Dostal jsem dopis, který mnou otřásl. Byl o skutečnostech, které všichni přibližně víme nebo alespoň tušíme. Jenže něco teoreticky předpokládat a setkat se s tím tváří v tvář jsou naprosto rozdílné věci.

Napsala mi studentka končící své studium na vysoké škole. Její finanční situace jí totiž neumožňuje pokračovat ve studiu. Prostě na to nemá peníze. A to ještě nemáme žádné zápisné ani školné. Žijeme ve velmi bohaté společnosti, zisky firem rostou, kursy akcií také, ale jeden mladý život přišel o šanci rozvíjet své nadání. A proč? A jistě to není ojedinělý případ. Výjimečný je jen v tom, že se tato slečna se mnou rozloučila. Nežijeme ve společnosti rovných příležitostí, ale ve společnosti rostoucí nerovnosti až nesouměřitelnosti, jak píše Jan Keller. Náš život je určen tím, v jaké třídě jsme se narodili. Nejvyšší třídy mají všechny šance, jež nabízí tato společnost. Třídy nižší jen některé, jen zlomek z toho, co je dostupné společenské „elitě“. Děti z vyšších tříd mohou navštěvovat elitní školy, a to již od školy mateřské až po vysokou. Od dětství se pohybují v cizojazyčném prostředí a za hranicemi země, v níž se narodily. Mají tedy k dispozici nejen finanční kapitál, ale také kapitál kulturní. Díky rozsáhlé síti styků v nejvyšších vrstvách společnosti dědí po svých rodičích i kapitál sociální a politický. Ano, známosti rozhodují vše, jak to již kdysi dávno ukázal americký sociolog Mills ve své knize Mocenská elita.

Ale čím nižší třída, tím méně šancí z nabídky soudobé společnosti je jejím členům přístupných. A to nejen proto, že rodiče nemohou svým dětem platit desítky tisíc ročně za navštěvování cizojazyčné mateřské školky, ale také proto, že nemají peníze na udržení svých dětí na běžné vysoké škole. I to je jeden z důsledků akumulace bohatství v rukou kapitalistické třídy a přenášení nákladů na fungování společnosti na bedra tříd nižších. Nerovné, především však nespravedlivé rozdělování bohatství, které všichni svou prací společně tvoříme, takto ničí životy, přinejmenším však bere naději na šťastný život rostoucímu počtu lidí.

Ve jménu humanity potřebujeme spravedlnost. Nejsme zde pro ten či onen společenský systém. Ale společenský systém je zde pro nás, musí sloužit našim zájmům. Pokud to v něm není možné, musí být odstraněn a nahrazen systémem spravedlivějším a efektivnějším.

Vždy jsem s úžasem četl módní teorie o prokletí hospodářského růstu. Měl jsem letos v létě příležitost vidět chudinské čtvrti v Jihoafrické republice. Všichni ti bohatí intelektuálové z vyspělého Západu by měli alespoň na pár dní žít v tomto světě beznaděje a nezměrné bídy, aby pochopili, že hospodářský růst je humanitním imperativem. Ale není jen bída v tomto relativně vzdáleném světě, je i kolem nás. Není tak strašná, není tak zřetelně vidět, ale je zde. Je přítomna v zanedbaných nemocnicích, v domácnostech lidí bez práce i v rodinách těch, jejichž platy sotva stačí pokrýt jejich základní životní potřeby. Možná, že z některých univerzitních poslucháren není tak daleko vidět. Možná, že hranice jejich solidarity končí na hranicích jejich třídy.

Ale na jejich teorie o prokletí růstu odpovídám: Děkuji, nechci, chudý jsem již byl a stačilo!

Ovšem není růst jako růst. Může to být růst bohatství separátních elit, růst vojenských výdajů, o němž mám silné podezření, že je úzce spojen s oním prvním. Ale může to být také růst, jehož plody budou spravedlivě rozdělovány podle skutečných zásluh jednotlivců a jenž bude naplňovat fondy společenské solidarity tak, aby již žádná studentka či student nemuseli končit studium z důvodů finanční nouze. Aby žádná operace nemusela být odkládána jen proto, že je příliš drahá. Aby lidé nemuseli strádat, a dokonce umírat hladem, ano, i to je realita tohoto světa, jen proto, že na jídlo nemají peníze.

Obávám se ovšem, že tento cíl je neslučitelný se samotnou podstatou kapitalismu: se soukromým vlastnictvím a z něj vyplývajícím úsilím o maximalizaci soukromého zisku. Kapitalismus je plný rozporů a paradoxů. Na jedné straně jsou miliony nezaměstnaných (snad jen v USA přes 14 milionů oficiálně registrovaných), na druhé straně je mnoho bídy a utrpení z nedostatku. A tomu je tak právě proto, že cílem kapitalismu není uspokojovat lidské potřeby, ale právě jen maximalizovat soukromý zisk. Tam, kde není možné od investice očekávat alespoň průměrný výnos, tam kapitalista investovat nebude, i kdyby lidé měli umírat hladem. Nemalou měrou se na tom podílí i mocenská nerovnost, která kapitalistům umožňuje přisvojovat si obrovskou část společenského bohatství, které nevytvořili, na jehož vzniku se nijak nepodíleli.

Podivuhodná lidská schopnost vytvářet svou prací více, než kolik člověk sám potřebuje, tak neslouží rozvoji celé společnosti, ale především soukromým zájmům mocenských a vlastnických elit, které si nespravedlivě přisvojují její plody.

Bez zrušení základní kapitalistické nerovnosti mezi kapitalisty a zaměstnanci nebude ovšem růst ekonomiky přinášet prospěch všem, ale jen někomu, jen těmto elitám. Všechny představy o hodném kapitalismu, o jeho vnějších úpravách apod. jsou jen projevem manipulace ze strany poslušných ideologů kapitálu, nebo, přinejlepším, projevem neskonalé naivity a nevědomosti.

To, co potřebujeme, je ideál jiného společenského systému, vize spravedlivého systému budoucnosti, v jehož základních principech již bude obsažena rovnost všech lidí, jejich vzájemná solidarita a jenž bude dalším pokrokem v dějinném zápase o osvobození ode všech společenských forem, v nichž člověk ovládá člověka, i těch kapitalistických.