Dva odchody dvou výrazných osobností po sobě byly nejen hrou krutého osudu, ale také se staly příležitostí k bezcitnému moralizování z úst těch, pro něž je historická spravedlnost víc než pieta a smíření.

Poté, co jsem ve svých textech zmínil význam Karla Gotta pro společnost, dorazilo několik e-mailů, jejichž pisatelé mi kultivovaně vyčetli, že přehlížím zpěvákovu zodpovědnost za falešné konejšení lidí a udržování normalizačního režimu.

Připouštím, že ne všichni byli ze Zlatého slavíka u vytržení a z představy jakéhokoli stmelování s komunistickými bafuňáři, na němž se podepsal, se jim zvedá žaludek. Nechtěli polidštit nečasí, spíš si přáli, aby dosáhlo takové úrovně, která přiměje i mlčící většinu, aby s režimem zatřásla.

Kdybychom národ vnímali technicky, jen coby jakýsi shluk atomů, hrál by tento přístup ještě významnější roli. Jenže majorita, jakkoliv jí třeba byli komunisté protivní, chtěla hlavně žít klidné životy a totéž zajistit svým blízkým, především dětem. Když už nestála za nic politika, byla tu aspoň úniková cesta, na níž se podílel showbyznys — herci, zpěváci, sportovci… A Karel Gott hrál prim.