Lidská práva a sociální stát

Anna Šabatová

Včera proběhl v rámci EURO-MANIFESTACE proti utahování opasku seminář, na kterém Anna Šabatová přednesla příspěvek o lidských právech v sociálním státě. Ten zveřejňujeme.

Nejsme chudou zemí a záleží na nás, jak v demokratických procesech dokážeme zajistit, aby bohatství této společnosti bylo využíváno spravedlivěji.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Říkám-li „na nás“, mám na mysli občanskou společnost, společnost, která není jenom množinou odpovědných jednotlivců, nebo jednotlivých občanských sdružení, působících na svém vlastním písečku, ale má jasnou představu o fungování věcí veřejných. Tedy občanskou společnost, která je živým sebeorganizujícím se hnutím, které je v diskusích schopno nalézat společné pohledy a organizovat společné akce, hnutí, které přesahuje jak individuální i partikulární zájmy jednotlivých sdružení, jakkoliv bohulibé, hnutí, které musí respektovat i vláda.

Listina základních práv a svobod neobsahuje pouze dvě práva, tedy práva na vlastnictví a na podnikání, jak by to někteří rádi viděli. Neobsahuje jen klasické politické svobody, ale také práva sociální.

Jejich zajištění vyžaduje, aby stát vyvinul aktivní úsilí, k němuž se mimo jiné zavázal celou řadou mezinárodních smluv. Nestačí nezasahovat, musí konat, pozitivně konat, aby základní práva každé lidské bytosti v jurisdikci českého státu byla naplněna.

Takové úsilí není nic jiného než odpovědná sociální politika státu. V běžné demokracii, v níž žijeme, kde se nepředpokládá, že bude někdo omezovat lidská práva záměrně a svévolně, jsou sociální práva zajišťována především prostřednictvím kvalitní a odpovědné sociální politiky.

Přerozdělování musí směřovat jak k jednotlivcům, nejrůznějším způsobem oslabeným, tak do veřejných služeb a do kultivace veřejného prostoru, aby to bylo ku prospěchu všech.

Neplatí sice rovnice, že čím větší míra přerozdělováním, tím více lidských práv, ale v každém případě platí, že společnost, aby mohla v rozumné míře zajišťovat deklarovanou úroveň lidských práv, musí mít dostatečné zdroje, aby mohla pozitivně ovlivňovat kvalitu života, a to nejen ve formě příjmů obyvatelstva, ať už platů nebo nějakého typu dávek, kde je to nejjednodušší, ale právě v zajištění kvalitních veřejných služeb v nejširší možné míře, kterou si lze přestavit. Služby zajišťující především kvalitní a dostupnou zdravotní péči a vzdělání.

Sociální stát, i když se to tak po dlouhá desetiletí jevilo, není samozřejmostí. Je výdobytkem úsilí našich předků. Je třeba ho obezřetně chránit. Za určitých okolností je třeba o něj svést i boj.

Ani lidská práva pochopitelně nejsou samozřejmostí, i když jsou zdánlivě nezpochybnitelnou součástí právního řádu, i o ně se musí svádět úsilí. Velmi různé úsilí v různých částech světa. Toto úsilí může mít desítky podob. Ale my se nyní zaměřme na to, jak to dělat tady a teď.

Musíme být ostražití. Procesy tunelování prvků sociálního a právního státu jsou plíživé, a ne vždy dobře rozpoznatelné. Ne vždy na první pohled dobře pochopitelné ve všech souvislostech. Nejsme bohužel na počátku tohoto procesu. Snaha delegitimizovat sociální stát trvá již delší dobu a není samozřejmě specificky českou záležitostí. Některé bitvy jsme už prohráli. Daňová reforma, která nastolila tzv. rovnou daň, byla zhoubná nejen proto, že připravila státní rozpočet o osmdesát miliard podle nejstřízlivějších odhadů, ale zejména proto, že zaútočila na tradiční nástroj daňové solidarity, tedy na progresivní daň a „znormalizovala“ ve veřejném prostoru myšlenku, že je přirozené, aby nemajetní platili stejné procento daně jako bohatí — doufejme, že jen na čas. Všechny vyspělé země mají progresivní daň, která nejen přináší peníze, ale je i významným symbolem spravedlivějšího rozdělování zdrojů ve společnosti.

Je třeba uhájit legitimitu ideje sociálního státu. Poukazovat na to, že přerozdělování je výrazem spravedlnosti a progresivní daň je mravná.

