Zřejmě v důsledku nedávné i nadcházející předvolební kampaně přišly některé z politických stran s návrhy řešení problematiky takzvaných společensky nepřizpůsobivých osob — lidí bez domova, drogově závislých. Zmíněné návrhy jsou často mimo sociální práci spojeny také s represivními opatřeními, která směřují především k vytlačení těchto lidí z veřejných prostranství.

Jelikož dlouhodobě pracuji v sociálních službách s lidmi bez domova a několik let jako terénní sociální pracovník, chtěl bych svým příspěvkem nabídnout i trochu jiný pohled na problematiku bezdomovectví.

V rámci své práce s lidmi na ulici se snažím pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají, a co je k tomu vede. Na toto téma také s klienty, se kterými se setkávám cíleně, hovořím. Většina lidí bez domova, se kterými jsem hovořil, popisuje jako zlomové právě první dny, kdy jsou na ulici. O prvních dnech na ulici vyprávějí jako o období naprostého zmatku a chaosu, ztráty veškerých životních jistot a orientace v prostoru a čase. Pocit bezradnosti nad tím, jak si zařídit „nejbanálnější“ lidské potřeby často vede k tomu, že tito lidé pociťují jako nutnost přidat se ke komunitě lidí bez domova, kteří vědí, jak na ulici přežít — kde je možné se najíst — sociální služby, supermarkety, ve kterých vyhazují prošlé potraviny, kde je možné přespat a kdy je bezpečné na místo noclehu přijít, kdy je naopak potřeba odejít. Tato skutečnost s sebou také přináší nutnost přijmout normy bezdomovecké subkultury, základní pravidla jsou nikomu nevěřit, nikomu neříkat, kde přespávám a nikomu neukazovat, že mám peníze.

Z příběhů plasticky vystupuje to, co se s člověkem děje v průběhu prvních dní, kdy je vystaven nemožnosti uspokojovat biologické potřeby (jídlo, spánek) a nutnosti i ty nejintimnější věci (toaleta, osobní hygiena, převlékání se, sex) dělat na veřejných prostranstvích — na ulici nebo v komunitě lidí, které si nevybral. Tato skutečnost je jedním ze základních faktorů, které působí na rychlou změnu jejich osobnosti, kdy po velmi krátké době — jsou to řádově týdny — dochází k chronifikaci jejich stavu. Lidé na ulici se vlivem nemožnosti uspokojovat vyšší lidské potřeby, jako je úcta, láska nebo seberealizace, přeorientují na uspokojování těch nejzákladnějších potřeb — jídlo, spánek, bezpečí, případně sex. V případě, že mají třeba hlad, nebo potřebují alkohol, okamžité vyřešení těchto je pro ně mnohem důležitější, než hrozba možného budoucího vězení, žijí tady a teď, co bude zítra, je nezajímá.

Lidé bez domova, kteří jsou na ulici již delší dobu, často čekají na nějaké silné znamení nebo zázrak, které jim pomůže z ulice odejít. Aktérem a hybatelem z pravidla má být někdo nebo něco zvenčí. Tento postoj s sebou pak přináší rezignaci na možnost změny — ještě nenastal ten správný čas. Jeden z klientů mi řekl, že pobyt na ulici vnímá jako trest a že je sobě prokurátorem, advokátem, soudcem i žalářníkem a jen on sám rozhoduje o délce a tvrdosti trestu, ale že čeká na nějaké znamení, že jeho trest už skončil.

Jako terénní pracovník proto považuji za středobod své práce navázat s lidmi, se kterými se setkávám, vztah důvěry a respektu, v terapii se tomu říká koncept přísné lásky, klienty přijímám bez výhrad takové, jací jsou. Právě díky vztahu důvěry a respektu je možné postupně pracovat na změně základních pravidel bezdomovecké komunity, tedy nikomu nevěřit. Terénní pracovník je pro klienta někdo, na koho se může kdykoliv obrátit a komu může věřit. Pro společnost je důležité, aby takovéto lidi měla v komunitách, do kterých se nemůže jinak dostat.

Posláním terénní sociální práce podle zákona o sociálních službách je předcházet zhoršování stavu klientů a ochrana veřejného zdraví, nikoliv jejich „vytahování“ z ulice do pobytových služeb. Terénním pracovníkům se tak často daří předcházet výraznému šíření infekčních chorob jak mezi klienty, tak i rozšířením do společnosti. Dále působí jako mediátoři mezi společností a komunitou sociálně vyloučených lidí a snaží se tlumit a ulamovat hroty možného napětí. Proto jakýmkoliv spojením terénní práce s represí působí nevratné škody, a pracovníci si tak zavírají možnost další práce s klienty.

