Dopis o kapitalismu

Milan Valach

Již dnes jsou v naší poměrně bohaté společnosti lidé, kteří nežijí v důstojných podmínkách, a studenti, kteří nemohou dokončit studia z finančních důvodů, nejsou výjimkou. Je-li systém takto nespravedlivý, musí být odstraněn a nahrazen systémem spravedlivějším a efektivnějším.

Dostal jsem dopis, který mnou otřásl. Byl o skutečnostech, které všichni přibližně víme nebo alespoň tušíme. Jenže něco teoreticky předpokládat a setkat se s tím tváří v tvář jsou naprosto rozdílné věci.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Napsala mi studentka končící své studium na vysoké škole. Její finanční situace jí totiž neumožňuje pokračovat ve studiu. Prostě na to nemá peníze. A to ještě nemáme žádné zápisné ani školné. Žijeme ve velmi bohaté společnosti, zisky firem rostou, kursy akcií také, ale jeden mladý život přišel o šanci rozvíjet své nadání. A proč? A jistě to není ojedinělý případ. Výjimečný je jen v tom, že se tato slečna se mnou rozloučila. Nežijeme ve společnosti rovných příležitostí, ale ve společnosti rostoucí nerovnosti až nesouměřitelnosti, jak píše Jan Keller. Náš život je určen tím, v jaké třídě jsme se narodili. Nejvyšší třídy mají všechny šance, jež nabízí tato společnost. Třídy nižší jen některé, jen zlomek z toho, co je dostupné společenské „elitě“. Děti z vyšších tříd mohou navštěvovat elitní školy, a to již od školy mateřské až po vysokou. Od dětství se pohybují v cizojazyčném prostředí a za hranicemi země, v níž se narodily. Mají tedy k dispozici nejen finanční kapitál, ale také kapitál kulturní. Díky rozsáhlé síti styků v nejvyšších vrstvách společnosti dědí po svých rodičích i kapitál sociální a politický. Ano, známosti rozhodují vše, jak to již kdysi dávno ukázal americký sociolog Mills ve své knize Mocenská elita.

Ale čím nižší třída, tím méně šancí z nabídky soudobé společnosti je jejím členům přístupných. A to nejen proto, že rodiče nemohou svým dětem platit desítky tisíc ročně za navštěvování cizojazyčné mateřské školky, ale také proto, že nemají peníze na udržení svých dětí na běžné vysoké škole. I to je jeden z důsledků akumulace bohatství v rukou kapitalistické třídy a přenášení nákladů na fungování společnosti na bedra tříd nižších. Nerovné, především však nespravedlivé rozdělování bohatství, které všichni svou prací společně tvoříme, takto ničí životy, přinejmenším však bere naději na šťastný život rostoucímu počtu lidí.

Ve jménu humanity potřebujeme spravedlnost. Nejsme zde pro ten či onen společenský systém. Ale společenský systém je zde pro nás, musí sloužit našim zájmům. Pokud to v něm není možné, musí být odstraněn a nahrazen systémem spravedlivějším a efektivnějším.

Vždy jsem s úžasem četl módní teorie o prokletí hospodářského růstu. Měl jsem letos v létě příležitost vidět chudinské čtvrti v Jihoafrické republice. Všichni ti bohatí intelektuálové z vyspělého Západu by měli alespoň na pár dní žít v tomto světě beznaděje a nezměrné bídy, aby pochopili, že hospodářský růst je humanitním imperativem. Ale není jen bída v tomto relativně vzdáleném světě, je i kolem nás. Není tak strašná, není tak zřetelně vidět, ale je zde. Je přítomna v zanedbaných nemocnicích, v domácnostech lidí bez práce i v rodinách těch, jejichž platy sotva stačí pokrýt jejich základní životní potřeby. Možná, že z některých univerzitních poslucháren není tak daleko vidět. Možná, že hranice jejich solidarity končí na hranicích jejich třídy.

Ale na jejich teorie o prokletí růstu odpovídám: Děkuji, nechci, chudý jsem již byl a stačilo!

Ovšem není růst jako růst. Může to být růst bohatství separátních elit, růst vojenských výdajů, o němž mám silné podezření, že je úzce spojen s oním prvním. Ale může to být také růst, jehož plody budou spravedlivě rozdělovány podle skutečných zásluh jednotlivců a jenž bude naplňovat fondy společenské solidarity tak, aby již žádná studentka či student nemuseli končit studium z důvodů finanční nouze. Aby žádná operace nemusela být odkládána jen proto, že je příliš drahá. Aby lidé nemuseli strádat, a dokonce umírat hladem, ano, i to je realita tohoto světa, jen proto, že na jídlo nemají peníze.

