Zelená dohoda, pohádky a my

Naďa Johanisová

Zelená dohoda schválená Evropskou komisí je u nás často terčem kritiky jako příliš ambiciózní plán a jako produkt ekologického radikalismu. Ve skutečnosti je to naopak — tím, že se nevzdává ideje ekonomického růstu nejde dost daleko.

Není pravda, že Zelená dohoda nabádá k omezení ekonomického růstu. Právě naopak. Její znění je obraty o „udržitelném růstu“ prošpikováno. A v tom je její největší slabina. Foto Etienne Ansotte, Evropská komise

Se Zelenou dohodou pro Evropu (European Green Deal) je to jako s takzvanou Istanbulskou úmluvou. Skoro nikdo ji nečetl, ale takřka každý na ni má svůj názor. A ten bývá často zarážející, zvláště v českých luzích a hájích.

Nedávno se tak k Zelené dohodě v rozhlasovém pořadu zaměřeném na vědu vyjádřil jeden český hydrogeolog. Dozvěděli jsme se, že Zelená dohoda je špatný nápad. Bude prý znamenat, že budeme v Evropě muset omezovat výrobu a spotřebu, a tím budou chudnout nejen evropské země, ale i země globálního Jihu, protože k nim pak už nebude proudit bohatství z Evropy v podobě dotací. A oni si pak nebudou moci dovolit například čistírnu odpadních vod.

Z pohledu tohoto vědce, který je docentem na vysoké škole, je na tom celý svět — příroda i člověk — mnohem lépe než před třiceti lety, a to proto, že stále bohatne. U bohatých států, jako je Izrael, pak už podle něj nezáleží, kolik vody mají na svém území k dispozici, protože mají peníze na to, aby si potřebné množství pitné vody vyrobili.

Ergo cesta k dostatku vody se zdá být jednoduchá. Musíme na celé planetě produkovat stále více věcí a spotřebovávat stále více přírodních zdrojů, abychom ekonomicky rostli, byli stále bohatší.

Takovýto pohled bych od vzdělaného přírodovědce nečekala. Vždyť už i mainstreamoví ekonomové, jako je Partha Dasgupta z Cambridgské univerzity, přiznávají, že bohatství nejsou zdaleka jenom peníze. Bohatství, to je náš sociální i lidský kapitál a také kapitál přírodní — zdravé lesy, čisté vody, stabilní klima. Přinejmenším to poslední jsme už na dlouho ztratili. A to do velké míry i vinou naší stále větší a větší výroby a spotřeby.

O klimatickém rozvratu a úbytku biodiverzity — dvou měřitelných důkazech, že naše planeta nevzkvétá — se v rozhovoru nemluvilo. Nediskutovalo se ani o tom, že technologie, jako je desalinizace mořské vody v Izraeli, mají často enormní energetickou stopu: kubík pitné vody, vzniklé odsolením mořské vody, potřebuje ke svému vzniku desetkrát víc energie než kubík pitné vody, který ušetří běžná úpravna.

Tyto procesy navíc emitují skleníkové plyny a přispívají ke klimatické změně. Dvacet bohatých a středněpříjmových států, sdružených v G20, produkuje ösmdesát procent skleníkových plynů. A přitom dopad klimatické změny je — a hlavně bude — nejničivější v zemích, které označujeme jako „chudé“.

Chudé ve smyslu příjmů státu jsou ovšem i proto, že sdílely příběh o rozvoji a otevřely své zranitelné ekonomiky globálním trhům. Na vodu chudé Mexiko dnes vodu vyváží — třeba v podobě rajčat, plodiny extrémně náročné na vodu — do USA, protože se to tržně vyplácí vzhledem k nízké ceně kapitálů, jako je lidská práce.

V Indii trvale klesá hladina spodní vody a zemědělci se fatálně zadlužují, protože přešli na plodiny náročné na vodu, energii a další vstupy, což prospívá především korporacím. Takzvané chudé země tak chudnou na poli přírodních kapitálů a současně ztrácejí vlastní ekologicky udržitelné tradice, jako je pěstování plodin odolných vůči suchu, či zachycování sezónních dešťů v malých nádržích.

Pro lidi, kteří pod tlakem sucha, drahých zemědělských vstupů, intenzifikace výroby či dotovaných plodin přišli o možnost hospodařit, už není cesta zpět, ale často ani kupředu. Tak se v prstencích slumů kolem velkých měst zvolna rozplývá blikavý příslib Eldoráda pro všechny.

Příběh o tom, že „bohatá“ Evropa pomáhá „chudým zemím“ vymanit se z chudoby, je hodně problematický. Spíše je tomu naopak. Jsou to země globálního Jihu, které pomohly a pomáhají Západu k jeho současnému finančnímu bohatství. Nejen vývozem levných plodin a produktů a dovozem různých jiných produktů či odpadu, s nímž si bohaté státy nevědí rady, ale například i platbou úroků z vládních úvěrů, často opět věřitelům z řad hospodářsky nejsilnějších zemí G20.

Některé „chudé“ země se tak dostávají do dluhové spirály. Například Pákistán, jehož náklady na úroky z úvěrů tvoří v roce 2021 celou třetinu vládního rozpočtu, si musí průběžně půjčovat, aby je mohl nadále splácet.

Vraťme se ale k Zelené dohodě. Ono totiž není pravda, že nabádá k omezení ekonomického růstu. Právě naopak. Zelená dohoda, strategický dokument Evropské komise, se označuje za „strategii růstu“ a spojeními, jako je „udržitelný růst“, je přímo prošpikován. A to je podle mě — při všech jejích kladech, které nejsou malé a vydaly by na samostatný článek — její největší slabina.

Evropa stále ještě nepřekročila svůj stín a nepřiznává, že strategie nekonečného růstu na konečné planetě je nemožná a absurdní. Také představa „andělského růstu“, tedy růstu ekonomické produkce a spotřeby, které přitom nepovedou k růstu spotřeby přírodních a energetických zdrojů, patří do říše novodobých pohádek.

V našem kulturním dědictví máme ale i jiné pohádky, které mluví jiným hlasem a jsou zároveň právě dnes vysoce aktuální. Po přečtení Zelené dohody proto doporučuji zalovit v knihovně a začíst se do Pohádky o zlaté rybce, případně také Hrnečku vař. Totéž bych doporučila Evropské komisi a nejspíš i některým našim hydrogeologům.

advertisment