Děsivé probuzení EU aneb jak z politiky odchází moc

Ilona Švihlíková

Finanční sektor podpořený ratingovými agenturami přerostl přes hlavu nejen reálné ekonomice, ale i politické reprezentaci. Stal se nezávislým na výrobě, na občanech i na politické moci.

Na EU se v poslední době valí jeden problém za druhým. Jsou to naprosto zásadní otázky, které testují nejen její soudržnost, ale hlavně reálnou vykonavatelnost moci.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Ne že by snad nebylo dostatečně známé a patrné, jakou skutečnou moc mají dnes rozvojové a rozvíjející se země. Pokud nemají zrovna ropný sektor ve státních rukou, už dávno jsou víceméně v područí nadnárodních firem, „moudrých“ trhů, a pokud by to nestačilo, tak je na správnou trajektorii volky nevolky navede Mezinárodní měnový fond, který obstará i ten jediný vhodný ideologický základ.

EU si ale o sobě dlouho myslela, že je jiná. Že se jí podaří vybudovat cosi solidárního, byť tzv. třetí cesta ustoupila ze sociálnědemokratických pozic až tak, že je téměř vyklidila. To, co rozpoutalo periferní Řecko, demonstruje ale i Merkelové a Sarkozymu jasně: nejste páni své ekonomiky. Jste volenými figurkami, které budou čím dál více pověřené bezpečnostním aspektem státu, řečeno jinak vytvářením „vhodných“ podmínek pro investory a finanční trhy.

Francie s Německem se brání: předkládají návrhy na regulaci hedgeových a private equity fondů. Německo unilaterálně zakázalo nekryté deriváty CDS (credit default swap). Merkelová je pod silným domácím tlakem ochotna kývnout na daň Robina Hooda, jak se jí přezdívá, na daň z finančních transakcí. Na stole jsou návrhy k další regulaci ratingových agentur, které svými ratingem AAA pomohly rozšířit americkou hypoteční krizi do celého světa a nyní mají dost drzosti, aby státům vyhrožovaly snížením ratingu, a tím je posunuly zase o krůček blíže k bankrotu.

Proti přísnějším pravidlům, regulacím i daním na rovině globální i EU nejspíše vystoupí jak USA, tak Velká Británie. Pro Velkou Británii je finanční sektor už de facto jejím hlavním „průmyslem“ s nesmírným bohatstvím a vlivem, které sahá vskutku velmi vysoko. USA si sice na jedné straně chtějí popohnat Goldman Sachs k odpovědnosti, ale na straně druhé americký ministr financí Geithner píše rozhořčené dopisy Evropské komisi ohledně regulace hedgeových fondů.

Finanční sektor podpořený ratingovými agenturami přerostl přes hlavu nejen reálné ekonomice, ale i politické reprezentaci. Stal se nezávislým na výrobě, na občanech i na politické moci.

Spíše se zdá, že všechny ty kroky k silnější regulaci mají za cíl alespoň trošičku uklidnit voliče a nechat politické sféře zbytek zdání, že mají věci pod kontrolou — a tím i část legitimity jejich moci.

Ve skutečnosti se víceméně ve všech zemích jedná o drastické škrty, od Řecka po Irsko a Španělsko. Německo patří k hlavním zastáncům uvalení zákona na povinně vyrovnané rozpočty v rámci eurozóny. Očividně se inspirovalo svým vlastním ústavním zákonem, který od roku 2020 zakazuje provozování deficitu. Jedná se o návrat k předkeynesiánské ekonomické ortodoxii. To byla ta, která vyvrcholila krizí třicátých let a která se domnívala, že trhy jsou samoregulující, vše se tak nějak vyřeší samo a stát se hlavně nemá do ničeho plést. Keynes by se v hrobě obracel, kdyby slyšel německé návrhy, na které už předběžně kývlo Rakousko i Francie, že je potřeba přitáhnout státní finance v době krize. Státy přebraly plně postoj finanční trhů, že za krizi si mohou sami a že potřeba „zainteresovat“ občany, aby si to také plně uvědomili.

