Kdysi jsem přednášel v jedné pražské organizaci ČSSD, která občas pořádá politické diskuse. Řeč byla o vztahu sociálního státu a kapitalismu a moje teze zněla, že pokud kapitalismus omezuje sociální stát, je třeba omezit kapitalismus, ne sociální stát. Během diskuse se projevilo, že mnozí s tím souhlasí, ale připadá jim to příliš abstraktní. Mnohem důležitější prý je politická praxe. A co že to je? Otázka, kdo bude předsedou strany.

Tato reakce vyjadřuje celkové ladění české levice, které lze nazvat jako anti-teoretičnost. Má hluboké historické kořeny, které sahají až kamsi do národního obrození. Karel Havlíček Borovský a Vilém Gabler ve čtyřicátých letech devatenáctého století vystoupili s tím, že česká kultura se má zbavit filosofie jako planého mudrování a má používat zdravého rozumu. Měli na mušce německou filosofii. Gabler psal: „Nebažím po německé filosofii, maje za to, že zdravý český rozum jest lepší nežli německé mudrctví…“