Nepominutelnou součástí našeho úsilí musí být i tlak na kultivaci právního řádu a právního prostředí. Posílení vědomí, že právu se musí podřídit všichni, nejen obyčejní lidé, ale i mocní a bohatí. Je třeba stále připomínat, pojem „dobré mravy“ není z říše pohádek, obsahuje ho jak občanský, tak obchodní zákoník.

Je třeba také vstupovat do veřejného diskurzu a odhalovat mýty, které jsou součástí delegitimizační strategie — tedy strategie, která má ve vědomí lidí, i těch obyčejných, v jejichž zájmu to rozhodně není, delegitimizovat myšlenku sociálního státu. Jde například o tzv. „den daňové svobody“, tedy velmi vulgární myšlenka, že určitý počet dní v roce pracujeme pro sebe a určitý počet dní pro stát, s nímž jako bychom neměli nic společného. Je to sice primitivní a průhledná strategie, ale pokud se jí nečelí, pokud se nedemystifikuje, tak není neškodná. Na této nedůstojné komedii se podílejí nekriticky i veřejnoprávní média, máme právo žádat, aby právě ve veřejnoprávních médiích byl tento mýtus podroben kritickému rozboru.

Je třeba důsledně odmítat zlovolná a urážlivá osočení ze závisti (dokonce v podobě prezentující závistivost jako špatnou národní povahu) nebo takové absurdní floskule, že vyšším zdaněním vysokých příjmů bychom trestali úspěšnost. Ten, kdo usiluje o spravedlivou mzdu, o sociální práva, není závistivý a vyšší daň pro vyšší příjmové skupiny není trestem za úspěšnost. Často, jak bohužel víme, ani o skutečnou úspěšnost nejde. Tedy úspěšnost v tom smyslu, že někdo opravdu dobře pracuje a vykonává něco, co je užitečné pro společnost.

Další klišé, které v rámci delegitimizačních strategiích často zaznívá a které je třeba důrazně odmítnout, je to, že úsilí o spravedlivý sociální stát je sentimentem po starých pořádcích, tedy po předlistopadovém režimu. Není tomu tak.

I když úsporný balíček české vlády je především útokem na celkovou ideu sociálního státu a široké vrstvy, nebylo možné ve volební kampani přehlédnout, že kromě argumentů, že je třeba šetřit, byly velmi obecné řeči o reformách doprovázeny populistickými výroky typu, že sociální systém není pro ty, kteří ho zneužívají, politici se předháněli v tom, aby lidi přesvědčili, že zakročí proti neplatičům, proti těm, kteří zneužívají sociální systém, proti nepřizpůsobivým atd. O anticiganistické řeči před volbami skutečně nebyla nouze. Jen málokomu bylo zřejmé, že šlo o běžnou pravicově populistickou rétoriku, která má postavit stále chudnoucí střední vrstvy proti těm nejchudším, žijícím v sociálním vyloučení v nedůstojných životních podmínkách nebo zcela bez domova. Tuto rétoriku a tuto politiku je třeba důsledně odmítnout. Jak z humanistické pozice, tak z důvodů racionálních.

Nejsme závistiví, jsme solidární, chceme pouze svá práva.

    Diskuse
    September 30, 2010 v 6.49
    kdo je pro republiku?
    Za nejdůležitější považuji, že Anna Šabatová upozorňuje na to, že „sociální stát“ je výsledkem úsilí předchozích generací. Tedy i dělnického hnutí (nad kterýmžto slovem se dnes leckdo otřese odporem). Tedy i úsilí Masarykova a Benešova. Ale – nezapomínejme - vlastně také výsledkem úsilí křesťanů, které vyústilo v obrat vyznačený druhým vatikánským koncilem. (Což dnes, jak se zdá, nějak moc nejde pod fousy Dominiku Dukovi?)
    Dnes diktátorsky vládnoucí ideologie (ať už mluví ústy Václava Klause, Dominika Duky, Romana Jocha, Petra Nečase, Miloslava Bednáře, Martina Komárka, Petra Hájka ... nebo kohokoli jiného) překrucuje dějiny (nejen české) už jenom tím, že to co je RESTAURACÍ označuje tvrdošíjně jako TRANSFORMACI, jako „reformu“. Jsou to opravdu NUTNÉ reformy?
    OW
    September 30, 2010 v 7.59
    Jenže ona závist v tom svou roli opravdu hraje, jako ten "citlivý bod", na který populista zapůsobí, aby si získal poularitu na bázi spuštění, využití a třeba i posílení toho špatného v člověku (nezáleží na kterém stupni sociální pyramidy).
    Ilustrací nám mohou být "dojemné" výlevy politika ČSSD, co vykládal o tom, jak se lidé tísní na poště se složenkami a před nimi si romská rodina vybírá tisíce v rámci sociálních dávek. Jen už nedodal, že jsou to jejich jedinné peníze na základní životní potřeby, nedodal, kolik lidí z těch peněz musí příští měsíc vyžít..........ale závist spolehlivě funguje.

