Našinci se to těžko chápe: Ví se, že stát je předlužený, ekonomika před bankrotem a pokladna prázdná. Známo je také, že pokud nepřijde do 19. května 8,5 miliardy euro ze zahraničí, musí stát vyhlásit částečnou platební neschopnost. A všem je současně jasné, že nikdo jiný než bohatší země EU a Mezinárodní měnový fond už Řecku nepůjčí.

Přesto Řekové stávkují a protestují, co to dá. Volají „Lide Evropy — povstaň!“ a „MMF vypadni“ jakoby se do problémů nedostali sami; jakoby existovalo i jiné řešení, než že ti bohatší z nich se zřeknou třináctých a čtrnáctých platů a celý národ se trochu uskromní. Teď navíc zemřeli po útoku několika nespokojenců na banku tři lidé... Celá ta situace postrádá logiku. O co těm Řekům vlastně jde?

Když člověk přemýšlí nad položenou otázkou, měl by zohlednit tři věci: za prvé, podle ekonomů z hlavního názorového proudu je Řecko ztraceno. Půjčka sto deseti miliard, kterou mu slíbilo šestnáct států platících eurem a Mezinárodní měnový fond, má zemi umožnit, aby si nemusela půjčovat na trhu s desetiprocentním úrokem. Postačí ale jen na dva až tři roky. Nezačne-li do tří let mohutná celoevropská konjunktura, stane se současná pomoc více než stomiliardovým závažím. A konjunkturální scénář hraničí se zázrakem. Ekonomové dnes vlastně diskutují pouze o tom, jak řecký, o pár let odložený bankrot proběhne.

Skutečností je, že půjčka nemá v střednědobé perspektivě pomoci Řecku, ale euru a francouzským, respektive německým bankám, jež mají v řeckých dluhopisech desítky miliard. Řecko bude v nejbližších letech z eurozóny vytlačeno, aby odložená platební neschopnost neohrozila společnou měnu. Nejde to ale udělat hned. I proto se Řecku půjčuje v příslušném režimu... a bouřící se odbory to samozřejmě tuší.

Za druhé, při úsporách vůbec nejde o nějaké třinácté až patnácté platy. Balíček, kterým Mezinárodní měnový fond půjčku podmínil, sestává z okamžitých a dlouhodobých opatření. Ta okamžitá schválil řecký parlament ve čtvrtek. Sem patří zvýšení DPH z devatenácti na třiadvacet procent, škrty v sociálních výdajích, zvýšení hranice pro odchod do důchodu, vyšší zdanění zisku, majetku, benzínu, alkoholu, tabáku a hazardu a rovněž zkrácení oněch mimořádných platů, které si v Řecku odbory vymohly jako kompenzaci za malou nominální výši příjmů (jedná se mimochodem o vánoční a prázdninové odměny, které se vyplácí i u nás). Soubor těchto opatření má podle konzervativních odhadů snížit sociální standard průměrné řecké rodiny o pětinu.

Dlouhodobé kroky doposud schváleny nebyly, ví se však o nich z jednání řecké vlády se zmocněnci MMF. Tento druh opatření má být zaváděn průběžně v následujících letech a v zásadě jde o stejnou neoliberální politiku, k jaké fond nutí ostatní dlužníky: systematická privatizace všeho, co jde, revize dotací neziskovému sektoru, prodej vládních podílů v podnicích, které nevytvářejí zisk, usnadnění podmínek pro propouštění zaměstnanců, absolutní stop stav ve veřejném sektoru a zákaz prodlužování smluv na dobu určitou (což je hotová pohroma třeba pro začínající učitele, kteří se jinak k práci nedostanou). Lidé v ulicích, ale dle průzkumů i Řekové obecně, tuší, že tato opatření ohrozí ne-hospodářský základ ekonomiky, neoliberálním jazykem „kvalitu lidských zdrojů“. Proto se domnívají, že vnucená politika obnovu ne umožní, ale znemožní.

A za třetí, způsob uvažování o ekonomických reformách (na straně jedné) a sociálních právech (na druhé straně) je v Řecku naprosto jiný než třeba v Německu nebo u nás. Společnost si stále uvědomuje, že je složena z různých skupin s různými zájmy. A že elita — byť politicky levicová — bude vždy myslet především na sebe. Ke každé reformě proto Řekové přistupují s předpokladem, že více poškodí ty dole... a že se dotčení mají nejenom právo, ale i povinnost bránit a přimět establishment k ústupkům.

Různé skupiny těch, kteří dnes pochodují Aténami nebo Soluní, vnímají nastíněné rozpory s různou závažností — jeden kraj jako nutné zlo, druhý jako rys zločinného systému, proti němuž je třeba bojovat všemi prostředky a na všech frontách. Proto provází řecké protesty často ničení majetku a občas i násilí, třebaže středeční smrt tří pracovníků banky je něčím výjimečným.

Řekové v ulicích se dnes především brání. Při životních nákladech, které jsou srovnatelné se západní Evropou, a průměrných platech, jež jsou jen o málo vyšší než v České republice, se jim nežilo snadno. Tuší, že teď bude ještě hůř, a tak se pokoušejí zachránit, co se dá.

Za plýtvavou politiku svých vlád a účetní podvody, kvůli nimž se v Řecku projevila krize hůře než v jiných zemích, lidé odpovědnost necítí. Vidí jen, že „úsporná opatření“ jsou pouze počátkem „nezbytných reforem“, které zpravidla postihují nejhůře nižší sociální vrstvy. A zároveň tuší, že ani reformy je do budoucna nespasí.

Řekům jde v současnosti především o sebe. A člověk by se jim neměl divit.