Obávám se ovšem, že tento cíl je neslučitelný se samotnou podstatou kapitalismu: se soukromým vlastnictvím a z něj vyplývajícím úsilím o maximalizaci soukromého zisku. Kapitalismus je plný rozporů a paradoxů. Na jedné straně jsou miliony nezaměstnaných (snad jen v USA přes 14 milionů oficiálně registrovaných), na druhé straně je mnoho bídy a utrpení z nedostatku. A tomu je tak právě proto, že cílem kapitalismu není uspokojovat lidské potřeby, ale právě jen maximalizovat soukromý zisk. Tam, kde není možné od investice očekávat alespoň průměrný výnos, tam kapitalista investovat nebude, i kdyby lidé měli umírat hladem. Nemalou měrou se na tom podílí i mocenská nerovnost, která kapitalistům umožňuje přisvojovat si obrovskou část společenského bohatství, které nevytvořili, na jehož vzniku se nijak nepodíleli.

Podivuhodná lidská schopnost vytvářet svou prací více, než kolik člověk sám potřebuje, tak neslouží rozvoji celé společnosti, ale především soukromým zájmům mocenských a vlastnických elit, které si nespravedlivě přisvojují její plody.

Bez zrušení základní kapitalistické nerovnosti mezi kapitalisty a zaměstnanci nebude ovšem růst ekonomiky přinášet prospěch všem, ale jen někomu, jen těmto elitám. Všechny představy o hodném kapitalismu, o jeho vnějších úpravách apod. jsou jen projevem manipulace ze strany poslušných ideologů kapitálu, nebo, přinejlepším, projevem neskonalé naivity a nevědomosti.

To, co potřebujeme, je ideál jiného společenského systému, vize spravedlivého systému budoucnosti, v jehož základních principech již bude obsažena rovnost všech lidí, jejich vzájemná solidarita a jenž bude dalším pokrokem v dějinném zápase o osvobození ode všech společenských forem, v nichž člověk ovládá člověka, i těch kapitalistických.

    Diskuse
    SH
    November 13, 2010 v 8.34
    Podivné,
    že k tomuto textu ani po týdnu není žádná diskuse. Proč asi?!! Pro všeobecný souhlas? V žádném případě. Jsem přesvědčen, že proto a jenom proto, že s ním nelze absolutně vůbec polemizovat. Ale také proto, že ani nenaznačuje alespoň první krůček reálného řešení.
    November 14, 2010 v 6.10
    Doporučuji si přečíst toto: http://goo.gl/vdQBt
    ... a pak se zamyslet nad tím, co se pokazilo. Bo ty vize a ideály jsou tam myslím popsány zcela stejně.

    ??
    November 14, 2010 v 13.59
    Problém kvadratury kruhu
    Jeden z problémů spočívá v tom, že soukromé vlastnictví nestojí pouze v protikladu k lidským potřebám, ale je zdá se spíše jejich součástí. To znamená, že omezení soukromého vlastnictví by jednak vyžadovalo omezení svobody (přinejmenším toto vlastnictví vykazovat), což by při zachování hospodářského růstu bylo možné pouze tehdy, pokud by se nahradilo něčím efektivnějším a zároveň "svobodnějším", k čemuž by lidé nebyli motivováni represí či jakýmsi ideologickým uvědoměním, ale zároveň z hlediska svých vnitřních potřeb. Čili zatím to vypadá tak trochu jako kvadratura kruhu. Nejsem si jist, zda volání některých teoretiků po tzv. samosprávném vlastnictví by problém vyřešilo, resp. se podařilo vůbec realizovat. (Při odmítnutí soukromého vlastnictví a vlastnictví státního už mnoho dalších možností není.) Další variantou pak by bylo vytvořit nový systém stále na základě soukromého vlastnictví, což M. Valach zřejmě odmítá, a což rovněž vypadá jako kvadratura kruhu.

