Prostor Moravského náměstí čeká v nejbližší době revitalizace. Projekt, který se začíná zhmotňovat, ale vykazuje typické symptomy dnešního plánování veřejného prostoru. Ti, co mají v České republice na starosti péči o veřejný prostor a jeho kultivaci, obyčejně nemívají velkou fantazii. Mají-li za úkol proměnit třeba náměstí, dají tam lavičku, strom a uberou jedno nebo dvě parkovací místa.

Na příkladu této revitalizace se dá ukázat, že nedostatek respektu k současnému a minulému zabíjí lokální specifika a vrstvy historie. Nedostatek fantazie a vůle pak ze specifického místa vyrábí jen jedno z mnoha zaměnitelných. Proč tomu tak je a kde brát inspiraci ke změně?

Venkovní obývak

Brněnské Moravské náměstí najdete na okraji historického centra města. Je skutečně v jeho těsné blízkosti — stojí totiž na místě bývalých městských hradeb. Právě díky tomu tam mohl vzniknout tak velký zelený prostor.

Moravské náměstí si jakožto jeho dlouhodobý uživatel mentálně dělím na čtyři různé části.

Před Janáčkovým divadlem se nachází „fancy Moravák“ — prostor, kam chodí bohatí teenageři, jejichž boty stojí víc, než je minimální mzda. Je to nejnověji opravená část celého náměstí, s novou dlažbou, fontánou, která vytváří světelné obrazce, vždy správně zastřiženým trávníkem a pocitem epičnosti prostoru díky dominující budově brněnské opery.

Hned vedle je „zbytečný Moravák“ s vysokou sochou neznámého ruského vojína — část, která je spíše upozaděná a jen pár lidí si skrz ni zkrátí cestu. Zajímavostí pak je, že prostor okolo sochy Rudoarmějce je jakožto válečný hrob dodnes považován za území Ruské federace. Prostor také prošel renovací, ale například kvůli kamínkovitému povrchu není hojně využíván skejťáky a inlinesty. Jen v noci, kdy hromady lidí čekají na noční autobus jen pár kroků odtud, bývají malé zídky místem posledního nadechnutí před cestou domů.

Nejblíže centru se nachází „hipster Moravák“ — před budovou Moravské galerie a kinem Scala, kde se schází „kulturněji“ založení lidé, ať už je to třeba na malé drum and base stage, které si tam sem tam postaví nějaká kavárna nebo klub, nebo když jdou z promítání filmu.

A pak je tu část čtvrtá, „punkový Moravák“. Právě toto místo — nyní kvůli stavebním pracím oplocené — čeká revitalizace, která ukončí éru posledního „ostrůvku deviace“ v těsné blízkosti historického centra.

V celém centru města nenajdete podobný prostor: parkové náměstí, které má ve svém těsném sousedství zastávku tramvají, trolejbusů a autobusů; místo, ze kterého jako v jediném v centru vidíte na hlavní náměstí Svobody; místo pobytové, ale zároveň sloužící jako důležitá spojnice mezi centrem a obchodní Lidickou ulicí.

Právě tento mix dělá z punkového Moraváku prostor, kde se na jednom místě můžou potkat rozdílné typy lidí. A právě tak tomu dosud bylo. Výraz „punkový“ evokuje prostor neupravený, rozbitý, místy se rozpadající. Pro někoho mají velké praskliny svoje kouzlo, někteří se tam poprvé naučili vyskočit na skateboardu, někteří si odtud odnášeli zlomeniny.

Pointou tohoto prostoru je však především jeho tvar. Uprostřed parku je totiž pětihranná kašna, od které směřují do stran pěticípé podlažní desky. Z pohledu svrchu vypadají jako sovětská hvězda — a není to náhodou. Náměstí se totiž za minulého režimu jmenovalo Rudé armády.

Podlažní panely pak vždy vedou k jedné z pěti cest rozbíhajících se směrem pryč. Ať už tedy jdete z kterékoliv strany, musíte se nutně přiblížit k fontáně, která je uprostřed. Tento střed pak působí gravitačně: lidé si na fontánu sednou k odpočinku na cestě, mezitím ale potkají někoho jiného, kdo má cestu někam jinam, a dají se do řeči. Je to místo náhodného setkávání, které navzdory své velikosti působí intimně a domácky.

