Zřejmě v důsledku nedávné i nadcházející předvolební kampaně přišly některé z politických stran s návrhy řešení problematiky takzvaných společensky nepřizpůsobivých osob — lidí bez domova, drogově závislých. Zmíněné návrhy jsou často mimo sociální práci spojeny také s represivními opatřeními, která směřují především k vytlačení těchto lidí z veřejných prostranství.

Jelikož dlouhodobě pracuji v sociálních službách s lidmi bez domova a několik let jako terénní sociální pracovník, chtěl bych svým příspěvkem nabídnout i trochu jiný pohled na problematiku bezdomovectví.

V rámci své práce s lidmi na ulici se snažím pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají, a co je k tomu vede. Na toto téma také s klienty, se kterými se setkávám cíleně, hovořím. Většina lidí bez domova, se kterými jsem hovořil, popisuje jako zlomové právě první dny, kdy jsou na ulici. O prvních dnech na ulici vyprávějí jako o období naprostého zmatku a chaosu, ztráty veškerých životních jistot a orientace v prostoru a čase. Pocit bezradnosti nad tím, jak si zařídit „nejbanálnější“ lidské potřeby často vede k tomu, že tito lidé pociťují jako nutnost přidat se ke komunitě lidí bez domova, kteří vědí, jak na ulici přežít — kde je možné se najíst — sociální služby, supermarkety, ve kterých vyhazují prošlé potraviny, kde je možné přespat a kdy je bezpečné na místo noclehu přijít, kdy je naopak potřeba odejít. Tato skutečnost s sebou také přináší nutnost přijmout normy bezdomovecké subkultury, základní pravidla jsou nikomu nevěřit, nikomu neříkat, kde přespávám a nikomu neukazovat, že mám peníze.

Z příběhů plasticky vystupuje to, co se s člověkem děje v průběhu prvních dní, kdy je vystaven nemožnosti uspokojovat biologické potřeby (jídlo, spánek) a nutnosti i ty nejintimnější věci (toaleta, osobní hygiena, převlékání se, sex) dělat na veřejných prostranstvích — na ulici nebo v komunitě lidí, které si nevybral. Tato skutečnost je jedním ze základních faktorů, které působí na rychlou změnu jejich osobnosti, kdy po velmi krátké době — jsou to řádově týdny — dochází k chronifikaci jejich stavu. Lidé na ulici se vlivem nemožnosti uspokojovat vyšší lidské potřeby, jako je úcta, láska nebo seberealizace, přeorientují na uspokojování těch nejzákladnějších potřeb — jídlo, spánek, bezpečí, případně sex. V případě, že mají třeba hlad, nebo potřebují alkohol, okamžité vyřešení těchto je pro ně mnohem důležitější, než hrozba možného budoucího vězení, žijí tady a teď, co bude zítra, je nezajímá.