta neoficiální referenda probíhají dennodenně.
Skeptická jsem ale k myšlence, že jako n e j ú či n n ě j ší nástroj k oslabení dnešního mocenského marasmu lze využít právě institutu obecného referenda. K této sebevraždě dnešní držitelé majetků a tím i moci přece nemohou sáhnout! Nechci tím ale vůbec říci, že bychom se měli úsilí o jeho prosazení vzdávat.
Z lůna občanské společnosti se vynoří požadavek referenda o tom, zda má být zadlužení společnosti řešeno i vyšším zdaněním bohatých
Referendum je vyhlášeno a Bakala, Dospiva, Kellner, Babiš, Tkáč a další čeští miliardáři se hroutí do křesel a pasivně očekávají jeho výsledek
Nevyužijí své ekonomické, mediální a fakticky i politické moci pro jeho ovlivnění. Jen tak čekají, jak to dopadne, jak zchudnou
V referendu vítězí občanská společnost
A je to …
Pat a Mat
Referendum je pouze jedním z nástrojů přímé demokracie. Možná je rozšířená představa, že spočívá především v tom hlasování. Pak by ho ovšem mohl docela dobře nahradit i výzkum veřejného mínění (což je z velké části realitou již dnes, na těch se partaje orientují tak jako tak). Jenomže podstatnou částí referenda je především předcházející celospolečenská diskuse a vlastní hlasování je až jakýmsi jejím shrnutím a uzavřením. Požadavek referenda se "nevynoří z lůna občanské společnosti", ale předpokládá předchozí "iniciativu", ve které dostatečný počet lidí shledá otázku jako potřebnou referendem vyřešit. Rozebíral jsem fungování takového jednoho konkrétního referenda na http://www.blisty.cz/2010/8/27/art54210.html.
Jiné nástroje přímé demokracie jsou třeba přímá volba (od prezidenta až po klíčové komunální i státní úředníky, jako starosty, soudce atd), odvolatelnost zvolených mandatářů aj. Přímá demokracie - zejména referendum - funguje velmi dlouho a úspěšně např. ve Švýcarsku, ale i v USA na státní a komunální úrovni. V Německu existuje zajímavý koncept plánovacích buněk (Planungszelle, http://de.wikipedia.org/wiki/Planungszelle): pro nalezení nějakého řešení se vytvoří náhodná skupina nezávislých občanů, která se problémem intenzívně zabývá, opatřuje si informace a nakonec řešení navrhne. Kupodivu to zdá se také dobře funguje.