Volby, které se konaly v Belgii tento rok na začátku léta spolu s evropskými, dopadly v souladu s trendy, které je možné pozorovat ve většině států na kontinentu: politická krajina se tříští, střed oslabuje na úkor okrajů a tradičně dominantní strany ztrácejí svoje někdejší postavení.

Belgie má přitom v daném kontextu dvě zaznamenáníhodné zvláštnosti: za prvé, povinnou účast u voleb v prostředí, kde politický názor ovlivňuje nejen rodina nebo bydliště, ale i například členství v těch nebo oněch odborech, což silně zvyšuje předpověditelnost výsledků. A za druhé, doposud silnou Socialistickou stranu (Parti socialiste, PS).

Zatímco tradiční belgické křesťanskodemokratické formace — druhý z pilířů belgického sociálního státu — oslabují na obou stranách jazykové hranice, Parti socialiste si v jižních frankofonních oblastech udržuje vůdčí pozici.

V letošních volbách předpovídaly některé průzkumy PS apokalypsu, velmi se ale mýlily. Socialisté sice nijak netriumfovali — oproti minulému parlamentu ztratili tři křesla —, zůstali ale druhou nejsilnější stranou v zemi, hned za nacionalistickou Novou vlámskou aliancí (NVA).