V belgických parlamentních volbách si letos nejvíce polepšila krajně pravicová strana Vlámský zájem (VB). Získala necelých dvanáct procent hlasů a za ně osmnáct poslanců, což je o patnáct více, než měla v předchozí sněmovně. Největší podporu vůbec — šestnáct procent a za ně pětadvacet poslanců — přitom získala Nová vlámská aliance (NVA), která se také profiluje jako nacionalistická. Jak lze vysvětlit souběžný úspěch dvou takto podobných stran? A čím se vlastně liší?

Vlámský zájem je stará a tradiční krajně-nacionalistická strana belgické politiky. Nová vlámská aliance je výrazně mladší, vznikla až v minulé dekádě. Obě se hlásí k tradici dlouhé a často bolestné vlámské emancipace od někdejší nadvlády francouzsky mluvících skupin. Dnes si to málokdo z vnějšku uvědomuje, ale frankofonní elita dominovala v Belgii až do posledních dekád 20. století.

V tomto kontextu je třeba vnímat, že Vlámský zájem byl založen někdejšími kolaboranty, kteří viděli v 30. letech v Hitlerově Nové Evropě příležitost k emancipaci, k ustavení vlámského národa pod německým vlivem. Zájmu zůstával z této doby dlouho jazyk prodchnutý agresivitou, xenofobií, rasismem a místy i antisemitismem. Proto vytvořily ostatní vlámské strany kolem Vlámského zájmu postupně proslulý „cordon sanitaire“ a odmítaly jej jakkoliv připustit k moci.

V čem dalším vedle tradice se Nová vlámská aliance od Vlámského zájmu liší?

NVA má svoje původní voličstvo mezi pravicovými konzervativci, do jejichž prostředí přinesla v minulé dekádě nacionalistický diskurs, ovšem bez rasismu, xenofobie či antisemitismu. V minulých letech se NVA dařilo získávat jak konzervativce, kteří odmítali rasismus VB, tak i stoupence VB se vším všudy, kteří však nechtěli, aby jejich hlas propad kvůli „sanitárnímu kordonu“.

Jak je tedy možné, že VB letos tak zabodoval, zatímco NVA výrazněji neztratila?

Nová vlámská aliance byla v poslední vládě. Stala se součástí systému. Vlámský zájem zůstal vyloučený. Podržel si tak image anti-systémové strany. NVA byla ve vládě donucena ke kompromisům, což vždy část nacionalistického tábora chápe jako zradu. Například začala být vnímána jako příliš vstřícná k frankofonům, protože přijala francouzsky mluvícího premiéra Charlese Michela.

Vlámský zájem přitom souběžně upravil svůj diskurs tak, aby se vyhnul obviňování z rasismu a xenofobie. A také se začal soustředit na jiná témata. Pokud vezmeme do úvahy navíc teroristické útoky v Evropě a Spojených státech, „migrační krizi“, problémy EU a podobně, vyjde nám Vlámský zájem pro mnohé jako opětovná naděje nebo jako subjekt volitelný coby vyjádření hněvu, standardní protestní hlas.