Síť občanských organizací Social Watch v úterý představila nové vydání pravidelné zprávy monitorující dodržování Cílů udržitelného rozvoje OSN. Podobně jako vloni, i letos materiál nachází u České republiky značné nedostatky. Kritizuje bující šedou ekonomiku, liknavost politiků při řešení klimatické krize, přetrvávající segregaci romských školáků, stigmatizaci HIV-pozitivních lidí i obstrukce kolem ratifikace Istanbulské úmluvy, jež usiluje o odstranění genderově podmíněného násilí.

„Česká republika dlouhodobě nenaplňuje některé mezinárodní standardy lidských práv. Sice podepsala Istanbulskou úmluvu, ale neratifikovala ji,“ shrnula na tiskové konferenci bývalá veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Úmluva je u nás dlouhodobě předmětem rozličných spekulací části konzervativních politiků a aktivistů, kteří tvrdí, že se snaží násilně zrušit rozdíly mezi muži a ženami, ačkoli v jejím textu se o ničem takovém ani náznakem nepíše.

Mimo veřejný a politický zájem stojí nejen násilí na ženách, ale i dětech. Šabatová podotkla, že mezinárodní instituce dlouhodobě České republice vytýkají toleranci vůči fyzickým trestům, přičemž ve zdejším právním řádu neexistuje žádný explicitní zákaz podobného jednání

„Jakoby to bylo téma, u kterého se politici nemají vůli postavit rozšířené české představě, podle níž ‚nějaká ta facka neuškodí‘,“ podotkla bývalá ombudsmanka s tím, že děti jsou někdy stále chápány jako majetek. V souvislosti s jejich právy ale ocenila, že se po mnoha letech posunula debata o zřízení instituce dětského ombudsmana. 

Stávající návrh zákona ovšem podle Šabatové nevhodně nahrazuje některé aspekty práce obecného ombudsmana, namísto aby stávající instituci spíše vhodně doplnil. Úřad veřejného ochránce práv má navíc své potíže, v prvé řadě s personálním obsazením v podobě Stanislava Křečka. Ten podle některých odborníků i nemalé části občanské společnosti nepřijatelně zlehčuje své povinnosti v čele s ochranou rovných práv před diskriminací.

Za další přetrvávající problém někdejší ochránkyně práv označila zastaralé české vězeňství. To se potýká s přeplněním věznic a nedostatečným důrazem na řešení sociálních příčin kriminality. Plná vězení a nedostatek takzvané postpenitenciární péče se podle Šabatové promítá do dalších nešvarů spojených s chudobou a vysokou míry recidivy u lidí, kterým po skončení trestu chybí možnost důstojné a legální práce.

Teprve pandemie ukázala, jak moc je práce prekarizovaná

Část zprávy Social Watch zaměřenou na zaměstnanost, důstojnou práci a ekonomický vývoj představila odborová právnička Šárka Homfray. Ta konstatovala, že se nadále rozšiřuje okruh nejistých pracovních pozic, jež svým méně formálním ukotvením vypadávají ze systému sociálního zabezpečení a zavedených pracovněprávních vztahů.

To se dlouhodobě týká především takzvaného švarcsystému, kdy pracující fakticky působí na zaměstnanecké pozici, oficiálně ale vystupují jako osoby samostatně výdělečně činné. Ačkoli takový vztah porušuje zákoník práce, některé firmy jej vyžadují. Švarcystém nicméně preferují i někteří pracující, typicky ti s volnější pracovní náplní a vyššími příjmy.

„Švarcsystém je nevýhodný jak pro stát, tak zaměstnance, respektive pseudopodnikatele,“ shrnula Homfray s tím, že se pochybnost švarcsystém ukázala během nedávného nouzového stavu, kdy se řada nepravých živnostníků ocitla bez příjmů i sociálních jistot. Vládě se podle právničky podařilo zareagovat poměrně rychle, není ovšem zřejmé, zda dostatečně. Krátkodobá podpora osob samostatně výdělečně činných navíc nepřináší systémové řešení.

Šířící se formou prekarizované práce jsou také zaměstnání vázané na dohody o provedení práce či pracovní činnosti. Ty mají sice jasný právní základ, nakládá se s ním ale nanejvýš kreativně, když zaměstnavatelé z dohod „lepí“ faktický úvazek, případně výrazně podhodnocují počet odpracovaných hodin.

