Dělník, to je zbytek světa

Barbora Vacková

Kniha socioložky Kateřiny Nedbálkové „Tichá dřina. Dělnictví a třída v továrně Baťa“ představuje mnohovrstevnatý obraz toho, co dnes znamená dělnická třída. A především to, že skutečně existuje — byť ne jako třída pro sebe.

Práce, výroba věcí, které každodenně bereme do ruky, se pro nás, kteří je neděláme, stala neviditelnou, neznámou. Foto Archiv Kateřiny Nedbálkové

Tichá dřina. Když jsem zaslechla název knihy Kateřiny Nedbálkové o práci v Dolním Němčí, byla jsem zmatená. Sama jsem byla v tamější továrně několikrát, dokonce myslím, že jedna z mých návštěv byla i první návštěvou Kateřiny Nedbálkové v tomto provozu. Jak sama zmiňuje v knize, byl to výjezdní seminář organizovaný pro studenty sociologie. A jednou ze silných vzpomínek, kterou na tyto „školní výlety“ mám, je hluk dílny. Právě proto mne název knihy překvapil.

Pamatuji si dobře tu úlevu poté, co po krátkém pobytu ve výrobě člověk opustí tovární budovu a uvědomí si, že jej obklopuje ticho. Poznání, v jak hlučném prostředí musí lidé trávit osm hodin své každodenní práce, bylo svým způsobem děsivé. Pouhá návštěva dílny byla vlastně náročný fyzický zážitek. Ale nejenom to.

Po každé návštěvě jsme jako vyučující četli ve tvářích účastníků exkurze překvapení, jistý druh úcty a snad i trochu zděšení z toho, co to obnáší udělat botu — předmět každodenní potřeby a spotřeby, něco, co mnozí shání co možná nejlevněji, co nenechají opravit a vyhodí nebo nepoužívají, protože zjistí, že se jim nehodí. Pamatuju si větu, klišé, ale v té chvíli míněné naprosto upřímně: „Budu si vážit každých bot, které koupím.“

Nevím, jestli to dotyčné vydrželo, nebo dojem, který pohled na práci v továrně vyvolal, za několik týdnů vyprchal. Co ale reakce většiny, kdo poprvé viděli výrobu, prozrazovaly, je to, že práce, výroba věcí, které každodenně bereme do ruky, se pro nás, kteří je neděláme, stala neviditelnou, neznámou a tím jsme ji dokázali umlčet. Stala se z ní v posledním půl století opravdu tichá a neviditelná dřina.

Kniha Kateřiny Nedbálkové dává této dřině opět hlas. Jak sama píše, zajímají ji nerovnosti. Pro mne je ale její kniha zajímavá také proto, že nabízí vhled do toho, jak se „to“ dělá: jaká je každodenní zkušenost továrního dělníka a dělnice, co obnáší fyzicky, co pro ně (v tomto případě častěji pro ženy) jejich práce znamená a jak ji sami vidí.

Dozvídáme se ale také mnoho o tom, jak se dělají boty, co obnáší být součástí globální korporace, a také to, jaké obavy a tlaky snášejí a řeší vedoucí pracovníci, kteří jsou ve skutečnosti v systému celého korporátního vedení na nízkých pozicích.

Sluší se říci, že Tichá dřina je krásná žlutá kniha s fotografickými přílohami, což je podle tiráže zásluha Jana Nováka. Je to kniha, kterou chcete mít v knihovně z mnoha důvodů. Foto Archiv Kateřiny Nedbálkové

Kniha je etnografickou studií, která v úvodu přináší přehledný vhled do teorie tříd a výzkumu třídního přináležení (nejenom k dělnické třídě) z posledních let. A to včetně výzkumu Daniela Prokopa „Rozděleni Svobodou“ realizovaného ve spolupráci s Českým rozhlasem, který je zde podroben stručné, ale výstižné a potřebné kritice. V interpretaci dat autorka vychází především z teoretických konceptů Ervinga Goffmana a Pierra Bourdieu, které jí umožňují psát o dělnictví a jeho každodennosti přesvědčivě a srozumitelně. K tomu přispívá i výzkumnická otevřenost, která je typická nejenom pro metodologickou kapitolu, ale pro knihu jako celek.