Z mých zkušeností s lidmi, kteří žijí na ulici, a také z jejich vyprávění vyplývá, že není možné se domnívat, že problém zjevného bezdomovectví je možné zcela vyřešit nabídkou vhodných sociálních služeb. Dostatek ubytovací kapacity tento problém nemůže vyřešit. Jak jsem již zmínil, po velmi krátké době na ulici dochází ke změně osobnosti člověka a přijetí norem bezdomovecké subkultury. Z těchto důvodů velká část lidí žijících na ulici se již nedokáže přizpůsobit normám většinové společnosti a ani akceptovat požadavky, které jsou na ně kladeny ze strany ubytovacích sociálních služeb.

Chápu, že si řada lidí, kteří pravidelně chodí do práce a platí daně, si nutně klade otázku, proč bychom měli být s takovými to lidmi solidární, když tito lidé odmítají (nebo již spíše nedokáží) změnit své způsoby chování, často obtěžují své okolí, zneužívají sociálního systému, dopouštějí se trestné činnosti atd. Asi ze stejného důvodu, jako jsme solidární s lidmi, kteří si svým nezdravým životním stylem přivodili vážné poškození zdraví! S těmito lidmi jsme tak nějak samozřejmě solidární, jelikož si většina z nás nedokáže odpustit nějaký ten prohřešek proti zdravému životnímu stylu, takže kolem nás obchází strašák infarktu, rakoviny, cukrovky a řady dalších chorob.

V případě lidí bez domova a drogově závislých taková solidarita není, jelikož se většina lidí se domnívá, že se jich to netýká, jim se totiž nic podobného stát nemůže. Je zarážející, jakou podporu mezi politiky někdy nacházejí rychlá a tvrdá opatření vůči bezdomovcům a narkomanům, ale v případě zákona o zákazu kouření tato podpora už tak jednoznačná není. Co by se asi stalo s takovým politikem, který by navrhl, že všechny lidi s nadváhou donutí zhubnout, a ti, kteří nebudou chtít hubnout, tak nedostanou ani základní lékařskou pomoc? (Záměrně používám jako příklad kategorii lidí s nadváhou, jelikož do ní patřím.)

Je tedy potřeba přijmout jako skutečnost, že tu vždy bude jisté procento lidí, kteří budou sociálně nepřizpůsobiví a které nebude možné motivovat ke změně životního stylu. Další skutečností je, že tito lidé vyhledávají prostředí, které jim poskytuje anonymitu, takže na malých městech je tento problém marginální a břímě leží na větších městech. Měli bychom proto uvažovat, jak dosáhnout toho, aby lidí, kteří jsou na ulici dlouhodobě a u nichž už došlo k chronifikaci jejich stavu, bylo co nejméně. V tomto ohledu je právě terénní práce naprosto nezastupitelná. Pokud je člověk kontaktován v prvních dnech své „bezdomovecké kariery“, je velká pravděpodobnost, že bude bydlet v azylovém domě, odkud po další intervenci může odejít, najít si bydlení a začít pracovat.

V případě lidí, kteří jsou na ulici dlouhodobě a kteří již nedokáží nebo nechtějí svůj stav měnit, by bylo vhodné a také finančně úsporné, uvažovat o jiných a pro většinovou společnost akceptovatelných formách organizace pomoci lidem na ulici. Jakékoliv pobytové služby jsou nejen drahé, ale pro řadu lidí na ulici i nedostupné, jelikož nejsou ochotni respektovat základní pravidla těchto ubytoven. Jednou z cest by mohla být sebeorganizace bezdomovecké komunity, kde by především terénní pracovníci plnili roli prostředníků jak v rámci komunity lidí bez domova, tak mezi nimi a většinovou společností. Právě v těchto formách sebeorganizace se ukazuje, že lidé, kteří žijí na ulici a zpravidla jsou v páru, mohou být přínosem pro celou komunitu lidí bez domova.

V praxi se setkávám s tím, že řada párů si postaví chatku v zahrádkářských koloniích. Chatky jsou mnohdy velmi dobře zařízené a tito lidé jsou pak hrdí na svůj způsob života. Často nevyužívají žádných sociálních služeb, někdy jsou ochotni být pouze v občasném kontaktu s terénními pracovníky. Odmítají pobírat sociální dávky s odkazem na skutečnost, že se o své živobytí postarají sami. Díky současné ekonomické krizi se do takových chatek stěhuje také řada lidí, kteří přišli o bydlení z důvodu neschopnosti splácet své závazky.

Toto je tedy jedna z možných cest, jak nabídnou důstojnou formu bydlení pro lidi, kteří již nedokáží nebo nechtějí akceptovat normy většinové společnosti, jak respektovat jejich rozhodnutí a volbu životního stylu a zároveň taková forma minimálně zatěžuje veřejné rozpočty. Uvědomuji si, že to není univerzální recept, jak tuto situaci řešit a obávám se, že takový ani neexistuje. Mým záměrem bylo pouze poukázat na hledání dalších alternativních a levnějších možností, jak situaci lidí na ulici řešit, a také na limity možností řešení této problematiky.