Dnešní Čína je stát řízený jednou stranou, který představuje nový typ totality. K omezování základních lidských práv a svobod využívá režim koncentrační tábory pro několik milionů lidí, rozsáhlou špionáž i přímé ovlivňování dění v cizích státech, ale také systematický vývoz takzvaného digitálního autoritářství a cenzury.

Metody, kterými čínský stát manipuluje cílové země, jsou dnes již dobře zmapovány, a bezpečnostní instituce západních demokracií o nich otevřeně hovoří. Čínský režim vedený diktátorem s doživotním mandátem se vojensky, ekonomicky, vlivově i rétoricky uzpůsobuje potenciální konfrontaci se svým hlavním rivalem, za kterého považuje Spojené státy.

Čínskou strategií není nějaký okamžitý střet se svým protivníkem (jako to třeba udělalo Japonsko v roce 1941), ale budovat si pro takový případ silnější pozici. Střet obou velmocí si musíme představovat spíše jako analogii Studené války pro 21. století, s ještě rozmlženější a nepřehlednější formou. Dominovat v ní budou nástroje politické a ekonomické. I proto si komunistická Čína už dnes nakupuje politický vliv v řadě regionů světa. A v Evropě se pokouší získat zejména ekonomickými a vlivovými nástroji pozici, která co nejvíce evropských států neutralizuje v jejich roli potenciálních spojenců Washingtonu.

Když se nemalá skupina českých představitelů rozhodla okolo roku 2015 nabídnout Českou republiku jako bránu čínského vlivu do Evropy, museli z toho mít čínští stratégové upřímnou radost. Prezident republiky, hlavní vládní strana (toho času ČSSD) a řada jejích současných i bývalých představitelů — ti všichni prosazovali to, co dnes s odstupem řada lidí v bezpečnostní komunitě označuje termínem strategická submisivita.