    I řeči o "potřebným ano, ne parazitům" k tomu nemají k této technice daleko. Ty zase pomlčí o tom kdo, podle čeho, jak a za jakých podmínek bude určovat, kdo je "potřebný" a kdo "parazit", že hranice v tomhle soudu ( nemravném v tomto kontextu již od podstaty) může být účelově velmi pohyblivá. Nevadí, závist maskovaná sebespravedlností opět boduje.
    Prosím, neberte to ode mne jako polemiku s článkem, pouze jako doplňující otázku.
    Ondřej
    September 30, 2010 v 8.52
    pouze doplňující otázka?
    Ondřeji Wolfovi:
    Myslím, že to co „spolehlivě funguje“ není ve skutečnosti ZÁVIST. To, co funguje, je přece OSOČENÍ ze závisti. Buďto lidé závidí anebo je jim závist podsouvána, ale těžko platí obojí. Vidím tedy mezi oběma větami (AŠ resp. OW) diametrální protiklad.
    Je to tedy opravdu „doplňující OTÁZKA“, když to zní jenom jako rezignující POVZDECH?
    OW
    September 30, 2010 v 9.10
    Spíš bludný kruh nabídky a poptávky, kdy jedna posiluje druhou a zároveň z ní saje.
    Nepolemizuji s použitím termínu OSOČENÍ v pasážích o rovné vs. progresivní dani.
    Veškeré (třeba verbálně učesané) "pravdy" typu "Cikáni nemakaj, jen berou" ale považuji za zločin, který se udržuje v činnosti jako tenisový míček mezi dvěma- jedním který nadhodí, druhým, který vrátí, etc.etc. Role se mohou obracet, kruh nemá začátek.
    Nevnímám to jako rezignaci. To bych sem ani nepsal. Povzdech možná, ne však rezignující. Pojmenování zla je potřebné, abych (abychom) se mu mohli vymezit .
    Ondřej
    September 30, 2010 v 12.54
    ad závist
    Pokud jsem mluvila o závisti v souvislosti s delegitimizačními strategiemi, měla jsem na mysli předhazování závistivosti těm, kteří poukazují na stále se rozevírající nůžky v příjmech např. Stále také v médiích zaznívají konstatování, že jsme rovnostářská společnost, s jasným významovým kontextem, že to není dobře být rovnostář (samozřejmě, že není vůbec jasné, co je obsahem pojmu), jen tak nějak je zřejmé, že to není dobře a měli bychom zřejmě radostně přijímat, že rozdíly v odměňování se stále rozšiřují, nůžky se rozevírají. Žádná fakta, žádné srovnání, jak je to jinde, žádné zachycení vývoje, žádná debata o tom, co je ještě přiměřené, a co už ne, žádné úvahy o strategiích, jimiž lze i v tržní společnosti ovlivňovat proporcionálnější odměňování směrem k větší spravedlnosti.

    ad "nejchudší"
    to je skutečně velký problém. Žádná strana se jasně bez kličkování v programech nepostavila k integraci chudých a vyloučených, Romů především, do městských a obecních komunit. Ve větší či menší míře si všechny strany nějak přisadily na onu silnou averzi, která společnost prostupuje. Všechny ty řeči o zneužívání dávek jsou absurdní a je vidět, že o skutečné podstatě sociálního vyloučení nevědí politici nic. Na druhé straně nemusíte být sám chudý a hladový, abyste měl empatii a uvědomoval si, že lidé žijí ve velmi těžkých a nedůstojných podmínkách, často bez jakékoliv naděje na vybřednutí vlastními silami. To bychom nikdo z nás, kdo jsme jakž takž zajištěni, neměli mít žádnou legitimaci se jich zastat. A to tak samozřejmě není. Aspoň doufám. Já skutečně čekám na to, kdy se nějaká strana i programově zaváže překonávat sociální vyloučení a rozpouštět ghetta aktivními politikou.
    September 30, 2010 v 13.58
    "Neplatí sice rovnice, že čím větší míra přerozdělováním, tím více lidských práv, ale v každém případě platí, že společnost, aby mohla v rozumné míře zajišťovat deklarovanou úroveň lidských práv, musí mít dostatečné zdroje, aby mohla pozitivně ovlivňovat kvalitu života,"

