Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) se minulý pátek v Lidových novinách rozhovořil o klimatické politice. Podle Dvořáka evropské klimatické ambice táhnou české a evropské hospodářství dolů. V zásadě má pravdu, ekonomika opravdu chřadne. Příčinou však nejsou příliš ambiciózní klimatické cíle, ale naopak zcela nedostatečná klimatická politika.

Jeden z nejviditelnějších politiků údajně proevropského hnutí STAN v rozhovoru předvedl hned několik zcela mylných tvrzení, jimiž by si nezadal ani s šampióny klimaskepticismu Andrejem Babišem (ANO) nebo Tomiem Okamurou (SPD). Rozeberme si je.

Konkurenceschopnost

Klimatické ambice Evropské unie podle Dvořáka ohrožují konkurenceschopnost evropského průmyslu. „Na jedné straně je potřeba zachránit planetu, kterou chceme předat dětem a vnoučatům v obyvatelném stavu, na druhé straně je tu schopnost evropských firem a producentů konkurovat na světovém trhu firmám z Ameriky nebo z Číny či obecně z Asie,“ rýsuje údajné dilema současné Evropy ministr Dvořák.

Podle pana ministra prý hrozí, že „pokud tady budeme žít super ekologicky a super ekologicky pracovat a produkovat, tak se může stát, že naše výrobky nebudou konkurenceschopné na světovém trhu.“ Obavy o budoucnost evropské ekonomiky jsou jistě namístě, avšak generalizace, jakých se dopouští Dvořák, by člověk čekal spíše od hospodského tlachu než od rozhovoru s ministrem vlády.

Na úplný začátek je třeba vyvrátit tvrzení, že Evropa je jediná, kdo se stará o klima a ochranu přírody. Jsou to totiž právě Čína a Spojené státy, jichž se Dvořák tolik obává, kteří do sektorů nízkouhlíkového průmyslu investují největší prostředky.

Z iniciativy administrativy amerického prezidenta Joea Bidena v roce 2022 přijal kongres zákon o snížení inflace, který podle analýzy investiční banky Credit Suisse zdvojnásobí balík amerických federálních financí na klimatické politiky z čtyř set miliard dolarů na osm set. Tyto peníze mají jít na modernizaci elektrifikační sítě, budování obnovitelných zdrojů, elektromobilitu, zateplování domů a další infrastrukturu.

Pro srovnání odhadované zdroje pro investiční program Evropské unie REPowerEU zřízený za účelem odklonu od spalování ruského zemního plynu a výstavby nových obnovitelných zdrojů činí tři sta miliard eur, tedy méně než polovinu investic dle amerického zákona.

Evropská unie samozřejmě disponuje i řadou dalších fondů a regulačních mechanismů financujících zelenou politiku, a je tudíž těžké celkové náklady na klima na obou stranách Atlantiku porovnávat. Důležitá je ale možná úplně jiná věc; reálný růst ekonomiky Číny, který je podle analýzy portálu Carbon Brief tažený především výrobou solárních panelů, elektrických vozidel a baterií.

V čem konkrétně tak chce ministr Dvořák soutěžit? Ve výrobě překonaných výrobků, které ničí klima, a tedy i budoucnost příštích generací? Světový trh se zkrátka začíná víc a víc orientovat na zelené technologie a nízkouhlíkové produkty. Elektromobilita, výroba solárních panelů, komponentů větrných elektráren nebo zvyšování know-how v budování elektrifikačních soustav či udržitelné dopravě pak má cenu zlata.

Sázet na jakýsi bájný návrat ke starému dobrému průmyslu založenému z podstaty na výrobě osobních automobilů na spalovací pohon je jako střílet se do vlastní nohy. A to ještě v moment, kdy nám ostatní běžci v dálce ukazují svá záda.

Planetu chránit, ale jen trošičku

Ministr Dvořák zcela zásadně podceňuje míru a závažnost hrozby, již představuje krize biodiverzity a rozpad dosavadního klimatického systému. Ať chceme nebo ne, i sebevýkonnější průmysl nakonec narazí na realitu skokově se prohlubující klimatické krize.

Klimatická věda systematicky a naléhavě říká, že rapidní snížení emisí je jediným způsobem, jak zastavit nebezpečné oteplování planety. Přestat spalovat fosilní paliva a přetransformovat naší energetiku je proto nevyhnutelné. Ve světě otepleném o tři nebo o pět stupňů Celsia nikdo nebude řešit růst tak obstarožních ekonomických indikátorů jakým je například HDP.

Řečeno v řeči čísel, podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu je stoupáním mořské hladiny ohrožen majetek v hodnotě 8,8 až 14,2 bilionu amerických dolarů. Extrémní jevy počasí podle článku Rebeccy Newman a Ilana Noye zveřejněného v časopise Nature už nyní stojí za každoročními ztrátami a škodami v hodnotě 143 miliard dolarů. Z nedávných výzkumů oceánského proudění vyplývá, že kolaps systémů proudů AMOC může vést k migraci milionů lidí.

