Na EU se v poslední době valí jeden problém za druhým. Jsou to naprosto zásadní otázky, které testují nejen její soudržnost, ale hlavně reálnou vykonavatelnost moci.

Ne že by snad nebylo dostatečně známé a patrné, jakou skutečnou moc mají dnes rozvojové a rozvíjející se země. Pokud nemají zrovna ropný sektor ve státních rukou, už dávno jsou víceméně v područí nadnárodních firem, „moudrých“ trhů, a pokud by to nestačilo, tak je na správnou trajektorii volky nevolky navede Mezinárodní měnový fond, který obstará i ten jediný vhodný ideologický základ.

EU si ale o sobě dlouho myslela, že je jiná. Že se jí podaří vybudovat cosi solidárního, byť tzv. třetí cesta ustoupila ze sociálnědemokratických pozic až tak, že je téměř vyklidila. To, co rozpoutalo periferní Řecko, demonstruje ale i Merkelové a Sarkozymu jasně: nejste páni své ekonomiky. Jste volenými figurkami, které budou čím dál více pověřené bezpečnostním aspektem státu, řečeno jinak vytvářením „vhodných“ podmínek pro investory a finanční trhy.

Francie s Německem se brání: předkládají návrhy na regulaci hedgeových a private equity fondů. Německo unilaterálně zakázalo nekryté deriváty CDS (credit default swap). Merkelová je pod silným domácím tlakem ochotna kývnout na daň Robina Hooda, jak se jí přezdívá, na daň z finančních transakcí. Na stole jsou návrhy k další regulaci ratingových agentur, které svými ratingem AAA pomohly rozšířit americkou hypoteční krizi do celého světa a nyní mají dost drzosti, aby státům vyhrožovaly snížením ratingu, a tím je posunuly zase o krůček blíže k bankrotu.

Proti přísnějším pravidlům, regulacím i daním na rovině globální i EU nejspíše vystoupí jak USA, tak Velká Británie. Pro Velkou Británii je finanční sektor už de facto jejím hlavním „průmyslem“ s nesmírným bohatstvím a vlivem, které sahá vskutku velmi vysoko. USA si sice na jedné straně chtějí popohnat Goldman Sachs k odpovědnosti, ale na straně druhé americký ministr financí Geithner píše rozhořčené dopisy Evropské komisi ohledně regulace hedgeových fondů.

Finanční sektor podpořený ratingovými agenturami přerostl přes hlavu nejen reálné ekonomice, ale i politické reprezentaci. Stal se nezávislým na výrobě, na občanech i na politické moci.

Spíše se zdá, že všechny ty kroky k silnější regulaci mají za cíl alespoň trošičku uklidnit voliče a nechat politické sféře zbytek zdání, že mají věci pod kontrolou — a tím i část legitimity jejich moci.

Ve skutečnosti se víceméně ve všech zemích jedná o drastické škrty, od Řecka po Irsko a Španělsko. Německo patří k hlavním zastáncům uvalení zákona na povinně vyrovnané rozpočty v rámci eurozóny. Očividně se inspirovalo svým vlastním ústavním zákonem, který od roku 2020 zakazuje provozování deficitu. Jedná se o návrat k předkeynesiánské ekonomické ortodoxii. To byla ta, která vyvrcholila krizí třicátých let a která se domnívala, že trhy jsou samoregulující, vše se tak nějak vyřeší samo a stát se hlavně nemá do ničeho plést. Keynes by se v hrobě obracel, kdyby slyšel německé návrhy, na které už předběžně kývlo Rakousko i Francie, že je potřeba přitáhnout státní finance v době krize. Státy přebraly plně postoj finanční trhů, že za krizi si mohou sami a že potřeba „zainteresovat“ občany, aby si to také plně uvědomili.

I Financial Times, které lze těžko podezírat z náklonnosti k levici, se těchto návrhů děsí. Kritizovaly je už téměř před rokem, kdy Německo schválilo ústavní zákon o vyrovnaných rozpočtech (aniž by to konzultovalo s partnery v eurozóně). Nejpravděpodobnějším dopadem takového opatření je dlouhodobá smrtící spirála klesajícího dluhu a velmi nízkého růstu. Zákon o vyrovnaných rozpočtech popírá Keynese a navrhuje procyklickou fiskální politiku. Wolfgang Münchau z Financial Times přímo konstatuje, že „zákon o vyrovnaném rozpočtu je ekonomická negramotnost.“ A proč ve formě ústavního zákona?

Zaštítit se ústavním zákonem znamená, že si přizvete další autoritu, která může neposlušné občany donutit takový zákon respektovat. Státy si tím samy pod sebou podřežou větev a zbaví se i malého manévrovacího prostoru, který dnes mají. V obklíčení daňových rájů a nízkého růstu bude nutně nízký daňový výběr, který si „vynutí“ odpovídajícně nízké výdaje. Stát se tak zcela stáhne z ekonomické sféry a přenechá ji soukromým finančním sférám. Stát dá přednost „důvěryhodnosti“ finančních trhů (čti spekulantů) před preferencemi a potřebami svých občanů.

O skutečných příčinách dnešní euro-krize se ale příliš nehovoří. O tom, že Německo mzdovou deflací provozuje politiku „ožebrač svého souseda“ a roste jen díky exportu, protože Agenda 2010 Gerharda Schrödera utlumila domácí poptávku. O tom, že nízké úrokové sazby Evropské centrální banky možná pomohly Německu exportovat, ale v Řecku, Irsku či Španělsku vedly jen k bublinám na trhu nemovitostí a k explozi soukromého (!) dluhu. O tom, že několik velkých finančních aktérů může za vydatného přispění ratingových agentur udělat z vládních obligací cár papíru, kdy se jim zachce. Ty stejné instituce, které spoluzpůsobily současnou krizi a byly zachráněny z veřejných prostředků…

EU přitom není jediným regionem, který má vyšší státní dluh. Spojené státy si ročně musejí půjčovat 1,4 bilionu dolarů, o schodku běžného účtu ani nemluvě. Jenže Spojené státy mají to, co EU chybí: hlavní internacionální měnu, která je prozatím ukryta v devizových rezervách většiny centrálních bank světa a financiéra: Čínu. Co na tom, že Spojené státy monetizují dluh, tj. kryjí státní dluhopisy emisí nových peněz, což je v EU zakázáno…

EU se vydala cestou přizpůsobení se finančním trhům, stejně tak, jako před deseti lety Schröder a Blair psali o tom, že je třeba se „přizpůsobit“ globalizaci a modernizovat (čti zničit) sociální stát. Fiskální restrikce v míře, která od sedmdesátých let nemá v EU obdoby, bude mít katastrofální dopady. Utlumí ekonomický růst, zpolarizuje dále společnost a povede k sociálním bouřím.

Nevěřím, že si to vrcholní politici neuvědomují. Možná si myslí, že když uvalí maličkou daň z finančních transakcí, tak to voliči nějak skousnou. Možná jedou podle hesla: každý den dobrý. A možná si myslí, že nepokoje, které takto podnítí, jsou dobrou záminkou, jak zesílit represivní funkci státu a udržet si, když už ne ekonomický, tak alespoň bezpečnostní pilíř své moci.