Síť občanských organizací Social Watch v úterý představila nové vydání pravidelné zprávy monitorující dodržování Cílů udržitelného rozvoje OSN. Podobně jako vloni, i letos materiál nachází u České republiky značné nedostatky. Kritizuje bující šedou ekonomiku, liknavost politiků při řešení klimatické krize, přetrvávající segregaci romských školáků, stigmatizaci HIV-pozitivních lidí i obstrukce kolem ratifikace Istanbulské úmluvy, jež usiluje o odstranění genderově podmíněného násilí.

„Česká republika dlouhodobě nenaplňuje některé mezinárodní standardy lidských práv. Sice podepsala Istanbulskou úmluvu, ale neratifikovala ji,“ shrnula na tiskové konferenci bývalá veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Úmluva je u nás dlouhodobě předmětem rozličných spekulací části konzervativních politiků a aktivistů, kteří tvrdí, že se snaží násilně zrušit rozdíly mezi muži a ženami, ačkoli v jejím textu se o ničem takovém ani náznakem nepíše.

Mimo veřejný a politický zájem stojí nejen násilí na ženách, ale i dětech. Šabatová podotkla, že mezinárodní instituce dlouhodobě České republice vytýkají toleranci vůči fyzickým trestům, přičemž ve zdejším právním řádu neexistuje žádný explicitní zákaz podobného jednání

„Jakoby to bylo téma, u kterého se politici nemají vůli postavit rozšířené české představě, podle níž ‚nějaká ta facka neuškodí‘,“ podotkla bývalá ombudsmanka s tím, že děti jsou někdy stále chápány jako majetek. V souvislosti s jejich právy ale ocenila, že se po mnoha letech posunula debata o zřízení instituce dětského ombudsmana. 

Stávající návrh zákona ovšem podle Šabatové nevhodně nahrazuje některé aspekty práce obecného ombudsmana, namísto aby stávající instituci spíše vhodně doplnil. Úřad veřejného ochránce práv má navíc své potíže, v prvé řadě s personálním obsazením v podobě Stanislava Křečka. Ten podle některých odborníků i nemalé části občanské společnosti nepřijatelně zlehčuje své povinnosti v čele s ochranou rovných práv před diskriminací.

Za další přetrvávající problém někdejší ochránkyně práv označila zastaralé české vězeňství. To se potýká s přeplněním věznic a nedostatečným důrazem na řešení sociálních příčin kriminality. Plná vězení a nedostatek takzvané postpenitenciární péče se podle Šabatové promítá do dalších nešvarů spojených s chudobou a vysokou míry recidivy u lidí, kterým po skončení trestu chybí možnost důstojné a legální práce.