Musíme si zkrátka vybrat. Buď budeme chránit planetu a její ekosystémy, jak nejlépe umíme, nebo budeme čelit daleko nákladnějším změnám, než je úpadek několika beztak již upadajících průmyslových sektorů. „Ubrat“ z klimatických ambic znamená „obrat“ miliony lidí o budoucnost ve světě se stabilním a životu příhodným klimatem.

Omezení

Kde ministr Dvořák vidí řešení klimatické krize? „Myslím, že by bylo správné, abychom se všichni ve své spotřebě trošku omezili,“ říká ministr a horuje proti konzumaci, která se prý stala „opravdu velmi luxusní.“ Je opravdu zvláštní slyšet tato slova od ministra kabinetu, který vládne v době extrémní meziroční inflace dosahující dvouciferných hodnot, předražených energií a klesajících reálných mezd.

Dvořák rovněž nechápe, že klimatická krize je i zcela extrémní krizí ekonomických nerovností. Podle studie nadace Oxfam se v roce 2019 deset procent nejbohatších podílelo na produkci emisí skleníkových plynů z padesáti procent, zatímco podíl chudší poloviny obyvatel světa tvořil osm procent světových emisí.

Dvořákův apel na omezování tak v tomto kontextu dostává povahu ne nepodobniu tónu pověstného bonmotu francouzské královny Marie Antoinetty „ať jedí koláče“. Co ale čekat od ministra, jehož vládní kolegové prohlasovali daň z neočekávaných zisků v podobě, která je šitá na míru českým fosilním oligarchům, a v případě EPH Daniela Křetínského tak připravili české veřejné rozpočty minimálně o čtyřicet miliard korun. Zatímco by se „všichni“ měli omezovat, fosilní miliardáři pobírají rekordní zisky a skupují další podniky poškozující klima, fotbalové kluby a vliv na politiku.

Klimatická krize není důsledkem nějaké zcela smyšlené luxusní spotřeby všech, nýbrž těch nejbohatších, kteří si svůj nákladný životní přepych financují i ze zničujícího fosilního podnikání. Omezování fosilního byznysu by proto mělo být hlavní starostí ministrů naší vlády. Získané peníze by přitom měli využít na transformaci průmyslu, zemědělství, energetiky nebo dopravy. Budou to totiž právě zelené a nízkouhlíkové sektory hospodářství, které mohou nabídnout nová pracovní místa a pomoci s proměnou současné, vpravdě fosilní ekonomiky.

Apely na osobní omezování těch, kteří mají hluboko do kapsy, je nutné odmítnout. Kromě toho, že jsou takové apely morálně ostudné, znamenají i politickou sebevraždu. Ministru Dvořákovi to ale zjevně nevadí.

Mýtus protiklimatického obratu

Před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu se nejen v České republice, ale i po celé Evropě rozšířil mýtus protiklimatického obratu. Jak i sám Dvořák zmiňuje, očekává se, že nový evropský parlament klimatické ambice přehodnotí. Podle nedávného průzkumu voličů z Francie, Německa a Polska, jehož autory jsou výzkumníci Nils Redeker a Jannik Jansen, však stále většina oslovených žádá ambicióznější klimatické politiky a konkrétní opatření vedoucí ke snižování emisí.

O proklimatických náladách v České republice pak vypovídá například průzkum Česká (ne)transformace 2022, jehož spoluautor Jan Krajhanzl uvedl, že „řada opatření má již nyní většinovou podporu veřejnosti. Jasně jsou podporovány obnovitelné zdroje energie, a to i těmi, kteří obecně k Zelené dohodě pro Evropu zastávají kritický postoj.“

Více než kdy jindy tak záleží nikoli na aktuálních náladách voličů, ale na tom, jak politici současnou situaci uchopí. Ministr Dvořák však svým rozhovorem ukázal, že místo nalézání cest k budoucnosti se stabilním klimatem hodlá následovat příkladu takových klimaskeptických politiků jako je například Alexandr Vondra (ODS), v horším případě pak Tomio Okamura (SPD). Co asi na takovou změnu řeknou liberální voliči hnutí STAN?

Jednou z drahocenných a nutno dodat že mnoha válkami vykoupených lekcí 20. století je poznání, že demokratičtí politici v nahnědlé rétorice autoritářům konkurovat nemohou. Chce-li Martin Dvořák soutěžit o klimaskeptické voliče, ať tak činí. Ohrozí tím ale možná mnohem víc, než jen výsledek svého politického hnutí v příštích volbách do Evropského parlamentu.