Volby, které se konaly v Belgii tento rok na začátku léta spolu s evropskými, dopadly v souladu s trendy, které je možné pozorovat ve většině států na kontinentu: politická krajina se tříští, střed oslabuje na úkor okrajů a tradičně dominantní strany ztrácejí svoje někdejší postavení.

Belgie má přitom v daném kontextu dvě zaznamenáníhodné zvláštnosti: za prvé, povinnou účast u voleb v prostředí, kde politický názor ovlivňuje nejen rodina nebo bydliště, ale i například členství v těch nebo oněch odborech, což silně zvyšuje předpověditelnost výsledků. A za druhé, doposud silnou Socialistickou stranu (Parti socialiste, PS).

↗

Belgickou Socialistickou stranu vede stále Elio Di Rupo, předseda federální vlády z let 2011 až 2014. Foto NA, Pinterest

Zatímco tradiční belgické křesťanskodemokratické formace — druhý z pilířů belgického sociálního státu — oslabují na obou stranách jazykové hranice, Parti socialiste si v jižních frankofonních oblastech udržuje vůdčí pozici.

V letošních volbách předpovídaly některé průzkumy PS apokalypsu, velmi se ale mýlily. Socialisté sice nijak netriumfovali — oproti minulému parlamentu ztratili tři křesla —, zůstali ale druhou nejsilnější stranou v zemi, hned za nacionalistickou Novou vlámskou aliancí (NVA).

Ve Valonsku i v Bruselském regionu okolo hlavního města PS opět volby vyhrála, i když v komunálních volbách, které se konaly zároveň s parlamentními, ztratila některé zastupitele ve prospěch menších progresivních stran. Parti socialiste má tak mimojiné znovu výhodu nad ostatními frankofonními stranami v koaličních rozhovorech, v Belgii tradičně dlouhých a složitých.

Externí příčiny

Důvody přežití a svým způsobem i úspěchu belgických socialistů je možné rozdělit do dvou skupin: na vnější, tedy pramenící mimo PS, a na vnitřní — na ty, o něž se PS zasloužila přímo. Do první skupiny patří zvláštní belgický volební systém, o němž už byla řeč, specifické vymezení ostatních levicových uskupení před posledními volbami a potíže zbylých stran cílících rovněž na frankofonní voličstvo.

Pokud jde o vymezení ostatní levice, důsledně levicová Belgická strana pracujících (PVDA-PTB) — která je mimochodem jediným velkým subjektem, jenž funguje jednotně na celém území Belgie bez ohledu na jazykové a národnostní hranice — nezískala nakonec tolik, kolik dle mnoha komentátorů měla, i když velice posílila ze dvou poslanců na dvanáct.

Rovněž frankofonní Straně zelených (ECOLO) se ve volbách dařilo — místo šesti poslanců má nyní třináct. Úplně ale potenciál mobilizace občanů na tématu klimatického rozvratu nevyužila.

Hlavní frankofonní středopravicová strana — liberální Reformní hnutí v čele s posledním premiérem Charlesem Michelem (Mouvement Réformateur, MR) —, jež s PS bojuje také o část voličů, přišla přitom ve volbách o třetinu svého někdejší zastoupení. Oslabila ji účast na poslední vládě, v níž se jako jediná frankofonní strana spojila s několika vlámskými, včetně nacionalistické NVA.

↗

Zisky a ztráty jednotlivých stran belgického parlamentu v letošních volbách. Rozpory mezi procentuálními zisky a mírou zastoupení některých stran oproti jiným je způsoben větší zalidněností vlámských regionů oproti valonským. Repro DR/WmC

Vlastní zásluhy PS

Faktory úspěchu, o něž se zasloužila PS sama, jsou, rámcově vzato, rovněž tři. Za prvé, stranu do voleb vedly dvě charismatické figury. Jednou z nich byl současný předseda a v letech 2011 až 2014 belgický premiér Elio Di Rupo. Druhou pak Paul Magnette, profesor Université Libre de Bruxelles a starosta Charleroi, třetího největšího města Belgie a vůbec největšího ve Valonsku.

Za druhé, belgičtí socialisté představili — podobně jako například portugalští socialisté — program připouštějící možnou revizi škrtů zavedených předchozí vládou, zvláště pak v sociální oblasti. Zatímco úprava stranické linie na „ekosocialistickou“ výrazný efekt ve volbách nepřinesla, perspektiva důstojných penzí či zvýšení dostupnosti zdravotní péče udržela PS tradiční elektorát — voliče z oblastí kdysi bujícího hutního a ocelářského průmyslu, které procházejí obtížným obdobím hospodářské restrukturalizace.

A konečně za třetí, v metropoli Bruselu socialisté opět otevřeli — a to místy ještě více než dříve — svoje kandidátky lidem, kteří do Belgie přišli jako přistěhovalci ze Středozemí. Podíl této strategie na úspěchu PS ve městě, jehož více než třicet procent obyvatel se narodilo mimo Belgii, byl značný. Socialisté ostatně nebyli jedinou stranou, kdo ji využil. Navíc obecně vzato předchází takovýto přístup vzniku etnicky založených politických uskupení, což by v metropoli typické výraznými příjmovými rozdíly a nezaměstnaností okolo šestnácti procent mohlo být výbušné.

I když byl úspěch PS v letošních volbách jen relativní, dává straně možnost hrát rozhodující roli v oblastní valonské vládě i vládě Bruselského regionu. Na federální úrovni je situace komplikovanější, protože Parti socialiste nemá na vlámské straně obdobného spojence, a tak může znovu zůstat vyloučena ostatními stranami. Pokud by se tak nestalo, účast v rodící se belgické vládě by zřejmě probíhala ve znamení velice napjaté spolupráci s vlámskými partnery. Právě na ně tlačí dnes totiž nacionalisté z NVA i vlámská krajní pravice se stále radikálnějšími požadavky, cílícími kromě jiného třeba i na konfederalizaci dosud unitární belgické správy sociálních záležitostí.

Z originálu Belgium: a fragmented parliament. The Socialist Party at the negotiating table vydaného v The Progressive Post přeložil, aktualizoval a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.