Pokud mohu soudit, kniha může sloužit jako výborný materiál nejen pro ty, které zajímá, jak to vypadá v současné továrně, ale i pro všechny, kdo se chtějí zabývat teorií tříd a aspekty jejich zkoumání.

Továrna v Dolním Němčí byla otevřena v roce 1970 a Nedbálková se věnuje její historii od tohoto období. Ačkoli v některých rozhovorech se odkazování na „baťovskou“ továrnu objevuje — ve smyslu baťovského systému organizace práce a sociálních politik závodu v době jeho československé existence mezi dvěma světovými válkami — v knize není toto „dědictví“ výrazněji tematizováno. A je to dobře.

Existence této jediné středo a východoevropské továrny koncernu Baťa poskytuje na jednu stranu jasně specifikovaný výzkumný prostor, na druhé straně je ale mnohem spíše příkladem soudobého fungování jednoho dílku nadnárodní korporace než místem pro jakoukoliv studii baťovského systému.

Sedmdesátá léta jsou obdobím, ve kterém nejenom u nás začíná dělnická profese ztrácet svou prestiž. Je to spojeno s růstem významu vyššího vzdělání, jak ostatně komunikační partnerky v knize samy reflektují. Důsledkem je feminizace dělnických pozic a v socialistickém bloku také využívání „mezinárodní pomoci“, kterou představovali zahraniční dělníci či dělnice obvykle ze spřátelených východních zemí. Stejným vývojem procházel i zlínský Svit, hlavní z původně baťovských továren tohoto státního podniku.

Jinými slovy, zhruba od sedmdesátých let můžeme mluvit o jiné továrně a jiném „dělnictví“, než je to, se kterým si spojujeme továrny raného kapitalismu či vrcholné modernity. Ne, že by ty starší fungovaly nějak lépe či spravedlivěji. Neromantizujme si je. Ale byly bezesporu jiné než ty, které existovaly v období, kdy se dělnické profese stávaly jistým znakem neúspěchu. Ostatně jak jinak si vysvětlit, že místo takzvaného „nádvorního dělníka“, kupříkladu podavače, se mohlo stát (paradoxně) i sankcí pro režimu nepohodlné lidi.

Jak ukazuje Nedbálková, v současnosti na tom nejsou dělník a dělnice v továrně lépe. Jakkoli se vracíme k „ruční práci“ lokálních producentů, kterou dokážeme cenit symbolicky i finančně, práce továrních dělníků a dělnic do tohoto ranku oceňované zručnosti nespadá. Nedávno se mě, částečně v žertu, zeptala jedna z mých známých: „A ty ještě máš v šatníku nějakou konfekci?“ Ano mám, a nejenom proto, že i konfekce vzniká pod rukama lidí, kteří musí něco umět.

V tomto smyslu kniha dobře poukazuje na problematický rozdíl mezi manuální a mentální prací: umět v továrně neznamená pouze vtělit si ty správné pohyby, ale chápat celý systém, osvojit si slovník, mít specifickou představivost (například při vyřezávání dílců tak, aby odpad byl co možná nejmenší). Je to specializovaná znalost, která vyžaduje učení, pozornost a trénink.

Vedle emancipace postavy dělníka a dělnice je kniha také emancipací těchto pojmů v současné české sociální vědě. Představuje v našem prostředí ojedinělou sociologickou interpretaci specifické sociální zkušenosti, kterou bytí továrním dělníkem či dělnicí bezesporu je. A také interpretaci továrny jako zvláštního sociálního prostoru.

