3000 statečných

Filip Outrata

Politika není černobílá jako western o boji dobra se zlem. Přesto bychom pořádnou porci občanské statečnosti potřebovali úplně všichni. Nové iniciativě Jana Čižinského nelze než držet palce.

Zvolit si za inspiraci pro název nového politicko-aktivistického projektu slavný western Sedm statečných není špatný nápad. Starosta Prahy 7, pražský zastupitel a poslanec Jan Čižinský má pravdu v tom, že vesnici ve filmu proti bandě lupičů ubránili její vlastní obyvatelé, kteří nakonec překonali strach a po boku najatých pistolníků se sami postavili svým vykořisťovatelům na odpor.

Sami „stateční“, tedy pistolníci, respektive ti, kteří krvavou řež přežili, na konci filmu odcházejí. Už jich není potřeba, „obyčejní“ vesničané se dokážou postarat sami o sebe, bez cizí pomoci. Jejich čas skončil, stejně jako čas samurajů v Kurosawově Sedmi samurajích, předloze Sturgesova westernu. Ti skutečně stateční jsou, překvapivě, všichni ti ustaraní, ustrašení a na první pohled zcela nehrdinští vesničané.

V jedné věci ale inspirace dojemným filmem o různých podobách hrdinství na svět politiky nesedí. Calverovi bandité v Sedmi statečných přišli, přesněji řečeno pravidelně každý rok přicházeli do mexické vesnice zvenčí. Přišli, vydrancovali a zase odešli. Když se obyvatelé vesnice dokázali proti těmto vetřelcům nakonec spojit a vzbouřit, pobili je nebo vyhnali a měli od nich pokoj.

Ve skutečnosti ale bandité ve správě vesnic, měst a států jsou málokdy vnějšími vetřelci. Častěji jsou to jedni z nás, kteří mají svůj mandát od ostatních obyvatel — slovy písně Karavana mraků od Karla Kryla, „šerif i soudce — gangsteři, oba řádně zvolení“. Nelze je jednoduše vyhnat a už nikdy nepustit zpátky.

V lokální politice se dá docílit úspěchů, jakého dosáhl nejprve na Praze 7 a pak částečně i v celé Praze Jan Čižinský se svým seskupením Praha sobě. Na aktivizaci městské čtvrti, která má několik desítek tisíc obyvatel, stačilo třicet aktivních lidí. Na významný úspěch v celopražských volbách jich stačilo tři sta. Možná by tři tisíce opravdu stačily na změnu politiky v celé České republice.

„Když do toho půjdeme společně, prosadíme změnu. 30 lidí změnilo městskou část, 300 změnilo Prahu a 3000 změní celou naši zem,“ ohlašuje Jan Čižinský na demonstraci za odstoupení Andreje Babiše. Foto Facebook JČ

Udržet se u moci ale není jednoduché, jak ukazuje třeba nedávné dění na Praze 1. Zde Praha 1 sobě vedená Pavlem Čižinským může po roce vládnutí skončit opět v opozici, protože staří „gangsteři“ z bývalého vedení radnice mají dobré konexe a nikam se nenechali vyhnat, ale trpělivě čekají na svoji příležitost. A tu jim nabídla vzpoura jednoho z koaličních partnerů Prahy 1 sobě.

Podobných příkladů se dá na místní úrovni najít více. Ti, kdo už na radnicích vládli, mají vytvořenou pevnou síť vazeb a kontaktů, tím pevnější, čím déle byli u moci. Ti noví to mají tím těžší, chtějí-li se dlouhodobě prosadit — zbývá jim buď zvítězit tak jednoznačně jako Jan Čižinský na Praze 7 a žádné partnery nepotřebovat, což je ale poměrně nepravděpodobný scénář. Nebo se musí tak či onak spojit s těmi, kdo tak či onak spolupracovali či spolupracují s „gangstery“.

To, že politická realita zdaleka není tak černobílá jako film o boji dobra se zlem, samozřejmě neznamená, že nemá cenu se snažit o to vyburcovat obyvatele z apatie, přesvědčit je o tom, že má smysl něco dělat pro obec, pro širší společenství. Dát jim pocítit, že mohou něčeho reálného dosáhnout — třeba formou úspěšné petiční akce, která stála u počátku úspěchu Jana Čižinského na Praze 7.

Dát lidem pocítit, že nejsou úplně zbyteční, že se události jen nevalí okolo nich a političtí panáci jen dokola nepromenují jako na orloji, aniž by s tím mohli cokoli udělat, je velice důležité. Pokud něco opravdu hraje do karet gangsterům a šíbrům všeho druhu, pak je to pocit rezignace a skepse. Přesvědčení, že stejně nemá smysl nic dělat, o cokoli se snažit, protože to vždycky dopadne tak jako vždycky a „oni“ to nakonec nějak zmanipulují a převálcují.

