Akční plán radního Jiřího Janečka (ODS), jak vyřešit problém Prahy s bezdomovci a pomoci jim zvládat jejich situaci, je průzračně jednoduchý: vyvézt je z centra města někam jinam. Tam, kde nebudou nikomu vadit a páchnout, nikoho pobuřovat a obtěžovat. Jak pravil pan Kabát, vedoucí oddělení ekonomiky a služeb pražského magistrátu, který plán v televizních Událostech a komentářích 28. června obhajoval (a vypadal přitom, jako kdyby to dostal befelem), ten prostor by „měl ležet v takové lokalitě, kde by co nejméně narušoval život normálních lidí“.

Nevhodné živly takhle bývaly v zájmu „normálních lidí“ přesouvány do předem vybraných vzdálených lokalit už od pradávna; naposledy to tak na našem území zvládali nacisté a po nich komunisté, ti ovšem s pomocí mocenského aparátu, kilometrů ostnatého drátu, někdy i ostré munice. V podstatně demokratičtějším 21. století počítá akční plán podle pana Kabáta s tím, že bezdomovce bude svážet do vybraného místa mikrobus. Tam budou moci přebývat, i stanovat, dostanou dvakrát denně polévku, přičemž je tam nebude nikdo držet násilím. Z čehož plyne, že když se jim tam nebude líbit, seberou se a vrátí se do centra zpět, i když k tomu už jim, pravda, asi mikrobus nikdo neposkytne. Úžasné věci se rodí v některých radničních hlavách, ne?

Uvažování radního Janečka mi připomíná jen o pár měsíců starší reakci smíchovské radnice na to, když občanské sdružení Sananim, které se dlouhou řadu let věnuje pomoci lidem závislým na drogách (a nejen na nich), otevřelo v Praze 5 své kontaktní centrum. Povzbuzována „normálními lidmi“, jejichž život „narušují“ v tomto případě narkomani (řada z nich jsou bezpochyby i bezdomovci), se radnice (tentokrát svorně zastupitelé z ODS i ČSSD) snaží centru zabránit v činnosti. I když akční plán Praha 5 ještě nemá, navrhuje rovněž, aby se kontaktní centrum vystěhovalo někam jinam, nejraději mimo Prahu, tam ať si pomoc poskytuje do aleluja. A stejně naivně (ale spíše je to pokrytectví) tvrdí, že se tam narkomani, pokud o pomoc stojí a potřebují ji, vypraví za kontaktním centrem sami, stejně jako se bezdomovci sami přestěhují za polévkou.

Potíž je v tom, že v obou případech jde o poskytování sociální služby či pomoci, jíž se říká nízkoprahová, tedy v prostoru i čase co nejpřístupnější. Čím vzdálenější a méně přístupná je, tím méně ji ti, jimž je určena, využívají, jednoduše proto, že sami nedokážou učinit první kroky. Tím, že takovou službu radnice odsune za město, možná sice poskytuje službu „normálním lidem“, rozhodně ne však těm, jimž je určena.

To za prvé. Za druhé oba případy naznačují, že pokud jde o lidi nepřizpůsobivé, závislé, bez přístřeší, zkrátka obtížné, zkouší se komunální politika přesouvat pomalu, ale jistě od prevence a pomoci k represi, byť zatím v opravdu soft podobě. Obávám se však, že nebude trvat dlouho a výroky o tom, že pokud jde o takovéhle lidi, je třeba se vrátit k metodám, které se již dříve osvědčily, se nebudou ozývat jen v hospodách, ale i v radničních sálech. Vlastně se už tak trochu, zvláště před volbami, ozývají.