    Ta rovnice naopak platí a zvláště když se zaměřujete na "kvalitu života" a můžeme dlouze komparovat s jakoukoliv zemí OECD, diskutovat třeba o gender politice, o garantování rovnosti šancí, antidiskriminačních normách, o skandinávském sociálním modelu obecně. Je ale pravda, že to je platná rovnice pouze v liberálních demokraciích a o to asi šlo.
    Hezký den z Norska do EU
    např. http://www.regjeringen.no/en/doc/Laws/Acts/The-Act-relating-to-Gender-Equality-the-.html?id=454568
    OW
    September 30, 2010 v 14.14
    Nejsem ekonom, abych mohl posuzovat platnost či neplatnost té rovnice.
    Je pravda, že stav dodržování lidských práv i úcta k nim je v bohatší a přerozdělující Skandinávii o mnoho jiný než tady. Ani v nejmenším nezpochybňuji.
    Na druhou stranu, empirická zkušenost z práce ve dvou společenstvích v téže době mi ukázala, že mnohem větší úcta a respekt jednoho člověka k druhému byla v tom materiálně chudším.
    Ani jedno bych tu (ani kdekoliv jinde) nechtěl absolutizovat. Ale znamená to pro mne, že roli musí hrát i jiné faktory. Možná cíl který chci dosáhnout s tím, co mám.
    Něco zcela odlišného je boj o holé přežitív nouzi, hospodaření (nejen hmotnými statky) pro pokojný život, a nutkavá potřeba expanze a ohromení okolí.
    Ovšem nevím, jak moc porovnatelná je v reálu situace mezi několika lidmi či skupinkami lidí na straně jedné a státy na straně druhé.
    Ondřej
    September 30, 2010 v 20.14
    k rovnici
    pan Kraus správně postřehl, že to platí v liberální demokracii, ale ani v té to neplatí zcela. Mám na mysli například to, že můžete investovat hodně peněz do dobře materiálně vybavených ústavů různého druhu, ale přitom rezignovat prakticky na to, že lidé nemusí žít vůbec v institucích, ale mohou být integrováni do komunit. Mám na mysli třeba lidi s mentálním handicapem. Další příklad, investuje se se u nás poměrně dost do zlepšování materiálních podmínek v dětských domovech, přitom se nedělá skoro nic ve směru k nemajetným rodinám s velkým počtem dětí, aby jim nebyly z důvodů chudoby děti odebírány. Tak by se dalo pokračovat.
    Jsme společností, která má ve všech typech institucí (kojenecké ústavy, DD, výchovné ústavy, věznice, ústavy sociální péče pro různé skupiny klientů) velké množství lidí, někdy nejvyšší v Evropě. Do toho se jistě hodně investuje, ale nejsou to z mého hlediska, tedy z pohledu lidských práv a kvality života lidí vynaložené prostředky. Ale pokud se shodneme, že míra autonomie a kvality života lidí je tím nejpřednějším hlediskem, tak klidně podepíšu, že čím více peněz, tím více lidských práv :-). Úplně ideální příklad na ilustraci toho, co jsem měla na mysli, jsou tzv. zvláštní dnes praktické školy, které mají téměř dvojnásobný normativ na žáka, ale produkují paralelní vzdělávací systém, do nějž spadne celá třetina romské dětské populace. Školy neposkytují navíc srovnatelné vzdělání. To vše jsem měla na mysli, když jsem formulovala první větu teze. Ale jinak si myslím, že čím více peněz do sociální politiky, tím lépe. Sociální politika je klíčová a měla by určovat tvář politiky jako celku. Sociální ministerstvo a školské ministerstvo by měly být určující a formulovat politiku, a ne ministerstvo financí. Sociální politika nemůže být "zbytková politika" - investujeme, až co zbude.....

    OW
    September 30, 2010 v 21.13
    To bezesporu ano, to klidně podepíšu zase já.
    Ale nejde to bez něčeho v nás, bez vůle pro druhé.
    Např.: Abychom rodinnost chudé rodiny brali natolik vážně, tak jako rodinnost kterékoliv jiné rodiny, že by bylo samozřejmé i finančně udělat maximum pro to, aby nebyla roztrhána.
    Vy ji tak berete, já taky a spousta zdejších čtenářů jakbysmet. Jenže, pro hodně lidí, jinak třeba slušných a hodných, jsou to prostě "nějaké socky".
    Jinak by si žádný politik nemohl dovolit různé excesy výše uvedené nebo třeba ten Holešov v současné době.

    Ondřej
    OW
    September 30, 2010 v 21.25
    Myslím, že nám leží na srdci totéž, jen každý díváme z jiného úhlu.
    Ondřej
    + Další komentáře