Když sněhové vločky chladí tvou tvář

Ondřej Vaculík

Fredy Schubert ve svých knihách, ale hlavně svým životem dokazuje, že tramping nemusí být ani v dnešní době žádnou pózou, ale filosofickým ukotvením a projevem radosti i svobody ze životního spotřebního minimalismu.

Náhodou dostala se mi do rukou útlá knížka „Stopou toulavou (2)“ od stavebního inženýra Fredyho Schuberta, který svůj profesní život zasvětil zkoumání historie a obnově stavebních památek. Kniha volně navazuje na svou předchůdkyni „Stopou toulavou (1)“, kterou Sdružení Avalon vydalo v roce 2009. Fredy se narodil v roce 1940 a od svých zhruba patnácti let až podnes je trampem. Přísluší k osadě Paběrky, tedy volnému seskupení těch, co ještě zbyli, a je také členem kapely Podobní zvěři.

Mě už před lety zaujalo jeho zdánlivě prosté pojednání o baterkách, v němž zasvěceně vystihuje své více než půlstoleté zkušenosti s různými typy různě spolehlivých baterek. V nejméně vhodné situaci, tedy v houštinách nebo bažinách a za naprosté tmy, musí přestat svítit i ta nejspolehlivější, v tom tkví duch každé baterky, takže „v kapse mi hvězda jak baterka svítí“.

Alfréd Fredy Schubert vystupuje také s kapelou Podobní zvěři. Foto Trampský magazín

Kapitoly, tedy jednotlivá témata, Fredy uvozuje slovy známých či méně známých písní. „Ať si mával, jak si mával, nechtěli ho brát“ je pojednání o autostopu — kdy „Praha ještě nebyla protkána a obetkána sítí dálnic, přípojek a obchvatů (…) a cesta na Slovensko začínala na dohled od konečné tramvaje v Hloubětíně“. Fredy stopoval již v době, kdy nejmodernějším automobilem na našich silnicích byl spartak a mezi náklaďáky převažovaly Pragy V3S. Stopaře brali i motorkáři, helmy nebylo zapotřebí. Výstižný název kapitoly o stopování by také mohl znít: „Ještě mávnu na jedno auto a pak to vzdám.“

×