Zatím jen předběžně představená iniciativa Jana Čižinského by mohla mít tu výhodu, že se opravdu zaměří i na ty, kteří mají pocit, že zůstali celkově stranou, že se ti úspěšní přehnali přes jejich záda. To by mohla být širší skupina lidí než jen typičtí velkoměstští liberálové, kteří tvoří v tuto chvíli převážnou část účastníků demonstrací Milionu chvilek pro demokracii.

Třeba to bude inspirace i pro ostatní strany, které tak či onak zápasí s protřelými gangstery ve vlastních řadách, stejně jako se skepsí a únavou u těch, kteří by chtěli něco změnit, ale nevidí nikde žádný posun. Pořádnou porci občanské statečnosti bychom potřebovali úplně všichni.

    Diskuse (13 příspěvků)
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 18, 2019 v 15.28
    Ano. A aby svých cílů dosáhl, dá se v celostátním měřítku do holportu s těmi partajemi, které mu v Praze jdou po krku...
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 19, 2019 v 11.54
    K tomu je dobrý článek tady:
    https://www.blisty.cz/art/98147-cizinsky-a-fascinujici-moznost-nemozneho.html

    Boris Cvek: Kdyby tím Čižinský vzal voliče také TOP09, KDU a STAN, nevadilo by to: klíčové je, pokud má být politicky poražen Andrej Babiš, sjednotit jejich elektorát, nikoli ty strany.

    V komentáři pod článkem František Řezáč: Postrádám sdělení, co konkrétně, věcně, pro občanky a občany Čižinského iniciativa v Praze prosadila. Zatím čtu o hádkách, v Praze 1 se koalice zhroutila. "Tradiční" politické strany tlačí na Piráty i na velké radnici a konec koalice se dá i tam očekávat.

    Ergo: Ať se nám to líbí nebo ne, volby vyhrává ten, kdo nejlépe zvládá technologii moci, morálka-nemorálka...
    DU
    David Unger, psycholog
    December 19, 2019 v 17.53
    Prohnilost české státnosti to opět nevyřeší
    V polistopadové historii jsme svědky neustálého točení nových stran a hnutí (US, Cesta změny, Naděje, tři druhy zelených stran, TOP 09, STAN, Věci veřejné, LiDem, ANO, Piráti, Úsvit, SPD, Trikolóra...) a dalších a dalších neustále obrozujících iniciativ (Politický klub, Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Proalt, Holešovská výzva, Milióny chvilek). Některé strany jsou na jedno volební období, některé umřou krátce po svém vzniku, jiné vydrží desetiletí a potom se definitivně propadnou. Je to nekončící seriál výzev, iniciativ, hnutí a nyní je tu dokonce zase již "zaručeně pravý" subjekt (není už ani strana, dokonce ani hnutí). Zkrátka nestrana pro nevoliče.

    Pan Čižinský totiž tvrdí, že nezakládá stranu, ale "politickou sílu" (!), která nebude stranám konkurovat. Žebřík udělati, do dřeva netíti. Tomu se můžeme hlasitě smát a vzpomenout si na scénu z filmu Císařův pekař. "Máme tu pro vás zaručeně pravou Monu Lisu." "Ale to by byla třináctá... Tak to se musí koupit."

    Zajímalo by mě, kolik lidí na všech kandidátkách a jako členové těchto netradičních stran se vlastně za tu generaci už protočilo...

    Stačí se podívat do sousedního Rakouska, zástupci předchůdkyň jejich stran seděli společně se zástupci našich stranických předpředchůdkyň před sto lety v jednom parlamentu.

    Ve stoleté historii pořád funguje půdorys strany sociálně-demokratické, lidové (dříve křesťansko-sociální) a národně-liberální. Přibyla jen strana zelených. Střídají se vlády vedené SPÖ, ÖVP nebo jejich společné velké koalice. Globalizace neglobalizace, spektrum se mění jen drobně, tradiční strany jsou postupně donuceny čelit světovým změnám a modernizovat se. Dostanou občas volební výprask, ale poučí se z něj. Nikdo nepotřebuje nové hurá-hnutí, politické síly nebo výzvy.