Místo využívají především studenti a obecně lidé, kteří si nepotrpí na luxus a mají „hluboko do kapsy“. Mezi studenty se mísí pouliční umělci, lidé bez domova nebo cizinci, kteří jsou ve městě ztracení.

Tento mix pak vytváří jedinečnou poezii, která je neopakovatelná kdekoliv jinde. Už jen kvůli blízkosti nočních spojů, centra města nebo nonstop večerek, kdyby bylo něco potřeba dokoupit, nečekané bezpečnosti místa i v nočních hodinách, či velkému množství velkých keřů, kam se mohly při toaletě schovat beze studu i ženy…

Moravák byl „venkovním obývákem“ pro mě a několik desítek lidí (v průběhu historie to byly daleko větší čísla). Chodili jsme tam z určitého důvodu: je to místo jako žádné jiné. Bylo to místo, kde jste si mohli sednout na špinavou zem, donést si vlastní piknik a přitom být „normální mainstream”. Nikdo se na vás nedíval skrz prsty.

S čím tedy počítá nový návrh? A jak může místo proměnit?

Kavárna jako univerzální řešení všeho

Vedení města se rozhodlo zkrášlit toto „poslední špinavé místo“ v blízkosti centra a udělat z něj výstavní, ale bezcharakterní park. Namísto toho, aby se veřejný prostor přizpůsobil co možná nejširší skupině lidí, tento návrh počítá jen s určitou skupinou lidí. Skupinou, kterou definuje jediná stavba v novém návrhu — kavárna.

Osobně mám z plánování veřejných prostor ten pocit, že kde chybí fantazie, tam se hodí kavárna. Jako by neexistoval jiný druh provozu/aktivity/zábavy, než na náměstí hodit kavárnu, a tím si odškrtnout políčko „něco pro veřejnost”. Kritici můžou namítnout, že tam bude brouzdaliště/víceúčelová plocha pro různé akce. Brouzdaliště byla běžnou častou součástí socialistických sídlišť a vybetonovat plochu parku taky nezabere moc fantazie (ostatně tvrdé povrchy už mají všechny zbývající Moraváky, nač další). V tomto rozpoložení pak kavárna zní jako dokonalý nápad.

A kde že se má odehrávat ten sociální život? Na pár lavičkách, které jsou hned vedle hlavní cesty skrze park? Nebo snad na té zídce hned vedle kavárny?

Neumím si představit, že si koupím lahvové pivo a sednu si pár metrů od výstavní kavárny a nebudu si připadat divně. Nebo tam bude těch míst k sezení víc? Budou po obvodu parku znovu vysazeny keře, aby opticky oddělily park od okolních silnic a lidé si mohli udělat třeba piknik v trávě?

Ostatně, keře a jistá dávka „divokosti“ je na tomto místě přítomná už od konce 19. století. Už tak je totiž prostor rozdělený cestami tak nešikovně, že pokud nebude dokola oddělený od okolí, nebude si na trávu v podstatě kde pořádně v klidu sednout.

To je další častý problém s veřejným prostorem u nás: minimální informovanost, otevřenost a komunikace s občany. Na stránkách města se k tomuto velkému zásahu do podoby centra města dozvíte pár odstavců, které spíše vypadají jako politické PR. Kolik bude nových laviček? Jakých? Budou tam například stoly? Budou tam vodní pítka (dnes tam jedno je)? Budou tam vysázeny keře, nebo se budeme plácat po ramenou za to, že jsme sice vykácely důležité keře, ale nechali jsme tam pár stromů, takže všechno v pořádku? Bude tam něco jako psí výběh? Nebo bude tam prostor pro děti?

Prostor pro děti prý obslouží různé dětské prolézačky, dozvíme se z rozhovoru pro Blesk.cz. A to až poté, co samotná rekonstrukce začala. Jsme vystaveni totální neinformovanosti. Nevíme nic. Jen se dozvídáme, že park už měl zastaralou podobu a teď bude líp.

