Slyšíme pořád dokola, že pravice podporuje rovnost šancí a levice rovnost příjmů nebo majetku. První pojetí prý všechny staví na stejnou startovní čáru a pak už záleží na výkonu, na náhodných okolnostech, ale především na schopnostech, a tam se projeví přirozená nerovnost. Ti lepší, tj. schopnější, podají vyšší výkon a směnná spravedlnost je odmění vyšším příjmem. Levice prý chce rovnost příjmu, rovnost odměny bez ohledu na podaný výkon. Odměňují se tím prý lenoši a trestají spravedliví. Takové levičácké rovnostářství má tedy být nemotivující a nespravedlivé.

Celé je to založeno na kolosální lži. Možná někdy v dřevních časech nějaký sociální utopista vystoupil s požadavkem rovnosti v odměňování, a od té doby se omílá jako mantra dávno nepravdivá formulka. Sociálně odpovědné politické proudy žádají spravedlivé odměňování, tedy jakési nutné minimum pro všechny vyplývající z lidské důstojnosti, již je možno nejlépe obhájit poukazem na člověka jako duchovní bytost, a pak dál příjem adekvátní odevzdané (fyzické, duševní, výrobní či organizační) práci.

Systém kritizovaný z hlediska levicových programů vytváří fikci rovných příležitostí. Vytváří ilusi, že obecně formulovaná právní pravidla již tou rovností jsou. Nikdo snad nemůže uvěřit, že stejnou šanci jako milionář má bezdomovec, žebrák, příslušník vyčleněné sociální skupiny, přistěhovalec, že stejnou možnost projevu svých schopností a dovedností má občan velkoměsta, který má po ruce všechny zdroje informací a veškerou podporu jako obyvatel zastrčené venkovské obce, kam nejezdí vlak ani autobus, kde nemají obchod, nejbližší lékař, zubař, lékárna jsou desítky kilometrů daleko, kde nejsou pořádně dostupné elektronické sítě. Když levice mluví o rovnosti, mluví o reálné rovnosti příležitostí místo té pravicové rovnosti na papíře.

Segmenty pravice jsou na občanskou rovnost alergické, protože za ní předpokládají stejnost. Rovní jsou si ti, kdo se liší jen v nepodstatném, ale jsou produkty patřící k téže sérii. Z toho plyne pravicová neochota vyrovnat se s různými podobami odlišností, tedy též věnovat pozornost a péči různým znevýhodněným menšinám. Angažovaný humanismus je jiný. Zdůrazňuje rovnost v tom smyslu, že obyvatelé jsou rovnocenní a rovnoprávní, ale plně respektuje, že jsou různí a jejich právo na odlišnost hájí.

Pravice se snaží vznešenými hesly zakrýt represivní podstatu své ideologie. Její kultivovanější část, zřejmě stále nepatrnější, volá po boji proti rasismu. Myslí na vztah např. k Židům a Romům. Trošku přehlíží, že Židé i Romové patří ke stejné rase jako my a klišé rasismu se na soužití většiny s těmito komunitami nehodí. Liberální pravice pravou rukou bojuje proti antisemitismu a levou rozvíjí jeho novou podobu, když se vytrvale snaží omezovat a zatlačovat islám (náboženství vedle judaismu založené rovněž na semitské kultuře). Mluví o integraci např. Romů, ale když sledujeme, co tím míní, vykukuje z toho obyčejná asimilace. V procesu asimilace většina pohltí menšinu, v integraci obě strany spolupracují na nalezení modelu, kde je vyvážená odlišnost a jednota.

Když pravicoví populisté, bohužel napříč skoro celým politickým spektrem, mluví o Romech, říkávají, že nemají nic proti jejich etnickému nebo údajnému rasovému původu. Očekávají však od nich, že se budou hlásit ke stejné trhovecké pseudokultuře (či nekultuře) jako většina a kopírovat její životní styl. Chtějí, aby tato civilizace byla pro všechny normou. Dokud se menšiny nepřihrbí a neohnou, zůstávají „nepřizpůsobivými“ a „závadovými“ osobami. Není to sice provařený segregující rasismus, ale rozhodně by to byl „rasismus“ (kdyby šlo o různé rasy) pohlcující odlišné a likvidující suchou cestou odlišnou identitu. Obě formy rasismu, neoficiální skinheadská a oficiální vládní, ve shodě likvidují jedinečnost a odlišnost vyloučením nebo pohlcením. Koexistenci vylučují. Skutečná péče o rovné příležitosti lidí vyčleněných pro jejich odlišnou kulturu pravděpodobně končí. Žádná skupinová práva, žádná opatření zaměřená ve prospěch znevýhodněných skupin.

Rovnost občanů se ilustruje tím, že v demokratickém mechanismu (?) každý má svůj volební hlas, miliardář i živořící penzista. Ve volebních dnech všichni vídáme slavnostně vystrojené stařenky důstojně kráčet do volebních místností. Vzpomínají na doby, kdy ze zbytečného strachu podporovaly volebními hlasy despotický režim, nebo dokonce volit nechodily, protože ta fraška nebyla volbou mezi něčím a něčím, a slušný člověk se jí vyhnul. Dnes jsou hrdé občanky a mají pocit, že pan kníže má tak hezké kravaty a kouří tak elegantní dýmky, že by byla ostuda mu tam ten lístek nehodit. S pocitem spolurozhodování jednou za čas o osudech země vhazují hlas samy proti sobě do urny ozdobené státním znakem. Budou to zase činit za čtyři týdny.

Současný systém dopřeje občanům voličské povyražení. Už dávno se ví, že dav potřebuje chléb z hypermarketů a hry na vážnou politiku. Systém ošidí lidi o vzdělání a o přísun informací, které jsou conditio sine qua non smysluplného volebního aktu. Vzdělání se rychle mění v luxusní zboží, informace v nemasovějších médiích už dnes jsou vychytrale sestavenými ideologizovanými desinformacemi. Takto duševně vykastrovaný občan plní pokyny reklamních agentur a jsou mu zcela lhostejné volební programy. Ty zajímaly lidi u nás naposledy na začátku devadesátých let. Systém dopřeje lidem volební zábavu proto, že opět není volba mezi něčím a něčím, ale je to mnohem lépe maskováno. Volby opět nemohou nic změnit. A ani není třeba řečí o žulové jednotě lidu v Národní frontě pod vedením TOP 09 (nebo ODS). Naopak, mluví se o pluralitě a výsledkem je několikerý lehce odlišný (knížecí, mafiánský, klerikální, modrozelený nebo novácký) odstín stále stejné neoliberální ideologie. Odstíny se pak pod diktátem miliardářských volebních dotací snadno sjednotí.

Bohužel fikce občanské rovnosti je stále nevěrohodnější. Stále více je slovy vyznávána a činy popírána. Znovu je tu ta komická situace, že všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.