První zmínku o tom, že se exploze a následný únik ropy z podmořského vrtu v Mexickém zálivu může stát Černobylem ropného byznysu, přinesla média už před několika dny. Mezi haváriemi vrtné plošiny Deepwater Horizon a jaderného reaktoru v Černobylu existuje víc souvislostí, než se jeví na první pohled.

Zjevné paralely jsou třeba tyto: Historicky největší únik ropy, respektive radioaktivních látek do životního prostředí. Exploze, po které trvá dlouhé týdny, než se podaří poškozené zařízení dostat pod kontrolu. Počet okamžitých lidských obětí v řádu pár desítek, zato mnohem závažnější dlouhodobé následky. Ekonomické škody, které dokáží poslat do kolen i nejmocnější státy a korporace.

Méně je známá podobnost v tom, že společnost BP po počátečním zatajování skutečného rozsahu katastrofy dodnes omezuje objektivní zpravodajství. Zakazuje například novinářům volně se pohybovat v postižené oblasti a dokumentovat škody, které desítky milionů litrů surové ropy dosud způsobily.

Paradoxní spojitostí obou rizikových technologií — podmořských ropných vrtů a jaderných reaktorů — je otřesný fakt, že jejich podporu včetně mnohamiliardových subvencí začlenili demokratičtí vyjednavači do amerického návrhu zákona o ochraně klimatu. Ve snaze získat podporu některých republikánů pro legislativu, která má omezit domácí emise skleníkových plynů o pouhá a zcela nedostačující čtyři procenta, tak v rámci domnělého pragmatického kompromisu otevírajího stavidla dalšímu rozšíření špinavého a nebezpečného průmyslu.

Dále. Dokonce se můžeme dočkat kombinace dvou katastrof — ropné a jaderné — najednou. To pokud by prošel návrh zastavit únik ropy odpálením jaderné nálože v novém vrtu, jenž by se vyhloubil v sousedství. Obavy prý mít nemusíme, Sověti už to kdysi vyzkoušeli (jak to dopadlo, samozřejmě nikdo přesně neví). Nejdřív jsem to považoval za kanadský žert, nicméně tato varianta je míněna vážně. Dokonce se o ní diskutovalo na květnové konferenci OSN o nešíření jaderných zbraní, a protože mezinárodní smlouvy povolují jejich použití pro mírové účely (sic!), nestojí takovému plánu v cestě.

Typické je také ujišťování všech zúčastněných stran — firem, vlád i státních institucí — že k tak rozsáhlé nehodě nemůže dojít, případně že je krajně nepravděpodobná. Tedy samozřejmě do chvíle, než nás realita přesvědčí o opaku. A ačkoliv je na závěry ještě brzy, dost možná se i tady dočkáme zjištění, že šlo o kombinaci technické závady s lidským selháním, tedy chybou obsluhy pod tlakem vnějších okolností a příkazů vedení, které hazarduje pro dosažení svého úzce pojatého politického nebo ekonomického zájmu.

Pokud následně k havárii dojde, vlastník zařízení sice utrpí ztrátu, ale nebude nucen kompenzovat škody (zamoření životního prostředí, poškození majetku a zdraví) v plném rozsahu. Jaderný průmysl má na těžké nehody, o kterých nás ujišťuje, že jsou prakticky vyloučené, dokonce speciální výjimku. Český atomový zákon stanovuje, že bez ohledu na skutečný rozsah škod by provozovatel reaktoru (ČEZ) zaplatil ostatním na náhradách maximálně osm miliard korun, tedy asi 370 milionů dolarů. Schválně sledujme, kolik zaplatí společnost BP.

Tím se dostáváme k jedné ze zásadních otázek. Dokáží vůbec státní instituce uplatnit vůči riskantnímu, ale vlivnému průmyslu skutečně nezávislý a přísný dozor? Empirická zkušenost, ale i abstraktní úvaha o fungování mechanismů moci ukazují, že nikoliv. Kde se točí miliardy a velký byznys, nutně vzniká korupce na úrovni politické i úřední. Takzvané „přátelské vztahy“ a „velmi uvolněná regulace“ mezi inspektory a podnikateli byly již v případě katastrofy Deepwater Horizon oficiálně kritizovány.

Abychom nemuseli čekat na další těžkou jadernou nehodu, připomeňme pár podobných příkladů z energetiky.

Dana Drábová, dodnes předsedkyně českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, opakovaně vystupovala na veřejnosti i v médiích v roli aktivistky obhajující dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Nechyběla ani na slavnosti při spouštění prvního reaktoru, kde se v euforii líbala s tehdejším premiérem Milošem Zemanem a ministrem Miroslavem Grégrem. Její úřad přitom nejen bagatelizoval řadu nedostatků a nehod, ale zcela zametl pod koberec z hlediska bezpečnosti kriticky závažnou kauzu nelegálního svaru jednoho z hlavních cirkulačních potrubí na prvním temelínském bloku (podrobnější informace o problému svaru 1-4-5 a utajovaném inspekčním protokolu 15/2001 zde v angličtině).

Slavnostní zahájení provozu jaderné elektrárny Temelín. Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, při polibku s Milošem Zemanem, tehdejším předsedou vlády ČR.

↗

Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, při vřelém objetí a polibku s Miroslavem Grégrem, tehdejším ministrem průmyslu ČR.

↗

Podobným příkladem hlídacího mazlíčka je finský jaderný úřad STUK, který dohlíží na stavbu nového reaktoru EPR v lokalitě Olkiluoto. Ten se chronicky potýká s problémy, od špatného betonu v základech přes nevyhovující komponenty primárního okruhu a špatně provedené svary až po třeba pokřivený a děravý nerezový plášť kontejnmentu. Potíže už vedly k tříletému skluzu ve výstavbě a očekávanému překročení nákladů o 2,5 miliardy Euro. Projekt se stal odstrašujícím příkladem toho, jak pracuje francouzský jaderný průmysl, špička ve svém oboru. Aby rozptýlil nedůvěru, generální ředitel STUKu Jukka Laaksonen poslal ředitelce koncernu Areva v květnu 2008 — tedy ani ne v polovině stavby reaktoru — dopis, ve kterém ji ujišťuje mimo jiné těmito slovy:

„Navzdory některým dosavadním těžkostem nemám pochyb o tom, že postavený reaktor dostane potřebná povolení… Nevěřím, že by si jakákoliv jiná jaderná společnost dokázala počínat lépe.“

Je na nás, zda dokážeme využít poslední katastrofu jako příležitost k tomu, abychom už žádné další nedopustili. Víra v to, že se nám podaří zmíněná riziková průmyslová odvětví lépe a dostatečně regulovat, je přitom zcela nepodložená. Je čas odpoutat se od závislosti na ropě a na jaderné energetice. Pokud se dokážeme správně rozhodnout, nic z toho nakonec potřebovat nebudeme — energetika založená výhradně na čistých a obnovitelných zdrojích je dosažitelná už dnes.