Prý bude v parku živo, lidé se budou moci občerstvit, a rovnou se tím vyřeší problém záchodů… Jeden z představitelů města ostatně uvedl, že je „podstatná obslužná role kavárny pro celý park a jeho návštěvníky v podobě občerstvení a hygienického zázemí s WC.”

Přesně pro kterou sociodemografickou skupinu je posezení v kavárně v centru města? Pochybuji, že to bude nějaká laciná, lidová záležitost, která se bude dát srovnat s párkem v rohlíku na nedaleké Joštově… Město spoléháním na kavárnu, tedy soukromou výdělečnou živnost, rezignuje na to, že by vůbec mělo vytvářet něco veřejného, sloužícího všem. Na příkladech Björnsenova sadu a Mendlova náměstí jde ilustrovat, že soukromé WC přiléhající ke kavárně může, ale také nemusí sloužit široké veřejnosti. Záleží totiž na tom, jaké spektrum lidí toto místo navštěvuje. Moravské náměstí přitahuje spíše lidi, kteří se pohybují na Mendlově náměstí a WC je pro ně nedostupné, než lidé z Björnsenova sadu, kde s dostupností není problém.

Nemusí to být ale jen o sociálním tlaku a výčitkách — pustí tato reprezentativní kavárna na záchod někoho, kdo ani nemusí být například bez domova, ale prostě nebude splňovat současná společenská kritéria? Sociální tlak z místa udělá prostor pro vyvolené. Oproti tendencím inkluzivity se tu jasně ukazuje exkluzivnost ve své hrubé podobě.

Sám pojem exkluzivnost dostal díky marketingovým poradcům zvláštní význam, protože z něčeho, co znamená „jen pro někoho“, udělal mantru toho, co každý chce. Exkluzivní nabídky, exkluzivní dovolené, exkluzivní všechno. Mít něco, co ostatní nemají.

Takto sice mohou fungovat soukromé společnosti, pro něž jde o součást byznys plánu. Takovéto uvažování ovšem musí a má být v přímém kontrastu s tím, jak přemýšlíme o veřejném prostoru. Ten z definice patří všem.

Namísto, aby město v parku samo postavilo městské veřejné toalety s patřičnou kvalitou i mírou bezpečí, postaví kavárnu a má problém vyřešený. Někdo může namítnout, že se lidé v parku chtějí občerstvit. V okolí parku na Moravském náměstí je ale hned několik kaváren, bister, čtyři supermarkety i pojízdné streetfoody včetně zmrzlinového stánku či vozíku s kávou.

Americká socioložka Sharon Zukin mluví o „pacifikaci kapučínem“: pokud si vedení města neví rady, jak „zatočit“ s těmi skupinami, které nechce dávat na odiv, přizpůsobí charakter místa potřebám určité skupiny lidí a jen a pouze této skupiny lidí. V tomto případě jde o vyšší střední třídu, která má dostatek prostředků k tomu, aby si koupila kapučíno v kavárně, která zabírá veřejný prostor.

Vedení města tak jasně vysílá signál, kteří obyvatelé jsou vítáni a kteří by tam zrovna chodit nemuseli. Nebo spíš neměli, jak se ukázalo na příkladu kavárny coby první fáze revitalizace dalšího brněnského náměstí, Mendlova. Její éru symbolizují titulky jako “Kavárna v parku na Mendlově náměstí neustála nápor rostoucího počtu bezdomovců a končí.”

Stejnou pacifikaci kapučínem můžeme vidět například na umělé písečné pláži v Paříži. Ačkoliv byl možná záměr dobrý, výsledkem je, že kvůli zákazu pití alkoholu na veřejnosti jsou lidé, kteří přicházejí na „veřejnou pláž“, nuceni konzumovat nápoje výhradně ze stánků (jejich konzumace je povolená), nikoliv své vlastní. Jde o klasický případ toho, kdy je určitá skupina obyvatel preferována oproti jiným ve veřejném prostoru, který má sloužit všem.

