Nejsme chudou zemí a záleží na nás, jak v demokratických procesech dokážeme zajistit, aby bohatství této společnosti bylo využíváno spravedlivěji.

Říkám-li „na nás“, mám na mysli občanskou společnost, společnost, která není jenom množinou odpovědných jednotlivců, nebo jednotlivých občanských sdružení, působících na svém vlastním písečku, ale má jasnou představu o fungování věcí veřejných. Tedy občanskou společnost, která je živým sebeorganizujícím se hnutím, které je v diskusích schopno nalézat společné pohledy a organizovat společné akce, hnutí, které přesahuje jak individuální i partikulární zájmy jednotlivých sdružení, jakkoliv bohulibé, hnutí, které musí respektovat i vláda.

Listina základních práv a svobod neobsahuje pouze dvě práva, tedy práva na vlastnictví a na podnikání, jak by to někteří rádi viděli. Neobsahuje jen klasické politické svobody, ale také práva sociální.

Jejich zajištění vyžaduje, aby stát vyvinul aktivní úsilí, k němuž se mimo jiné zavázal celou řadou mezinárodních smluv. Nestačí nezasahovat, musí konat, pozitivně konat, aby základní práva každé lidské bytosti v jurisdikci českého státu byla naplněna.

Takové úsilí není nic jiného než odpovědná sociální politika státu. V běžné demokracii, v níž žijeme, kde se nepředpokládá, že bude někdo omezovat lidská práva záměrně a svévolně, jsou sociální práva zajišťována především prostřednictvím kvalitní a odpovědné sociální politiky.

Přerozdělování musí směřovat jak k jednotlivcům, nejrůznějším způsobem oslabeným, tak do veřejných služeb a do kultivace veřejného prostoru, aby to bylo ku prospěchu všech.

Neplatí sice rovnice, že čím větší míra přerozdělováním, tím více lidských práv, ale v každém případě platí, že společnost, aby mohla v rozumné míře zajišťovat deklarovanou úroveň lidských práv, musí mít dostatečné zdroje, aby mohla pozitivně ovlivňovat kvalitu života, a to nejen ve formě příjmů obyvatelstva, ať už platů nebo nějakého typu dávek, kde je to nejjednodušší, ale právě v zajištění kvalitních veřejných služeb v nejširší možné míře, kterou si lze přestavit. Služby zajišťující především kvalitní a dostupnou zdravotní péči a vzdělání.

Sociální stát, i když se to tak po dlouhá desetiletí jevilo, není samozřejmostí. Je výdobytkem úsilí našich předků. Je třeba ho obezřetně chránit. Za určitých okolností je třeba o něj svést i boj.

Ani lidská práva pochopitelně nejsou samozřejmostí, i když jsou zdánlivě nezpochybnitelnou součástí právního řádu, i o ně se musí svádět úsilí. Velmi různé úsilí v různých částech světa. Toto úsilí může mít desítky podob. Ale my se nyní zaměřme na to, jak to dělat tady a teď.

Musíme být ostražití. Procesy tunelování prvků sociálního a právního státu jsou plíživé, a ne vždy dobře rozpoznatelné. Ne vždy na první pohled dobře pochopitelné ve všech souvislostech. Nejsme bohužel na počátku tohoto procesu. Snaha delegitimizovat sociální stát trvá již delší dobu a není samozřejmě specificky českou záležitostí. Některé bitvy jsme už prohráli. Daňová reforma, která nastolila tzv. rovnou daň, byla zhoubná nejen proto, že připravila státní rozpočet o osmdesát miliard podle nejstřízlivějších odhadů, ale zejména proto, že zaútočila na tradiční nástroj daňové solidarity, tedy na progresivní daň a „znormalizovala“ ve veřejném prostoru myšlenku, že je přirozené, aby nemajetní platili stejné procento daně jako bohatí — doufejme, že jen na čas. Všechny vyspělé země mají progresivní daň, která nejen přináší peníze, ale je i významným symbolem spravedlivějšího rozdělování zdrojů ve společnosti.

Je třeba uhájit legitimitu ideje sociálního státu. Poukazovat na to, že přerozdělování je výrazem spravedlnosti a progresivní daň je mravná.

Nepominutelnou součástí našeho úsilí musí být i tlak na kultivaci právního řádu a právního prostředí. Posílení vědomí, že právu se musí podřídit všichni, nejen obyčejní lidé, ale i mocní a bohatí. Je třeba stále připomínat, pojem „dobré mravy“ není z říše pohádek, obsahuje ho jak občanský, tak obchodní zákoník.

Je třeba také vstupovat do veřejného diskurzu a odhalovat mýty, které jsou součástí delegitimizační strategie — tedy strategie, která má ve vědomí lidí, i těch obyčejných, v jejichž zájmu to rozhodně není, delegitimizovat myšlenku sociálního státu. Jde například o tzv. „den daňové svobody“, tedy velmi vulgární myšlenka, že určitý počet dní v roce pracujeme pro sebe a určitý počet dní pro stát, s nímž jako bychom neměli nic společného. Je to sice primitivní a průhledná strategie, ale pokud se jí nečelí, pokud se nedemystifikuje, tak není neškodná. Na této nedůstojné komedii se podílejí nekriticky i veřejnoprávní média, máme právo žádat, aby právě ve veřejnoprávních médiích byl tento mýtus podroben kritickému rozboru.

Je třeba důsledně odmítat zlovolná a urážlivá osočení ze závisti (dokonce v podobě prezentující závistivost jako špatnou národní povahu) nebo takové absurdní floskule, že vyšším zdaněním vysokých příjmů bychom trestali úspěšnost. Ten, kdo usiluje o spravedlivou mzdu, o sociální práva, není závistivý a vyšší daň pro vyšší příjmové skupiny není trestem za úspěšnost. Často, jak bohužel víme, ani o skutečnou úspěšnost nejde. Tedy úspěšnost v tom smyslu, že někdo opravdu dobře pracuje a vykonává něco, co je užitečné pro společnost.

Další klišé, které v rámci delegitimizačních strategiích často zaznívá a které je třeba důrazně odmítnout, je to, že úsilí o spravedlivý sociální stát je sentimentem po starých pořádcích, tedy po předlistopadovém režimu. Není tomu tak.

I když úsporný balíček české vlády je především útokem na celkovou ideu sociálního státu a široké vrstvy, nebylo možné ve volební kampani přehlédnout, že kromě argumentů, že je třeba šetřit, byly velmi obecné řeči o reformách doprovázeny populistickými výroky typu, že sociální systém není pro ty, kteří ho zneužívají, politici se předháněli v tom, aby lidi přesvědčili, že zakročí proti neplatičům, proti těm, kteří zneužívají sociální systém, proti nepřizpůsobivým atd. O anticiganistické řeči před volbami skutečně nebyla nouze. Jen málokomu bylo zřejmé, že šlo o běžnou pravicově populistickou rétoriku, která má postavit stále chudnoucí střední vrstvy proti těm nejchudším, žijícím v sociálním vyloučení v nedůstojných životních podmínkách nebo zcela bez domova. Tuto rétoriku a tuto politiku je třeba důsledně odmítnout. Jak z humanistické pozice, tak z důvodů racionálních.

Nejsme závistiví, jsme solidární, chceme pouze svá práva.