Volby, které se konaly v Belgii tento rok na začátku léta spolu s evropskými, dopadly v souladu s trendy, které je možné pozorovat ve většině států na kontinentu: politická krajina se tříští, střed oslabuje na úkor okrajů a tradičně dominantní strany ztrácejí svoje někdejší postavení.

Belgie má přitom v daném kontextu dvě zaznamenáníhodné zvláštnosti: za prvé, povinnou účast u voleb v prostředí, kde politický názor ovlivňuje nejen rodina nebo bydliště, ale i například členství v těch nebo oněch odborech, což silně zvyšuje předpověditelnost výsledků. A za druhé, doposud silnou Socialistickou stranu (Parti socialiste, PS).

Zatímco tradiční belgické křesťanskodemokratické formace — druhý z pilířů belgického sociálního státu — oslabují na obou stranách jazykové hranice, Parti socialiste si v jižních frankofonních oblastech udržuje vůdčí pozici.

V letošních volbách předpovídaly některé průzkumy PS apokalypsu, velmi se ale mýlily. Socialisté sice nijak netriumfovali — oproti minulému parlamentu ztratili tři křesla —, zůstali ale druhou nejsilnější stranou v zemi, hned za nacionalistickou Novou vlámskou aliancí (NVA).

Ve Valonsku i v Bruselském regionu okolo hlavního města PS opět volby vyhrála, i když v komunálních volbách, které se konaly zároveň s parlamentními, ztratila některé zastupitele ve prospěch menších progresivních stran. Parti socialiste má tak mimojiné znovu výhodu nad ostatními frankofonními stranami v koaličních rozhovorech, v Belgii tradičně dlouhých a složitých.

Externí příčiny

Důvody přežití a svým způsobem i úspěchu belgických socialistů je možné rozdělit do dvou skupin: na vnější, tedy pramenící mimo PS, a na vnitřní — na ty, o něž se PS zasloužila přímo. Do první skupiny patří zvláštní belgický volební systém, o němž už byla řeč, specifické vymezení ostatních levicových uskupení před posledními volbami a potíže zbylých stran cílících rovněž na frankofonní voličstvo.

Pokud jde o vymezení ostatní levice, důsledně levicová Belgická strana pracujících (PVDA-PTB) — která je mimochodem jediným velkým subjektem, jenž funguje jednotně na celém území Belgie bez ohledu na jazykové a národnostní hranice — nezískala nakonec tolik, kolik dle mnoha komentátorů měla, i když velice posílila ze dvou poslanců na dvanáct.

Rovněž frankofonní Straně zelených (ECOLO) se ve volbách dařilo — místo šesti poslanců má nyní třináct. Úplně ale potenciál mobilizace občanů na tématu klimatického rozvratu nevyužila.

Hlavní frankofonní středopravicová strana — liberální Reformní hnutí v čele s posledním premiérem Charlesem Michelem (Mouvement Réformateur, MR) —, jež s PS bojuje také o část voličů, přišla přitom ve volbách o třetinu svého někdejší zastoupení. Oslabila ji účast na poslední vládě, v níž se jako jediná frankofonní strana spojila s několika vlámskými, včetně nacionalistické NVA.