Z určitého úhlu pohledu se tato snaha radnice zavděčit „slušné“ části společnosti rozumím. Nikdo z nás nechce žít uprostřed spáleniště, ve kterém pobíhají krysy. Jak se ukazuje, nic takového na Moravském náměstí neprobíhalo. Nestačilo tedy jen najít jiný, lidský, způsob, jak ovlivňovat chování lidí v tomto prostoru?

Alternativy tu jsou

Jak by šlo současné uspořádání Moravského náměstí upravit a přenést do nové, pro většinou společnost přijatelné podoby?

Existuje celá řada praktik takzvané sociální kontroly. Sociální kontrola může být viditelná (lidé, co sledují ulici z okna) nebo „neviditelná“. Nevědomý vliv na chování lidí ve veřejném prostoru se dá vystopovat po celém světě. Ať už je to modré světlo, které například vede ke snížení sebevražd ve stanicích metra o osmdesát procent (je to uklidňující barva) v Keihin Railway v Japonsku, k pouštění vážné hudby (která snižuje kriminalitu o dvacet procent ve stanicích metra) v Montrealu a Londýně, až po nástroje, které doslova využívají lidskou psychiku.

V Borough v Anglii řešili problém s kriminalitou na místním trhu poté, co se na večer uzavřel. S pomocí psychologů (všimněte si ten rozdíl: zeptat se odborníků z různých profesí, a nebo tam bez fantazie dát kavárnu) dospěli k tomu, že lidé obecně neradi páchají kriminální činy, pokud se na ně dívají malé děti. Přišli proto s originálním nápadem: nechali si od místních lidí poslat fotky jejich malých dětí (čím větší poměr mezi očima a zbytkem hlavy, tím lepší), nechali místní grafitti umělce nasprejovat tyto portréty na žaluzie zavřených obchodů a voila. Kriminalita v místě se dramaticky snížila.

Možností je přeci nekonečně. Stačí jen opustit ustálený horizont fantazie a nápady začnou naskakovat. Veřejná tančírna (jako například na brněnském Petrově, kde nemusíte vůbec nic utratit), petangové hřiště, šachové stoly až po „flexibilní“ lavičky, které si můžete různě přeskládat podle aktuálních potřeb.

Místo pro děti, které není jen obyčejné dětské hřiště s pískovištěm s prolézačkou, ale i tematický park, který se věnuje komunitnímu a ekologickému životu, jako třeba v nově budované polyfunkční čtvrti ve francouzském Lyonu.

To vše jsou jen možnosti, o které Brno přichází, protože investuje svůj čas do pacifikace kapučínem. Ať už vás napadne vzdělávací stezka nebo schodové posezení s nejlepším výhledem na centrum. Krásný a nápaditý je teleportál mezi městy Vilnius a Lublin, díky kterým jsou „spolu“ lidé ze vzdálených míst. Bylo by zajímavé udělat v Brně anketu, s kterým městem by si toto Brňáci přáli…

Radikálním, ale odvážným krokem by bylo použít na tuto plochu (minimálně třeba jen na pěší cesty) metodu takzvaného participativního urbanismu, někdy známého jako anarchistický urbanismus. Jednoduše necháte lidi chodit přes náměstí tak, jak je pro ně efektivní a potřebné. Tyto vyšlapané cesty pak stačí vydláždit nebo jinak zpevnit. Škoda je o to větší, že alternativní návrhy, které soutěž nakonec nevyhrály, s podobnými principy počítaly a respektovaly specifický ráz prostoru.

Podoba veřejných prostranství má — někdy více, někdy méně — skrytý ideologický charakter. Od prostoru věnovanému rakousko-uherskému císaři, přes místo národního odporu německých Brňanů až po sovětskou symboliku — jako je tomu právě v případě Moravského náměstí. Dnešní politici zase míří jen na spotřebu pro privilegované.

Příkladů, jak kultivovat a revitalizovat veřejný prostor, je ve světě mnoho. A jsou snadno dohledatelné. Chce to opravdu jen málo — potřebujeme více fantazie než nacházet v kavárně jediné možné řešení fungování lidí ve veřejném prostoru.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.