I Financial Times, které lze těžko podezírat z náklonnosti k levici, se těchto návrhů děsí. Kritizovaly je už téměř před rokem, kdy Německo schválilo ústavní zákon o vyrovnaných rozpočtech (aniž by to konzultovalo s partnery v eurozóně). Nejpravděpodobnějším dopadem takového opatření je dlouhodobá smrtící spirála klesajícího dluhu a velmi nízkého růstu. Zákon o vyrovnaných rozpočtech popírá Keynese a navrhuje procyklickou fiskální politiku. Wolfgang Münchau z Financial Times přímo konstatuje, že „zákon o vyrovnaném rozpočtu je ekonomická negramotnost.“ A proč ve formě ústavního zákona?

Zaštítit se ústavním zákonem znamená, že si přizvete další autoritu, která může neposlušné občany donutit takový zákon respektovat. Státy si tím samy pod sebou podřežou větev a zbaví se i malého manévrovacího prostoru, který dnes mají. V obklíčení daňových rájů a nízkého růstu bude nutně nízký daňový výběr, který si „vynutí“ odpovídajícně nízké výdaje. Stát se tak zcela stáhne z ekonomické sféry a přenechá ji soukromým finančním sférám. Stát dá přednost „důvěryhodnosti“ finančních trhů (čti spekulantů) před preferencemi a potřebami svých občanů.

O skutečných příčinách dnešní euro-krize se ale příliš nehovoří. O tom, že Německo mzdovou deflací provozuje politiku „ožebrač svého souseda“ a roste jen díky exportu, protože Agenda 2010 Gerharda Schrödera utlumila domácí poptávku. O tom, že nízké úrokové sazby Evropské centrální banky možná pomohly Německu exportovat, ale v Řecku, Irsku či Španělsku vedly jen k bublinám na trhu nemovitostí a k explozi soukromého (!) dluhu. O tom, že několik velkých finančních aktérů může za vydatného přispění ratingových agentur udělat z vládních obligací cár papíru, kdy se jim zachce. Ty stejné instituce, které spoluzpůsobily současnou krizi a byly zachráněny z veřejných prostředků…

EU přitom není jediným regionem, který má vyšší státní dluh. Spojené státy si ročně musejí půjčovat 1,4 bilionu dolarů, o schodku běžného účtu ani nemluvě. Jenže Spojené státy mají to, co EU chybí: hlavní internacionální měnu, která je prozatím ukryta v devizových rezervách většiny centrálních bank světa a financiéra: Čínu. Co na tom, že Spojené státy monetizují dluh, tj. kryjí státní dluhopisy emisí nových peněz, což je v EU zakázáno…

EU se vydala cestou přizpůsobení se finančním trhům, stejně tak, jako před deseti lety Schröder a Blair psali o tom, že je třeba se „přizpůsobit“ globalizaci a modernizovat (čti zničit) sociální stát. Fiskální restrikce v míře, která od sedmdesátých let nemá v EU obdoby, bude mít katastrofální dopady. Utlumí ekonomický růst, zpolarizuje dále společnost a povede k sociálním bouřím.

Nevěřím, že si to vrcholní politici neuvědomují. Možná si myslí, že když uvalí maličkou daň z finančních transakcí, tak to voliči nějak skousnou. Možná jedou podle hesla: každý den dobrý. A možná si myslí, že nepokoje, které takto podnítí, jsou dobrou záminkou, jak zesílit represivní funkci státu a udržet si, když už ne ekonomický, tak alespoň bezpečnostní pilíř své moci.

    Diskuse
    May 20, 2010 v 13.31
    ekonomie a politika
    Vaše články míří k meritu věci.

    Nad otázkou (asi řečnickou?), kterou jste si kladla v listopadu 2008 (BL), totiž „zda převaha finanční sféry nad reálnou ekonomikou není základním znakem dnešní ekonomiky“, mi vyvstávají další otázky:
    Je tato převaha skutečně znakem ekonomiky ve smyslu hospodářství? Či jinak: nakolik se dnes většina ekonomické teorie ještě zabývá hospodářstvím, hospodařením, tedy praxí? Je dnes možný a nutný návrat k politické ekonomii? A jestliže ano, jak by měla vypadat? Lidé jako Galbraith o tom, co dnes přichází na scénu, uvažovali již před desítkami let. Jistě mají řadu následovníků. Budou jim dnes lidé včetně politiků konečně muset naslouchat?