Továrna není jednoduchým systémem s prostým hierarchickým vedením. Je to organismus s relativně složitou strukturou, ve které každý musí hledat, budovat a vyjednávat své místo. Ve které existuje struktura různých skupin, jež vzájemně soupeří o pozici a vlastní význam. Na jedné straně v očekávatelných politických strukturách odborů, na druhé straně v souvislosti s typem, náročností a kvality práce. Být šičkou je něco jiného, než být na výstupní kontrole; být na dílně je něco jiného, než být prodavačkou. Od ředitelky po novou dělnici.

Současně je továrna jen dílkem nadnárodního celku, který je ovlivňován různými geopolitickými událostmi. V tomto kontextu pak továrny hledají své konkurenční výhody a budují si vlastní image (třeba lokálního výrobce).

Autorka tak vytváří komplikovaný a mnohovrstevnatý obraz toho, co dnes znamená dělnická třída — a do jisté míry tak vrací tento pojem do našeho (nejen sociologického) slovníku. Tím mimo jiné ukazuje, že dělnická třída existuje. A to také v jednání a promluvách těch, které jako dělníky a dělnice označujeme.

Existuje nikoliv jako nějaká uvědomělá třída pro sebe, ale jako heterogenní skupina lidí, kteří mají zkušenost z továrního prostředí, mají specifické vzdělání a fyzickou zkušenost, a také chápou sebe sama jako do jisté míry odlišné od jiných skupin lidí. Jinými slovy: vnímají svou jinakost ve smyslu dosaženého vzdělání a reflektují svou pozici v rámci systému produkce.

Vnímají ovšem také to, že jejich práce není oceňována, a to nejenom ve smyslu finanční odměny, ale také společenského uznání. Jak říká v knize jeden ze zaměstnanců Marek: „Ano, dělník to je zbytek světa.“

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
advertisment
Diskuse
JP
January 6, 2022 v 11.55
"Heterogenní třída"

- toto označení je vlastně typické contradictio in adiecto, protimluv v přívlastku. "Třída" je ze své definice útvar celistvý, tedy homogenní. Pokud je tedy zároveň - věcně dozajista správně - konstatováno, že za současných poměrů má dělnická třída charakter heterogenní, pak tento fakt naznačuje, že je zde nějaký rozpor.

Zdá se tedy, že skupina průmyslového dělnictva v současné době vykazuje určité rysy společné, ale zároveň celou řadu rysů rozdílných, které tuto skupinu fakticky diferencují do celé řady různých podskupin, které mohou mít objektivně i velmi různé zájmy.

V každém případě nic nehovoří pro to, že by se v dohledné době tato "třída o sobě" mohla proměnit v "třídu pro sebe", tedy ve skupinu s aktuálním třídním uvědoměním.

MP
January 6, 2022 v 15.19
Pro JP

Třídy jsou heterogenní a dobře tak. V Marxově pojetí je dokonce míra různorodosti chápána jako umožňující charakteristika -- velmi homogenizovaná třída parcelových rolníků v moderní Francii je právě pro malou různorodost politicky neschopná a vždy reakčně zneužitelná, protože téměř homogenní život rolníků vede k absenci vazeb uvnitř třídy (mimo vazeb uvnitř extrémně násilně patriarchální domácnosti).

Dělnická třída je v Marxově pojetí schopna si přes svoji různorodost a střetávání konkurenčních zájmů uvnitř třídy (např. vazba vlastní zaměstnanosti na úspěch továrny, ve které pracuji a tedy na krach továrny konkurenční) schopna uvědomit společný zájem a stát se tak třídou pro sebe. Nikoli zrušit svoji heterogenitu, alespoň do prosazení svého třídního zájmu nikoli.

