Dnešní Čína je stát řízený jednou stranou, který představuje nový typ totality. K omezování základních lidských práv a svobod využívá režim koncentrační tábory pro několik milionů lidí, rozsáhlou špionáž i přímé ovlivňování dění v cizích státech, ale také systematický vývoz takzvaného digitálního autoritářství a cenzury.

Metody, kterými čínský stát manipuluje cílové země, jsou dnes již dobře zmapovány, a bezpečnostní instituce západních demokracií o nich otevřeně hovoří. Čínský režim vedený diktátorem s doživotním mandátem se vojensky, ekonomicky, vlivově i rétoricky uzpůsobuje potenciální konfrontaci se svým hlavním rivalem, za kterého považuje Spojené státy.

Čínskou strategií není nějaký okamžitý střet se svým protivníkem (jako to třeba udělalo Japonsko v roce 1941), ale budovat si pro takový případ silnější pozici. Střet obou velmocí si musíme představovat spíše jako analogii Studené války pro 21. století, s ještě rozmlženější a nepřehlednější formou. Dominovat v ní budou nástroje politické a ekonomické. I proto si komunistická Čína už dnes nakupuje politický vliv v řadě regionů světa. A v Evropě se pokouší získat zejména ekonomickými a vlivovými nástroji pozici, která co nejvíce evropských států neutralizuje v jejich roli potenciálních spojenců Washingtonu.

Když se nemalá skupina českých představitelů rozhodla okolo roku 2015 nabídnout Českou republiku jako bránu čínského vlivu do Evropy, museli z toho mít čínští stratégové upřímnou radost. Prezident republiky, hlavní vládní strana (toho času ČSSD) a řada jejích současných i bývalých představitelů — ti všichni prosazovali to, co dnes s odstupem řada lidí v bezpečnostní komunitě označuje termínem strategická submisivita.

Klíčovou roli v této družbě měla od začátku i nejsilnější finanční skupina PPF. Sinologové z projektu Sinopsis ji shrnutí takto: „Role PPF na ‚obrodě‘ vztahů s ČLR se rozhodně neomezovala na ‚podporu kulturních akcí‘ a zahrnovala přímé personální propojení s nejvyšší politikou.“ Přirozeným čínským spojencem je dlouhodobě také KSČM.

Po čtyřech letech můžeme konstatovat, že systematické klanění čínským komunistům nepřineslo České republice žádné skutečně významné ekonomické investice. Právě naopak zatáhlo Českou republiku do popředí mezinárodní korupční sítě okolo společnosti CEFC. V rámci česko-čínského strategického přátelství naopak došlo k masivnímu čínskému kybernetickému vykradení české diplomacie a nárůstu nepřátelské čínské špionáže proti českým zájmům, což každoročně reportuje česká kontrarozvědka BIS i ve veřejné časti svých zpráv.

Selhává stát

Bezpečnostní komunitou hýbe kauza pronikání čínského působení na Univerzitu Karlovu, kdy vyšlo najevo, že vedení hlavního bezpečnostní centra největší české univerzity bylo několik let skrytě placeno čínskou vládou za organizaci setkání nejvyšších českých politických a bezpečnostních představitelů. Jsme tak v situaci, kdy dlouholetého bezpečnostního experta ČSSD skrytě platila vláda totalitního státu, před kterým varují české a evropské bezpečnostní instituce. Přesto dodnes figuruje jako předseda obranné komise ČSSD, protože v tom sociální demokraté nevidí zásadní problém.

Proč to ti lidé vlastně dělají? Ve zpravodajských službách se mluví o čtyřech hlavních motivacích — říká se jim čtyřčlenka MICE — peníze (Money), ideologie (Ideology), vydírání (Coercion) nebo osobní problémy (Ego), kterých dokážou služby mocností umně využít. Většinou jde o kombinaci těchto faktorů. V případě práce Evropanů pro čínské zájmy to ale málokdy bývá ideologická motivace — málokdo asi tolik miluje čínský režim v porovnání s evropskými demokraciemi. Ve srovnání s prací pro ruské zpravodajské služby nejde ani o donucení různým vydíráním. V čínském případě jde prostě a jednoduše — o peníze. Aby se sebou takový člověk pak dokázal žít, nemusí nutně pociťovat nějaký vřelý cit k Pekingu, stačí, když sám sobě namluví, že dnešní Čína pro nás Evropany nepředstavuje žádná bezpečnostní rizika, nýbrž pouze ekonomickou příležitost. Peking tohle české nastavení dobře zná a proto přesně tímto typem propagandy zahlcují čínští komunisté evropské diskuze.

Postupná imploze čínské vlivové infrastruktury v České republice přináší i další případy, nad kterými zůstává rozum stát. Bývalý ministr zahraničí za ČSSD Jan Kohout, který byl jedním z architektů českého obratu ke komunistické Číně a přímo čtyři roky vedl New Silk Road Institute, je dnes „jediným poradcem ministryně spravedlnosti“ pro otázky mezinárodní spolupráce. Čínské snahy však necílí jen nalevo. Za nejbizarnější dosud známý příklad na pravé části spektra lze považovat fakt, že pro budoucí Konfuciův institut pracuje bývalý předseda Svobodných Petr Mach, který se doposud živil snahou o vystupování z EU.

Pekingská vláda zkusila vloni skupině českých poslanců de facto zaplatit dovolenou, což zkrachovalo poté, co se vedení několika politických stran začalo za své zákonodárce stydět. Na podobný „kultivační trip“ však letěla ředitelka think-tanku hnutí ANO Šárka Prát nebo vysoký manažer Českých drah Michal Krapinec. Na podobné výlety vozí Čína — navzdory varování kontrarozvědky — dokonce i nemálo českých policistů. Řada českých představitelů si podobné výlety nechává platit, přestože BIS jasně říká, že přesně tam jim bude čínskými zpravodajci nabízena spolupráce.

V mnoha ohledech zaspal stát. Ten by měl občany a instituce před podobnou hrozbou varovat. Následováníhodným příkladem v oblasti ochrany univerzit před nepřátelským zahraničním vlivem mohou být nově vydaná doporučení, která vydaly společně australská vláda a místní vysoké školy. V Británii zase zahraniční parlamentní výbor sepsal rozsáhlou zprávu o podobných problémech na ostrovních školách. Je tedy na českých institucích a politických elitách, aby se probudily a začaly se vážně zabývat touto nikoliv novou bezpečnostní hrozbou.

Prvním dobrým politickým krokem byl mohlo být zřízení tematické sněmovní komise, o čemž se v kuloárech posledních týdnech mluví. Tato skupina zainteresovaných poslanců by se například mohla věnovat vyhodnocování hrozeb pro národní bezpečnost a ochranu osobních údajů, pokud by se v budoucích sítích páté generace měly objevit čínské firmy známé svou špionáží pro pekingský režim. Prosazení firem jako je Huawei do sítí 5G je totiž dnešním hlavním cílem tuzemského čínského vlivu.

Otázka tedy zní jasně: věříte Komunistické straně Číny natolik, že byste jí svěřili svá osobní data?