    (Na okraj: Prestiž ekonomické teorie v naší zemi asi zrovna nepozvedla skutečnost, že za odborníka bývá považován třeba i člověk, který v životě neřídil žádný pracovní kolektiv, a kterého tedy společenského vření „logicky“ vyneslo na Pražský hrad.)
    May 20, 2010 v 16.16
    odpověď
    Ekonomická teorie, jak se dnes převážně (nikoliv výlučně) vyučuje, např. na VŠE je hodně matematizovaná a zcela odtržená od reality. Používá se velké množství grafů, modely, ale málo se studentům vysvětluje, jaké jsou podmínky takového modelu.
    Návrat k politické ekonomii - pro mě je ekonomie politická věda. nejsem asi schopna stručně načrtnout, jak by měla vypadat, ale prvním krokem by mělo být přiznání, že je
    ekonomie je ze své podstaty politickou vědou. U nás je situace hodně deformovaná, ve světě vidíme silnější tendenci k politické ekonomie, byť zatím méně v praktické politice.
    Prestiž ekonomie u nás je navíc silně negativně ovlivněna tzv. "nezávislými analytiky, kteří přednášejí svá moudra ve všech mainstreamových sdělovacích prostředcích....
    May 20, 2010 v 17.33
    Ilono,
    moc hezký článek.

    Jenom nesouhlasím se závěrem, zdá se mi být příliš "efektní". Pro levici může být nebezpečné vidět za vším a za všech okolností spiknutí zlého kapitálu a zlých politiků. Merkelové přece docela určitě nedělá politiku "každý další den dobrý" a nezneužívá licoměrně ekonomickou krizi k posílení bzpečnostního pilíře své moci. Snaží se situaci prostě zvládnout, ale to se jí nedaří, protože globální kapitál je silnější, jak ukazuješ i v tomto článku. Nebyla dost odvážná vůči vlastním voličům v době, kdy by nějaká opatření mohla mít větší dopad, ano, ale takové chyby dělá spousta politiků.

    V téhle asi opravdu vážné situaci bych spíš hledal spojence na všech stranách, tzn. i na sociálně cítící pravici, kam Merkelová určitě patří (z německých liberálů je pokud vím více a více nešťastná). V ideálním případě by to mělo vést k revizi všech těch Agend 2010, ale samozřejmě činí se z fruhé strany i kapitál...
    May 21, 2010 v 12.24
    Zdar,
    zrovna ta Merkelová je, možná, že i pro to, že je žena, trochu zvláštní případ. Souhlasím s tebou, že řada politiků situaci trestuhodně podcenila, resp. jí vůbec neporozuměla a když už, tak to nedokázali svým občanům vysvětlit.
    Ona je razantní v rámci systému: nejvíce hovořila v rámci G20 o regulaci ratingových agentur, o hedgeových fondech atd.... to je skutečně její silná stránka. Jenže...., ona je pořád v rámci toho systému a není schopná/ochotná uvažovat mimo něj. Tj. ten závěrečný odstavec spíš směřuje k tomu, že si uvědomí (a nejen ona), že situace se pro ni v rámci systému stává nezvladatelnou, ale nebude schopna/ochotna udělat ten další krok, ale spíše se přikloní (třebas z čirého zoufalstív) k té represi. Ale u ní se skutečně nedomnívám, že by samotnou represi brala jako nástroj, který ji napadne jako první, to ne.
    May 21, 2010 v 13.26
    Merkelová
    A navíc má ona i celá EU "na krku" lidi jako Berlusconi. Nicméně to v posledních týdnech začíná vypadat trochu, jako by se i CDU a CSU začaly rozhlížet "kudy kam".
    A nikde žádná "velká" válka na obzoru ... ?
    May 21, 2010 v 13.59
    hlas odjinud
    Greece is hated for the same reason Yugoslavia had to be physically destroyed behind a pretence of protecting the people of Kosovo. (John Pilger)

    http://www.zcommunications.org/the-heresy-of-the-greeks-offers-hope-by-john-pilger
    May 22, 2010 v 16.27
    CDU/CSU
    Ukazuje se skutečně, že vítězství pro CDU/CSU bylo do značné míry Pyrrhovo. Válkou to řešit snad nemíní, to si rozhodně nemyslím, na to máme jinou velmoc...
    Děkuju za odkaz na Pilgera, toho si vždycky ráda přečtu!
    MT
    August 26, 2011 v 7.29