V tomto smyslu -- a právě jen v tomto smyslu -- se od padesátých let dvacátého století objevuje v inteligentní marxistické literatuře teze o zániku proletariátu ve vyspělých zemích -- třídní zájem se rozplynul v zájmu třídy většiny. Zůstává hnusná demotivující dřina, která dehumanizuje relativně malou a co do sebeuvědomění zcela heterogenní skupinu (např. sklady Amazonu) a práce kvalifikovaných a odborově vesměs dobře hájených zaměstnanců ("dělníci" ve Škodě Auto)

Obávám se, že jedinou realistickou emancipační vize pro onu relativně malou skupinu vymezenou demotivující dřinou je robotizace a základní příjem.

Třídy bez emancipační souvislosti, tedy řekněme nahrazení marxovského rámce weberovským, mají pochopitelně stále heuristický potenciál.

JP
January 7, 2022 v 10.22

"Třída většiny" - tak za toto slovní spojení by Vás sám Karel Marx hnal vidlemi, pane Profante.

Marx sám chtěl dělnickou třídu ovšem vidět jako zcela homogenní - tedy jako podstatně určenou jejím postavením v (kapitalistickém) produkčním procesu, tedy definovanou jejím stavem či osudem "vykořisťování". Podle Marxova názoru právě toto má být naprosto určující existenční faktor dělnické třídy, který se dějinně nevyhnutelně musí prosadit, takže dělnická třída se z "třídy o sobě" stane "třídou pro sebe", získá třídní uvědomění a provede revoluci. Ovšem - Marx byl už během svého života samozřejmě trvale konfrontován s reálným stavem, že "jeho" dělnická třída se touto uvědomělou třídou stále odmítá stát, a místo toho jednotlivé skupiny dělníků hledí především na svůj vlastní zájem; respektive že onen společný "třídní zájem" omezují pouze na sociální reformy, místo aby prováděli revoluci.

Tomuto faktu, že "dělnická třída" není ochotna (až na výjimky mimořádných situací) provádět revoluci má ovšem mnohem hlubší kořeny, nežli jenom rozdíly v lokálních zájmech dělníků (tj. osazenstev různých továren). Chyba leží už v základech celého Marxova konceptu.

Jak jsem včera napsal v komentáři k článku A. Zemančíkové o seriálu "Industrie", dělnická třída svržením třídy kapitálových vlastníků ztrácí nejen "své okovy", tedy své vykořisťovatele - nýbrž zároveň ztrácí i vrstvu či třídu angažovaných správců podniku, schopných manažerů produkce. A troufám si tvrdit - ať vědomě či nevědomě, většina dělníků tuto skutečnost respektuje; a tak i když na jedné straně nadává na své průmyslové bosy, tak na straně druhé nemá nejmenší chuť za ně převzít jejich vedoucí a organizační činnost.

A za druhé (jak jsem doufám dostatečně přesvědčivě vyložil v mé právě včera zveřejněné kapitole o Marxovi s názvem "Existuje vykořisťování?"), samotný Marxův konstrukt vykořisťování je chybně konstruovaný, v tom smyslu že zdrojem (nových) hodnot naprosto není jenom a pouze námezdní práce, nýbrž celý složitý produkční proces, ve kterém svou nezastupitelnou roli má i strana kapitálu. To všechno pak nevyhnutelně vede k tomu, že ani zájmy dělnictva nejsou revolučně homogenní, nýbrž vždy stejně tak rozštěpené a rozporuplné, jako je sama skutečnost.

To o co se jedná je to, jestli se může podařit tuto ambivalenci, tuto rozštěpenost celého komplexu produkčně-vlastnických vztahů pozitivně překlenout, spojit v nějaký funkčně homogenní celek. V zásadě ve smyslu dialektické syntézy protikladů.

MP
January 7, 2022 v 13.30
Inu

Karel Marx by mne v roce 1848 nebo 1864 (tuším poslední text, ve kterém pojem tříd více propracovával) hnal vidlemi právem. To ještě třída většiny nebyl vhodný pojem pro interpretaci tehdejší sociální skutečnosti. V osmdesátých letech 20. století se tento pojem naopak stal velmi užitečným heuristickým nástrojem kritické teorie společnosti.

