Našinci se to těžko chápe: Ví se, že stát je předlužený, ekonomika před bankrotem a pokladna prázdná. Známo je také, že pokud nepřijde do 19. května 8,5 miliardy euro ze zahraničí, musí stát vyhlásit částečnou platební neschopnost. A všem je současně jasné, že nikdo jiný než bohatší země EU a Mezinárodní měnový fond už Řecku nepůjčí.

Přesto Řekové stávkují a protestují, co to dá. Volají „Lide Evropy — povstaň!“ a „MMF vypadni“ jakoby se do problémů nedostali sami; jakoby existovalo i jiné řešení, než že ti bohatší z nich se zřeknou třináctých a čtrnáctých platů a celý národ se trochu uskromní. Teď navíc zemřeli po útoku několika nespokojenců na banku tři lidé... Celá ta situace postrádá logiku. O co těm Řekům vlastně jde?

Když člověk přemýšlí nad položenou otázkou, měl by zohlednit tři věci: za prvé, podle ekonomů z hlavního názorového proudu je Řecko ztraceno. Půjčka sto deseti miliard, kterou mu slíbilo šestnáct států platících eurem a Mezinárodní měnový fond, má zemi umožnit, aby si nemusela půjčovat na trhu s desetiprocentním úrokem. Postačí ale jen na dva až tři roky. Nezačne-li do tří let mohutná celoevropská konjunktura, stane se současná pomoc více než stomiliardovým závažím. A konjunkturální scénář hraničí se zázrakem. Ekonomové dnes vlastně diskutují pouze o tom, jak řecký, o pár let odložený bankrot proběhne.