    Jak bývá mým zvykem, připomínám existenci jakéhosi kšaftu (jako u Komenského) profesora Milana Sojky jednoho z nejvýznamějších aktivistů ústředních odborných komisí ÚVV ČSSD (předpokládám, že sám byl asi nestraník) :

    (z jednoho mého textu)

    "....Podle profesora Milana Sojky, jednoho z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších českých nemarxistických ekonomů, kteří se k hlavnímu proudu ekonomie stavěli kriticky, by současná ekonomie hlavního proudu, založená vesměs na neoklasickém přístupu a metodě mezních veličin (teorie mezního přístupu a veličin, marginalistika, je však podstatně obecnější koncepcí a přístupem než sám neoklasický směr) mohla dokonce přestat plnit roli hlavního proudu.
    Vážně nemocný profesor Milan Sojka se ještě dožil nástupu světové krize z konce r. 2008.
    A těsně před svou smrtí v první polovině roku 2009 shrnul ve stati „Stane se institucionální ekonomie paradigmatem XXI. století“ uveřejněné v časopise Vysoké školy ekonomické v Praze POLITICKÁ EKONOMIE svou vizi a své přesvědčení naznačené už předtím ve své knize o Keynesovi z konce 90. let XX. století – že totiž zejména na neoklasickém přístupu založená ekonomie hlavního proudu bude v roli hlavního proudu a paradigmatu zřejmě v 21. století vystřídána jiným názorovým komplexem, který bude lépe odrážet poměry změněné na počátku tohoto tisíciletí, komplexem, kde budou hrát prim ekonomické směry s paradigmaty institucionální a postkeynesovské (ke kapitalismu kritické) ekonomické školy (text stati nyní volně dostupný v .pdf na webu) ..."
    August 26, 2011 v 12.5
    Ilona Švihlíková vystoupila včera v pořadu Hyde Park, k přehrání zde:

    http://www.ceskatelevize.cz/porady/10252839638-hyde-park-ct24/211411058080825-hyde-park/

    Obdivuhodné, řekl bych
    August 28, 2011 v 19.37
    ideologie a ekonomie
    Ad M. Tejkl - díky za připomínku, Prof. Sojku jsem znal osobně leta (jako jednoho ze svých svého učitelů i později i jako kolegu) a rozhodně byl osobností, která vybočovala ze stavu české ekonomické vědy posledních desetiletí, která zrovna nezažívá svá nejlepší léta..
    A nezdržím se jedné poznámky : myslím že i on by nehledal nové náboženství po té, co ustrnula marxistická politekonomie, přežilo se tradiční keynesiánství a odhalily se i limity neoliberalismu. Byl totiž vědec tělem i duší a přehnaná ideologičnost (tím spíš kdyby byla spojená s nějakým mesiášstvím) mu byla cizí.
    Jistě že do budoucna lze se inspirovat posuny v institucionální a postkeynesovské ekonomice, ale to platí i pro jiné směry. Mluvit o nějaké velké syntéze či dokonce o myšlenkové hegemonii je značně neadekvátní a redukcionistické. Politické a ekonomické zájmy spolu úzce souvisí, ale ekonomie je přeci jen samostatný obor.
    Levice, kde mezi intelektuály dominují lidé spíše z jiných oborů na to často někdy zapomíná a pak neumí čelit voluntaristickým polemikám i se samotnými základy zbožně peněžní výroby. Má-li být EU jiná, musí obstát i na poli ekonomickém , nejen na poi sociálních učení.
    + Další komentáře