A třídy u Marxe pochopitelně nejsou homogenní, jsou sjednocovány třídním zájmem, ale toto sjednocování je vždy aktivní výkon, překonávání různorodosti. A netvrdil jsem, že by heterogenita dělnictva byla důvodem, proč nebylo schopno provést socialistickou revoluci, ale vždy jen nastolilo "monotónní šedivou byrokratickou despocii" (Jaurés). Naopak, právě dogmatická, stranickou avantgardou okrojovaná domnělá homogenita dělnictva byla to, co socialistické revoluce zkurvilo do té despocie.

JP
January 8, 2022 v 11.8
Většinová společnost - řešení všech problémů kapitalismu?

"Třída většiny" - to je především krajně nespecifické vymezení, pane Profante. Samozřejmě, každá sociologická klasifikace může být v určitém kontextu "užitečným heuristickým nástrojem". Například když společnost rozdělíme třeba na zahrádkáře na straně jedné, a na chovatele domácího zvířectva na straně druhé. Což za určitých okolností může vést i k masivním konfliktům - například svého času mezi americkými farmáři a chovateli dobytka. Může se tedy pro dotyčné jednat o krajně důležitou záležitost (a je přitom možno i praktikovat intenzivní míru kritiky vůči té či oné straně). Ovšem - takto pojaté sociologické klasifikace mají jeden zásadní deficit, totiž že zcela zplošťují všechno to, co se původně rozumělo pod pojmem "třídní konflikt". Jinak řečeno: takovéto (pouze) sociologické klasifikace zasahují pouze bezprostřední sociální (především majetkové) rozdíly; ale nejsou skutečnou systémovou analýzou.

Když Aristoteles (jako první?) ve své Politice vztah mezi oligarchií a "demokracií" (tedy: nemajetným lidem) definoval jako třídní konflikt, pak toto pojetí bylo (ve srovnání s marxistickými analýzami) sice také relativně nespecifické (jedná se jenom čistě o majetek), ale Aristoteles nicméně tento vztah tříd pojal jako ryze antagonistický, kde zájem jedné třídy stojí v bezprostředním konfliktu se zájmem třídy protichůdné. To jest: jako konflikt systémový, který pak ovšem kromě ryze majetkové roviny má i zásadní důsledky pro vztahy mocenské a politické.

Jestliže Dahrendorf (na něj zřejmě narážíte) tvrdí že takovýto konflikt dnes už neexistuje (respektive není rozhodující), pak má sice v bezprostřední rovině pravdu; ale - opakuji znovu - jeho "většinová společnost" nemá charakter a kvalitu pravé systémové analýzy. Zkrátka: nejde do hloubky. On může mít pravdu z pohledu sociologa; tedy z pohledu pozorovatele právě přítomné fáze vývoje společnosti. Ale tento jeho pohled nijak nezasahuje, a tedy nijak nevysvětluje hlubší roviny dynamiky společenského dění.

Ostatně, tuto "většinovou společnost" by bylo možno za určitých okolností konstatovat třeba i v dobách středověku; na rozdíl od tvrzení zakladatelů marxismu nebyly lidské dějiny jenom a pouze "dějinami třídních bojů", nýbrž stejně tak zde existovaly i periody relativního třídního smíru, kdy společenská a sociální stratifikace byla obecně uznávána a respektována, a populace jednoho státu či království tedy tvořila relativně homogenní "většinovou společnost".

Co se pak majetkových rozdílů týče, ty byly tehdy sice (mezi nejnižší a nejvyšší třídou) obrovské; ale sotva byly větší nežli dnes, a mnohé hovoří pro opak, podle všech údajů se majetky současné nejvyšší příjmové třídy rozpínají téměř jako sám vesmír. Dochází tedy k extrémní majetkové diferenciaci uvnitř společnosti; a nikdo nemůže s jistotou říci, jestli tento napřed pouze kvantitativní rozdíl jednou nepřeroste v akutní konflikt. Zkrátka, jestli finanční moc této oligarchie nenaroste do takové míry, že to bude ohrožovat samu stabilitu celého společenského systému.

