Už v jednom ze svých minulých sloupků jsem kladla otázku, co vede naše politiky k tomu, aby rozpoutali svou „škrtreformu“ a připravovali rozklad všech funkčních sociálních a kulturních systémů. V demokratickém státě je přece takové jednání musí nutně stát hlasy voličů, a tak si tímto jednáním připravují konec svých politických kariér. Tato obava až dosud politikům bránila v radikálnějším přístupu k proměně stávajících pořádků. Komunální a senátní volby, které máme za sebou, toto pravidlo potvrzují, byť mnozí lidé stále ještě věří, že novodobá „stáňa a vláďa“ nás vede ke světlým zítřkům. Totéž se děje v celé Evropě, a přesto ani miliony lidí v řeckých a francouzských a dalších ulicích evropských měst nezastavily vládní reformy. I tam je jim jedno, že nebudou už napříště zvoleni? Musíme si tedy stále naléhavěji klást otázku, co je k takovémuto chování vede? Proč to dělají, bude-li je to stát politickou kariéru?

Prvně na to bez skrupulí odpověděl Jan Keller v Novém prostoru. V článku, ve kterém rozkrývá pád veřejného sektoru, říká: „Pokud nejsou nositelé ekonomických cen naprostými hlupáky, pak z toho vyplývá, že rozpad veřejného sektoru byl u nás dopředu pečlivě naprogramován.“ Tady jsme u meritu věci, ale je třeba v tomto přemýšlení jít ještě dál. Byl-li tento program u nás, v Evropě i ve světě naprogramován, kam směřujeme v příštích letech?

Doplňující informace můžeme čerpat například z článku Noví diktátoři byznysu, který vyšel v Ekonomu. Je tam na jednotlivých příkladech popis toho, jak přecházejí základní veřejné statky (finance, energetika, veřejná doprava, vodárenství, potravinářský průmysl, telekomunikace atd.) do soukromých rukou velkých společností. V souvislosti s vypisováním veřejných zakázek zazněl vedle dalších návrhů, jak změnit toto masivní tunelování a rozkrádání společného statku, velmi prostý a logický návrh.

Veřejnou zakázku dostane ten, kdo ji vyhraje, a ten ji také musí sám realizovat. Tím by zcela odpadla skutečná korupce, zákulisní domlouvání o podmínkách a násilí mocných ekonomických subjektů, kterým menší slouží pouze jako subdodavatelé práce i materiálu i lidí za podmínek, které si diktují vítězové zakázek. Protože už dnes mají a v budoucnu chtějí mít naprosto a bez výjimek v rukou veškeré základní životní funkce, budou mít skutečnou moc nad našimi životy. To se bude dít i u Kalouskovy ekologické superzakázky, Kalousek to dokonce sám veřejně sdělil: „Firma, kterou vybereme, bude jen kvazikoncesionářem a bude sama vyhledávat výhodné nabídky na likvidaci jednotlivých ekologických škod.“

Není už zřejmě ani důvod to skrývat. Totéž chtějí praktikovat velké společnosti v lesním hospodářství, k témuž směřuje ČEZ a všichni, kdo ovládají energetiku i těžbu surovin. Menší firmy a všichni zaměstnanci se tak stanou vazaly těchto korporací, velkých firem a monopolů, které budou ovládat všechna důležitá odvětví. Nikdo nesežene práci mimo jejich oblast rozhodování, oni budou diktovat veškeré podmínky. Protože budou mít v ruce veškerou moc ekonomickou, politiky už nepotřebují. Ti mazanější z politiků velmi dobře pochopili, kam svět směřuje, a vyměnili svou politickou budoucnost za podíl na tomto přerozdělení. Budou mezi vítězi tak jako tak a s demokracií měli vždy společnou pouze rétoriku.

Zdá se tedy, že se schyluje k jakémusi závěru, na jehož konci bude svět vypadat poněkud jinak. Ani likvidace humanitních oborů, kultury i sociálních programů není náhodná. Hybatelům těchto změn vyhovuje to, že většina lidí nic nechápe a myslí si, že jsou to pouhé spalničky pokroku. Je nejvyšší čas se probudit a začít chápat, o co běží.

Neříkejme, že nic nejde. Neříkejme, že nemáme žádné náhradní programy. Ty jsou dávno tady v podobě alternativ. Stavět se musí na místních ekonomikách, ve kterých rozhodují ti, kdo hodnoty vytvářejí. Je třeba přijmout zásadu oddělení politiky od ekonomiky a dát svobodu rozvíjení každé individuality ve školství, vědě, kultuře, v duchovním rozvoji. Není za pět minut dvanáct. Je pět minut po dvanácté.