S napětím jsem sledoval, jak dopadne anabáze Jiřího Dienstbiera ml. coby volebního lídra ČSSD v Praze. Před volbami sliboval, že v případě volebního úspěchu nedopustí pokračování korupčních poměrů na magistrátu, které tam zavedla vládnoucí ODS. Logicky z toho plynulo, že pokud mu to volební výsledek dovolí, vyhodí dosud vládnoucí ODS od vlády do opozice. Lidé mu uvěřili a ČSSD dosáhla historicky nejlepšího výsledku v Praze. Skončila sice těsně třetí, ale spolu s novou politickou silou TOP 09 byla schopná svůj předvolební slib splnit. TOP 09 ale jasně dala najevo, že dává přednost ODS, pokud ta se zbaví zdiskreditovaných politiků. ČSSD tím přišla o jediného možného partnera, s nímž by mohla své předvolební sliby splnit, a celkem logicky člověk čekal, že odejde do opozičních lavic.

Jenže jaké překvapení, ČSSD se do opozičních lavic vůbec nehrnula. Naopak čile se rozjela jednání s ODS o společné vládě na radnici. Zpočátku to vypadalo jako jen taková hra ODS, kterou si chtěla vynutit na TOP 09 lepší vyjednávací podmínky. Tomu by nakonec člověk rozuměl. Ale časem se ukazovalo stále víc, že nejde o žádné taktizování, ale o regulérní vyjednávání koalice na radnici. V této chvíli Jiří Dienstbier ml. poprvé prohlásil, že pro něj osobně nepřipadá koalice s ODS v úvahu, protože by tím porušil slib daný voličům. Načež se v pražské ČSSD zvedla vlna kritiky proti Dienstbierovi a ukázalo se, že většina funkcionářů pražské ČSSD míní koalici s ODS smrtelně vážně.