Náhodou dostala se mi do rukou útlá knížka „Stopou toulavou (2)“ od stavebního inženýra Fredyho Schuberta, který svůj profesní život zasvětil zkoumání historie a obnově stavebních památek. Kniha volně navazuje na svou předchůdkyni „Stopou toulavou (1)“, kterou Sdružení Avalon vydalo v roce 2009. Fredy se narodil v roce 1940 a od svých zhruba patnácti let až podnes je trampem. Přísluší k osadě Paběrky, tedy volnému seskupení těch, co ještě zbyli, a je také členem kapely Podobní zvěři.

Mě už před lety zaujalo jeho zdánlivě prosté pojednání o baterkách, v němž zasvěceně vystihuje své více než půlstoleté zkušenosti s různými typy různě spolehlivých baterek. V nejméně vhodné situaci, tedy v houštinách nebo bažinách a za naprosté tmy, musí přestat svítit i ta nejspolehlivější, v tom tkví duch každé baterky, takže „v kapse mi hvězda jak baterka svítí“.

Kapitoly, tedy jednotlivá témata, Fredy uvozuje slovy známých či méně známých písní. „Ať si mával, jak si mával, nechtěli ho brát“ je pojednání o autostopu — kdy „Praha ještě nebyla protkána a obetkána sítí dálnic, přípojek a obchvatů (…) a cesta na Slovensko začínala na dohled od konečné tramvaje v Hloubětíně“. Fredy stopoval již v době, kdy nejmodernějším automobilem na našich silnicích byl spartak a mezi náklaďáky převažovaly Pragy V3S. Stopaře brali i motorkáři, helmy nebylo zapotřebí. Výstižný název kapitoly o stopování by také mohl znít: „Ještě mávnu na jedno auto a pak to vzdám.“