    Opravdu může za to jen komunistický režim nebo on sám naopak byl důsledkem nějaké systémové chyby?
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 19, 2019 v 19.28
    Jak píše Bob Kartous zde
    https://www.blisty.cz/art/98140-sasci-delaji-z-politiky-prirozene-cirkus.html
    polarizace boje o moc už dnes neprobíhá mezi pravicí a levicí, ale mezi seriózními tvářemi a šašky. Proto potenciálním českým protějškem Trumpa a Johnsona není Babiš, ale Pavel Novotný z Řeporyj... Dominus nobiscum.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    December 19, 2019 v 19.48
    Jo jo, na obyčejného starostu jedné pražské čtvrti, který vytočil Rusáky k nepříčetnosti, mají šéfové "aktivních účastníků internetových diskusí", obzvláště spadeno. K tomu vydali extra notičky, aby ho zmiňovali a napadali při všech možných i nemožných příležitostech.
    :o)))
    IH
    Ivo Horák
    December 20, 2019 v 0.33
    Lidé v hlubokém (přece jen) míru fandí těm, co se vydávají tak trochu za hrdiny
    Tendence volit větší a větší šašky není nová, byť dále narůstající. Mnoho šašků v politice není doopravdy šašky, pouze šaškují, neb to jejich profese vyžaduje, a záměry, v zásadě legitimní, s sebou prostě nesou.

    Trump či Johnson pochopitelně působí coby vzory pro mnoho větších i docela malých ctižádostivců. Dnes je to u nás ovšem rozhodně Babiš, kdo představuje českou verzi úspěšné adaptace na svérázné současné pojetí státnického majestátu.

    Zda obyčejný neobyčejný starosta vytáčí nějaké "Rusáky" k nepříčetnosti, nevím. Ty důležité však určitě ne. Spíš mám obavu, aby nesehrál vposledku roli docela obyčejného "užitečného idiota".

    Že to však s míněním Čechů o (světových) politicích není zas tak úplně špatné, dokládá průzkum CVVM, v němž vede Z. Čaputová ("Češi věří slovenské prezidentce více..." na iDNES.cz). Putin dopadl ještě o kousek hůře než Trump a úplně vzadu skončili vůdci KLDR a Íránu. (Dojem jistého realismu ruší špatné hodnocení Merkelové, zjevně v důsledku asociace s imigrací.)
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 20, 2019 v 8.38
    Ivo Horákovi
    :-D
    Pokud jde o názor veřejnosti na Čaputovou, příliš si idealizujete zdejší prostředí. Když pominu vágnost pojmu "důvěryhodnost", s nímž pracují výzkumníci veřejného mínění, tak Čaputové se tady "věří" především proto, že to je pohledná ženská. Kdyby tam byl chlap se stejnými postoji a třeba taky i pohledný, tak by po něm neštěkl pes.

    Za pokus by jistě stálo udělat průzkum s pomocí obrázků stejného počtu evropských politiků a političek a vybrat do něj další atraktivní ženy nepříliš vysokého věku, třeba chorvatskou presidentku nebo některou z finských političek (tam je bohatý výběr, v čele vlády i všech parlamentních partají jsou tam ženy...). Vsadím boty, že když takhle posbírám třeba 12 evropských politiků a političek, tak prvních 6 míst v tom výzkumu obsadí ženy, nehledě na jejich politickou příslušnost a postoje...
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    December 20, 2019 v 8.59
    Hluboký mír bohužel nemáme, pane Horáku
    I když u nás neřinčí zbraně a nepadají bomby. Stejně tak jako studená válka nebyla mírem (a měla i oběti na životech), není jím ani hybridní válka, ve které se nalézáme.

    Zprávy naší tajné služby BIS jsou hlasem volajícím na poušti, hlasem snad jediné významné a důležité instituce, kterou v Česku ještě neovládly temné, nepřátelské síly. Její zprávy jsou už výrazem zoufalého volání o pomoc.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 20, 2019 v 10.27
    Pavlu Kolaříkovi
    "Zprávy naší tajné služby BIS jsou hlasem volajícím na poušti, hlasem snad jediné významné a důležité instituce, kterou v Česku ještě neovládly temné, nepřátelské síly. Její zprávy jsou už výrazem zoufalého volání o pomoc."

    Oni Vám posílají svoje svodky?
    IH
    Ivo Horák
    December 20, 2019 v 10.33
    Pane Kolaříku,
    s Vaším hodnocením současné "partie" plné důmyslných ataků i rozpačité strategie odpovědí ve velké míře souhlasím.

    V titulku mi šlo spíše o obtížnost generování státnických a politických osobností, za něž do značné míry ručí jejich život, postoje, činy i oběti, mluvící jasnou řečí. Skoro vesměs jde naopak o běžná kolečka, zapojená do systému sledování svého prospěchu, spolu s aparátem hledající potřebné "nepřátele" a animozity. Vraťte mi nepřítele!, zpíval skoro geniálně J. Dědeček. Výzvu je to ovšem obecně velmi signifikantní a leckdo na objevil, většinou nikoli nezávisle, důležitý segment pro svou produkci.
    + Další komentáře