Samozřejmě, dnes už neexistuje takový příkrý, už na první pohled viditelný třídní protiklad jako za dob Aristotela nebo Marxe; jenže - jak jsem ukázal v posledních kapitolách mé série o Marxovi - to je především důsledkem toho, že Marx se ve své konstrukci institutů hodnoty, nadhodnoty a vykořisťování dopustil zcela zásadních chyb. Které je ovšem jako takové možno opravit, je možno odstranit jednostrannost jeho pohledu.

Zkrátka, pane Profante: to že v současné době není třídní konflikt bezprostředně akutní, to ještě zdaleka neznamená že v nitru celého společenského tělesa neexistují hluboká pnutí, která naprosto i nadále mohou mít potenciál celou společnost za určitých okolností destabilizovat.

A za druhé: takovýto sociologizující pohled nikdy nejde skutečně do hloubky lidské existence, ten může člověka postihnout víceméně jenom jako občana (byť i třeba v materiálním smyslu), ale nikdy v samotné podstatě jeho lidské existence. (Ostatně právě proto v kapitole o odcizení zdůrazňuji, že je to právě tento fenomén který je nadále základním krizovým příznakem současného kapitalismu.)

Zkrátka, pane Profante, hluboký a komplexní vhled do toho, co je zdrojem pravé kvality lidského žití, a co tuto kvalitu naopak omezuje a deformuje, takovýto vhled může přinést pouze pohled filozoficky fundovaný - který nikdy není možno nahradit pouhým sociologismem. Domnívám se, že právě Vy byste o tom něco měl vědět.

-------------------------------

Mimochodem, je docela zajímavé, jak se konzervativní sociolog Dahrendorf a mnozí současní levicoví radikálové navzájem setkávají a shodují v názoru, že k řešení (téměř) všech problémů současné společnosti by naprosto postačilo zavést nepodmíněný základní příjem. Zkrátka, že všechny problémy kapitalismu je možno vyřešit tím, že prostě těm na dolním konci příjmového žebříčku nasypeme dost peněz. Aby se také mohli v míře dostatečné zúčastnit standardního konzumního způsobu života, a tím tedy dosáhnout svého "štěstí".

(Ke cti oné druhé jmenované skupiny, tedy radikálních příslušníků levice, je nutno přiznat, že i když i oni vyznávají toto pseudořešení s NPZ, tak jejich představy o skutečně svobodném lidském životě jdou většinou přece jenom o dost dále, nežli pouze k této ryze materiální saturaci.)

JP
January 8, 2022 v 12.38

Ještě dodatek: ta Dahrendorfova "většinová třída" ve skutečnosti vůbec není třídou ve vlastním smyslu. Jedná se pouze o určitou množinu populace, vykazující určité společné znaky. Samozřejmě, v zásadě je možno pojmem "třída" označit cokoli (například třidu II. A); ale to pak nemá žádný vztah k tomu, jak se pojem "třída" vyvinul dějinách klasické analýzy základních a určujících společenských fenoménů.

MP
January 8, 2022 v 12.48
Josefu Poláčkovi

Každé sousloví se stává pojmem ve filosofii (a také v každé vědě) jen v rámci určitého díla a diskuse. A jako pojem se pak definuje poměrně ostře, jinak by nemělo heuristickou cenu. Třída většiny není zaměnitelná s vágním a nefunkčním souslovím "většinová společnost", s nímž tak moudře polemizujete.

Nejde vůbec o to, že konflikt neexistuje, ale o efektivní fungování systému, které odpružuje a rozpouští jeho možné politicky produktivní vyjádření -- právě v třídě většiny lze úspěšně provozovat konzervativní socialismy, které rozlišují dělnictvo na to zdejší, úctyhodné, a to staví proti zlém přivandrovalcům (heslo paní Maláčové: “České pracovníky ochráníme!” a její razie na ukrajinské gastarbajtry jako vrchol volební kampaně) a právě na pozadí třídy většiny si lze zahrávat s rasismem pod heslem respektu ke konzervativnímu instinktu mas (Petr Drulák, poradce řečené Maláčové).

