Dva odchody dvou výrazných osobností po sobě byly nejen hrou krutého osudu, ale také se staly příležitostí k bezcitnému moralizování z úst těch, pro něž je historická spravedlnost víc než pieta a smíření.

Poté, co jsem ve svých textech zmínil význam Karla Gotta pro společnost, dorazilo několik e-mailů, jejichž pisatelé mi kultivovaně vyčetli, že přehlížím zpěvákovu zodpovědnost za falešné konejšení lidí a udržování normalizačního režimu.

Připouštím, že ne všichni byli ze Zlatého slavíka u vytržení a z představy jakéhokoli stmelování s komunistickými bafuňáři, na němž se podepsal, se jim zvedá žaludek. Nechtěli polidštit nečasí, spíš si přáli, aby dosáhlo takové úrovně, která přiměje i mlčící většinu, aby s režimem zatřásla.

Kdybychom národ vnímali technicky, jen coby jakýsi shluk atomů, hrál by tento přístup ještě významnější roli. Jenže majorita, jakkoliv jí třeba byli komunisté protivní, chtěla hlavně žít klidné životy a totéž zajistit svým blízkým, především dětem. Když už nestála za nic politika, byla tu aspoň úniková cesta, na níž se podílel showbyznys — herci, zpěváci, sportovci… A Karel Gott hrál prim.

Gott se rozhodl, že tu bude pro lidi bez ohledu na panující režimy. Nevěřím, že by za tím byl kalkul. Pak by měl potřebu se vymlouvat nebo pohrdinšťovat. O to se nikdy nepokusil, třeba na rozdíl od exprezidenta Klause. Choval se tak, jak to cítil, jak to bylo pro něj přirozené.

Jiný život prožila Vlasta Chramostová. Skvělá herečka pověsila kariéru na hřebík, když byla na vrcholu. Ač původně komunistka, neskousla nastupující normalizaci. Radši se postavila na práh nejistoty, ba konfliktu s mocí, než aby bavila publikum v době, kterou hluboce opovrhovala. Hrála bytové divadlo, realizovala se v disentu. Sešla z očí, mnohým i z mysli. Někteří se na ni kvůli opozičním aktivitám paradoxně dívali skrz prsty. Zemřela v ústraní.

Dalo se čekat, že se najdou politici a novináři, kteří budou Gotta s Chramostovou srovnávat. Kdo z nich si víc zaslouží stání pohřeb či pohřeb se státními poctami? A proč nebylo honosnější poslední rozloučení s politickým vězněm Jiřím Stránským?

Kdo ale jsme, abychom poměřovali různé lidské osudy? Skutečně má někdo žaludek na vynášení tohoto typu soudů?

Odmítnout podobný přístup není mravní relativismus. Že se o svobodu a demokracii zasloužila víc Chramostová než Gott, sotva někdo zpochybní. Jenže život normálního člověka se neodvíjí jen od svobody a demokracie. Mnohem častěji než na společenské zvraty vzpomínáme na první krůčky dětí, na veselé chvíle na dovolené, na spoustu intimních zážitků. Dokonce v takových okamžicích je pravděpodobnější, že posloucháme hudbu než politické projevy.

Nedivme se pak, že většina Čechů, Moravanů a Slezanů tolik za Gottem truchlí a přeje mu i státní pocty na poslední cestě. Opovrhovat tím znamená udělat další krok na vzdálení politického systému běžným lidem.

Dilema „Vzdát hold Gottovi, či Chramostové?“ je pokračováním oblíbené hry na „Jsi pro, nebo proti?“. Losna, nebo Mažňák? Černá, nebo bílá?

Navykli jsme si na všudypřítomnou polarizaci. Takový Miloš Zeman na ní dokonce postavil svůj comeback. Kdo není nějakým způsobem radikální, je za měkkotu, ba zbabělce. Hledat kompromis, prostřední cestu se nenosí.

Všimněme si, že ani průzkumům veřejného mínění dávno nevévodí politici přijatelní pro různé společenské skupiny. Kdysi byli v kurzu Petra Buzková, Stanislav Gross, Jiří Dienstbier, Vladimír Dlouhý či Jiří Pospíšil, poněvadž si na nich našel něco každý. Donedávna byl jedničkou Andrej Babiš. Chvástá se sice, že je pro všechny, ovšem společnost štěpí stejně jako Zeman.

Teď je na špici Václav Klaus ml. Toho už nikdo nemůže ani náznakem podezřívat, že by stál o přízeň environmentalistů, lidskoprávníků, natožpak jím vysmívaných neomarxistů. Těží z toho, že je ostře řezaný, provokující, prostě politický exhibicionista. Stejně jako jemu podobní chce mít víc fanoušků než odpůrců a se „šedou zónou“ ani ve snu nepočítá.

Nemyslím si, že by to byl společensky uvážený a prospěšný přístup. Motivuje i ostatní, aby šroubovali extrémní názory a výroky na maximum. Ze společnosti se stává džungle, kde vyhrává silnější. Bez uhlazování výstřelků, bez snahy tmelit a překlenovat rozdíly, bez šíření slušnosti, kterou již Klausové stihli přejmenovat na politickou korektnost. Je mi líto, ale mám stále intenzivnější pocit, že čím méně bude Gottů, tím více bude Klausů.