    Na druhé straně je možné přiznat, že i kvadratura kruhu byla nakonec vyřešena...
    ...ale ne pouze za použití pravítka a kružítka!
    Pojem soukromého vlastnictví je velmi vágní stejně tak jako pojem výrobní prostředek. A v tom je ta potíž. Všichni vlastníme alespoň sami sebe (pokud už neexistuje otroctví). Jak rozsáhlé má být to, co člověk může vlastnit? To je dáno zvykem a dohodami. Člověk se víc stará o to, co mu patří, než o to, co mu nepatří - to je argument ve prospěch soukromého vlastnictví atd.
    Pane Stanislave Hošku, nikomu se zpočátku nechtělo do diskuse proto, že nad článkem Milana Valacha se dá polemizovat nejspíše o vhodnosti jiných forem vlastnictví než je než jaké tu máme dnes. Myšlenky Milana Valacha mi připadají poněkud utopické, trochu silný kalibr v současné situaci.
    Ale konec konců proč nepromýšlet i myšlenky, které dnes nejsou v kurzu? Jsme natolik pod tlakem současné situace, že je to ztráta času?
    November 15, 2010 v 4.59
    Doba je jiná
    Včera jsem poslouchal tu úvahu o hřivnách a o tom, zda je člověk sám sobě investorem nebo je to bůh, kdo investoval do člověka a teď očekává nějaký (rozumný) výnos. Myslím že v minulosti lidstva můžeme najít velmi mnoho zajímavých myšlenek a konceptů ohledně vlastnictví, sdílení, případně správy atd.
    Pro mě osobně fakt, že zklamaly, případně vůbec nebyly použity bledne před výrazně odlišnou současnou situací (globalizace a informační společnost).
    Internet a počítače jsou brutálně výkonější nástroje než kuržítko a pravítko (Josef Šlerka by mohl vykládat).

    A zdá se, že něco málo se snad i daří: http://en.wikipedia.org/wiki/Millennium_Development_Goals#Progress


    V
    November 15, 2010 v 7.9
    Kvadratura vyřešena
    Vážení diskutující,
    tyto otázky jsou již řešeny a prakticky vyzkoušeny.
    Nejvíce jsem o tom psal zde: http://www.kosmas.cz/knihy/148806/svet-na-predelu/
    Zaměstnanecké vlastnictví podniků dobře funguje viz k tomu v knize zmíněný příklad Mondragonského kooperativu a mnohé jiné.
    Státní vlastnictví je forma vlastnictví soukromého, k tomu jsem již psal mnohokrát, naposledy zde: http://www.blisty.cz/2010/11/12/art55424.html a velmi podrobně ve zmíněné knize.
    SH
    November 18, 2010 v 17.50
    Fundamentální problém.
    Je oblíbenou frází tvrzení, že podstatou společenských problémů současnosti je řešení sporu práce a kapitálu. Zásadní řešení takových sporů spočívá nejčastěji ve zrušení obou jeho stránek. Až práce tedy nebude moci být kapitálem a kapitál nebude vznikat prací, problém se vyřeší. Zatím je to teorie, která hledá praktickou realizaci.
    November 19, 2010 v 5.33
    Utopie
    No... a zatímco my tu plánujeme beztřídní společnost, každý den umírá pár desítek tisíc dětí hladem a žízní. Takže třeba by bylo dobré dotáhnout do konce nejdřív tydle prkotinky. http://en.wikipedia.org/wiki/Millennium_Development_Goals
    V
    November 19, 2010 v 8.17
    Program levice
    Program levice budoucnosti zájemci naleznou v mém článku "Sociální bouře" zde: http://www.blisty.cz/2010/11/19/art55541.html
    MS
    November 19, 2010 v 9.0
    Je důležité jak a ne kdo
    Obávám se, že pro formu často nevidíme podstatu. Forma vlastnictví výrobních prostředků je jistě důležitá věc, ale setrvání,růst,reforma či kolaps této formy jsou dány společenským pnutím, které vyvolávají.Lidská společnost má jisté mechanismy autoregulace, syčácká forma nakonec prohraje, a ten co vyhrál si časem osvojí praktiky toho nad kým zvítězil. Bolestné, ale skutečné.Nicméně lidská kultura stále existuje.
    Jinak je to tomu ovšem z hlediska udržitelnosti. Pakliže budeme pokračovat v hospodářském systému, který je zcela vykolejen a neguje fundamentální napojení na existující přírodní cykly, a vede vyhlazovací válku s přírodou dočkáme se stejných konců jako zaniklé civilizace - například Wikingiové v Grónsku, v našem případě ale globálně. Jednoduše řečeno: je podstatné ne kdo, ale jak.
    + Další komentáře