A výlučně ve třídě většiny lze provozovat kruté nebo soucitně pečovatelské vyloučení relativně velkých skupin - nikoli ze společnosti (jako byl vyloučen marxovský proletariát), ale právě jen z této třídy. V Čechách a na Moravě Romů.

Samozřejmě, že se konflikt může i v této situaci politicky vyjádřit a otevřeně propuknout, protože tu stále jsou radikální potřeby (tedy potřeby, které přes jejich naléhavost nelze uspokojovat v rámci stávajícího systému) a jsou stále naléhavější. Ale zatím spolehlivě funguje, že si revoltující představují, že jsou "radikální" a že prosazují "novou veřejnou morálku" (Bittner) tehdy, když pořádají štvanice na Rowlingovou, protože se nechce vzdát slova "žena" ve prospěch sousloví "osoba s dělohou" či "menstruující osoba" a na dohled tušimické elektrárny považují za spásu světa, pokud prosadí představu, že veřejné pojídání bifteků je zločinnější a odpornější než defraudace umožňující prolongovat špinavý uhelný provoz. Jinými slovy, že je radikální potřeba odstranění útisku menšiny a radikální potřeba odpovědného chování globálního lidstva rozpuštěna v systémově konformním přístupu, dnes dobře prodejném a kariérově prospěšném.

Ale jinak máte téměř pravdu, jen je to ještě horší. Neupřednostňuji sociologii před filosofickým vhledem, který podle Vás postrádám, ale já dokonce -- a zavile přitom zneužívám své filosofické vzdělání -- odmítám, že by filosof při úvahách o věcech veřejných mohl sociologii neuvažovat.

JP
January 9, 2022 v 10.53
K definici "třídy"

Pane Profante, tak trochu jste mě předešel: je skutečně nutno vždy v prvé řadě zcela jasně definovat, v jakém smyslu právě pojem "třída" užíváme. Samozřejmě je v zásadě možné, a dokonce i legitimní pojem "třída" používat i ve smyslu ryze sociologickém (už z nedostatku alternativní, speciální terminologie) - ale v tom případě je nutno naprosto jasně sdělit, že se tu jedná právě a pouze o užití sociologické, a nikoli o "třídy" ve vlastním, podstatném smyslu.

Podívejme se tedy na to, co tato "třída" znamenala původně - tedy u samotného Aristotela. Naprosto zásadními znaky takovéhoto pojetí tříd je, že

- celá společnost je podstatně profilována přítomností dvou tříd, které vůči sobě stojí v protikladném, ANTAGONISTICKÉM vztahu; kdy tedy prospěch třídy jedné je bezprostředně ztrátou třídy opačné

- nejvlastnějším základem tohoto antagonistického vztahu je rozpor MAJETKOVÝ, tedy zásadní protiklad v přístupu k vytvořenému společenskému bohatství

- a za třetí, tento napřed majetkový protiklad je zároveň systémově určující, to jest odráží se přímo ve vztazích MOCENSKÝCH, v záležitosti politické dominance.

Marx sám tuto definici tříd pak ještě poněkud upravil, aby přesněji odpovídala jeho vlastnímu modelu nadhodnoty a vykořisťování; nicméně v těchto základních rysech plně přejímá tento aristotelský model.

Takové je tedy původní, klasické určení toho, co znamená pojem "společenská třída". Jestliže ale ten samý pojem začne používat obecná sociologie, pak nevyhnutelně dojde k dramatickému zploštění, až vyprázdnění onoho původního významu.