Homfray podotkla, že o takzvaných dohodářích chybí přesná data. Je ovšem patrné, že se často jedná o sociálně zvláště ohrožené skupiny, jako jsou matky samoživitelky či cizinci. „I zde toho pandemie hodně odhalila a bylo dobře vidět, kdo přišel ze dne na den o výdělek,“ řekla. Nouzový stav zhoršil podle souvisejícího průzkumu Klubu svobodných matek finanční situaci až u dvou třetin dotázaných samoživitelek. A pomoc ze strany vlády byla podle mnohých kritiků v prvních měsících nedostatečná.

O klimatu se mluví, pracovat se ale začíná pomalu

Social Watch se i letos zaměřila rovněž na klimatickou krizi. O té se sice za poslední rok začalo hovořit i na vládní úrovni, konkrétní plány na její zvládnutí ovšem kabinet stále nemá. „Politikům zcela chybí pohled do budoucnosti, Česká republika se udržitelnému rozvoji neblíží,“ shrnula výtky sociální geografka a koordinátorka Klimatické koalice Michaela Pixová s tím, že pokrok nastal jen v dílčích oblastech, jako je modernizace domácích kotlů či lokální záchyt dešťové vody.

Podle zprávy vypracované pro Social Watch ředitelem kanceláře asociace Zelený kruh Danielem Vondroušem stagnuje dlouhodobě vcelku populární recyklace i rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Ty prý vláda podceňuje a raději chce investovat do sporné výstavby nového jaderného zdroje v Dukovanech.

„Velice nesrozumitelně také působí klimatická politika České republiky ve vztahu k Evropské unii,“ poznamenala Pixová a odkázala na proměnlivý postoj vládních činitelů v čele s premiérem Andrejem Babišem (ANO) k celoevropským jednáním o plánech na dosažení uhlíkové neutrality či neustálé výhrady zemí Visegrádské čtyřky k financování zelené přestavby.

Zatímco klimatická změna může působit vzdáleně, sucho gradující letos na jaře se stalo celospolečenským tématem. Česká krajina podle Pixové bez ohledu na nedávné srážky ale vysychá dlouhodobě, zanedbává se totiž systematické zadržování vody v půdě a dílčí opatření, jako je chystané omezení monokulturních zemědělských lánů na třicet hektarů, přicházejí pozdě.

Města máme zelená, zato třeskutě drahá

Klimatem se příliš nezabývají ani jednotlivá města. Dvě pražské čtvrti sice vyhlásily stav klimatické nouze a hlavní město se zavázalo k zeleným úpravám, oproti řadě světových metropolí jsme ovšem pozadu. Pixová i tak ocenila, že česká města disponují vysokým podílem zelených ploch i kvalitní a dostupnou dopravní sítí.

Pohodlnému městskému životu napomáhá i množství parků a dětských hřišť, stejně jako setrvale příznivá bezpečnostní situace. To ovšem ani zdaleka neznamená, že si bydlení v podobných podmínkách může dovolit každý. Sociální geografka zdůraznila dlouhodobý trend v podobě klesající bytové dostupnosti. Ta zasahuje nejen tradičně nízkopříjmové skupiny obyvatel, ale i střední třídu. „Bydlení u nás patří k nejdražším v Evropské unii,“ připomněla Pixová.

Setrvale chybějící sociální bydlení se podle ní sice vláda snaží nahrazovat prostřednictvím dotačních pobídek, o ty se ovšem obce příliš nehlásí. Nepřichází ani větší posun v řešení bezdomovectví, byť se alespoň zlepšuje povědomí o konceptu Housing First. A některá města jej dokonce na vlastní pěst testují.

Social Watch je mezinárodní platformou občanských organizací usilujících o odstranění chudoby, rasismu i genderových nerovností. V České republice působí od roku 2008 a sdružuje kupříkladu Fórum 50 %, Ekumenickou akademii, NESEHNUTÍ či českou sekci evropské asociace pro podporu sluneční energie Eurosolar. Výroční zprávy v minulých letech kritizovaly zejména český exekuční systém či vývoz zbraní do konfliktních oblastí.