Když tedy klasická sociologie například začne rozlišovat "nižší střední" a "vyšší střední" třídu, čistě podle výše příjmů, pak tato klasifikace má sice samozřejmě určitou oporu v realitě - ale naprosto se tak ztrácí především původní význam o principiálním společenském a majetkovém antagonismu. Ať záměrně nebo ne, takovýmto sociologismem se tedy skrývají, zastírají zásadní společenské antagonismy, a tento klíčový společenský rozpor se přesouvá do roviny pouze víceméně "přirozených" rozdílů v příjmech jednotlivých skupin populace.

(A že tento třídní antagonismus stále ještě existuje, jsem - doufám že s dostatečnou přesvědčivostí - ukázal v VII. kapitole mého pojednání o Marxovi: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-vii/ )

To znamená: toto sociologické užívání pojmu "třída" má (pokud se jasně nevysloví jeho pouze omezený charakter) pravidelně fakticky tu ideologickou funkci, že je apologií právě vládnoucího systému, neboť zastírá jeho třídně antagonistický charakter, a tento rozmělňuje v celou řadu pouhých - příjmových či jiných - stratifikací.

A u termínu "třída většiny" - nemohu si pomoci, ale nespatřuji tu víceméně nic, co by mohlo odpovídat pojmu "třída" v jeho původním a autentickém smyslu. Jedná se - opakuji znovu - jenom a pouze o určitou skupinu společnosti; která sice může mít ty či ony materiální zájmy, které mohou být i v konfliktu se zájmy skupiny jiné; ale to všechno ještě nezakládá třídní konflikt jako takový.

Ne každý spor o majetek či o příjmy je zároveň konfliktem třídním; k tomu je zapotřebí splnit všechny tři úvodem jmenované podmínky.

MP
January 10, 2022 v 17.7
Dobře

Napsal jsem, že použití pojmu třída většiny bylo u Dahrendorfa kritické (a vědomě poněkud ironické) a napsal jsem, že zmizení jasně vyjádřeného třídního antagonismu (a proletariátu jakožto třídy pro sebe) neznamená zánik sociálního konfliktu.

Když jsem si přečetl Vaší poslední odpověď, vidím, že nechcete reagovat na to, co bylo v diskusi řečeno, ale nadále polemizujete s neměnným obrazem, který jste si udělal o stanovisku oponenta. Takovou diskusi shledávám nudnou a přenechávám Vám Vaší možnost opakovat stále totéž bez rušivých vlivů.

S pozdravem

MP

JP
January 11, 2022 v 10.30
Kritická kritika

Pane Profante, od té doby co jsem přesídlil do Německa jsem na určitý způsob "kritických" postojů nemálo alergický. V západních demokraciích existuje totiž určitá vrstva "kritických občanů" (většinou intelektuálů), která ráda vzbuzuje dojem angažované opozice vůči těm či oněm negativním aspektům daného společenského uspořádání. Tato "kritika" bývá někdy navenek ostrá a zásadová; ale když se přihlédne blíže, obvykle se velmi brzy zjistí, že se zaměřuje jenom na vedlejší, nepodstatné fenomény, které se zcela míjí s podstatou celého (kapitalistického) uspořádání. Ve svém jádru to není nic jiného, nežli svého času proslulá "komunální satira" za socialismu.

Nicméně, pane Profante, tato kontroverze s Vámi mě přiměla do mé série článků o Marxovi vepsat dodatečně celou jednu kapitolu, a to právě o tom, jestli dnes ještě existuje třídní boj; a v jakém smyslu je vůbec možno hovořit o "třídě". Tuto novou kapitolu zveřejním zřejmě ještě v průběhu dnešního dne.

P.S. Ten Dahrendorfův údajný kriticismus mi nějak připomněl, jak Marx svého času napsal svou "Kritiku kritické kritiky". Ono na tom opravdu něco je. Totiž, nenechat se zaslepit nějakou "kritickou kritikou", ale jít ještě za ní, za její vlastní - nakonec velmi omezený - horizont.