Prostor veřejný a soukromý
Jan SapákVeřejný prostor — toto sousloví rezonuje tak silně a často, že je sotvakdo mohl poslední léta přeslechnout. Víme však přesně, co to vlastně znamená?
V jednom svém dávném článku autor apeloval, že by se levice měla tohoto svého přirozeného tématu chopit jako hodnoty a více s ním pracovat. Ale to je protimluv. Veřejný prostor nemůže patřit levici a ovšemže ani pravici. Ze své hlubinné podstaty je to přirozené a nepochybné neutrum. Jak jinak by mohl být v pravém smyslu slova veřejný, když měl by k něčemu blíže a dalšímu dále?
Na první pohled to vypadá, že můžeme mít jasno. Zde je veřejné a zde soukromé. Ovšem tak tomu není. Vztah mezi veřejným soukromým prostorem je nekonečně spletitý a bohužel nebo bohudík mezi nimi není žádné jedno ostré rozhraní. Jako téma navýsost hodné kultivace a potřebné dobrého poznání se mi jeví střežení rozhraní nebo proměnných rozhraní mezi oběma doménami — soukromou a veřejnou.
Při výuce k tomuto tématu vyvstává poznání, že je silně rozšířen dojem o převaze soukromého. Opak je přitom pravdou, rozsah veřejného prostoru je nekonečně dominující. Považme jen, že zdrcující převahu povrchu naší rodné planety tvoří „veřejná“ teritoria povrchu všech oceánů a moří, vyjma pobřežních vod. Také Antarktida, a to už nehovořím o vesmíru. To je prostor, který nejen že není soukromý, ale není ani doménou žádného státu.
Soukromé je nedotknutelné(=nekontrolovatelné) a mnozí jsou ochotni tuto premisu nadřazovat smyslu pojmu (i zákonů). Bez kategorie veřejného by přitom soukromé neexistovalo. Individuální vlastnictví bez individuální odpovědnosti s ním souvisejícími důsledky se však přesto stalo mantrou. Pravděpodobně je to důsledek kompenzace 40let trvajícího deficitu.
Mj. veřejnou účelovou komunikaci dnes dokáží lidé okupovat i s argumenty formátu", že kola na jedné straně jejich automobilu přece stojí na jejich pozemku(příplocenka)". Že v tu chvíli zároveň porušují nadřazený zákon o provozu na pozemních komunikacích (ustanovení o podmínkách pro zastavení/stání vozidla) elegantně vytěsní Klausem lobotomovaná ideologie o svátosti soukromého a oprávněnosti jít při jeho ochraně "přes mrtvoly". Ještě větší zpřístupnění střelných zbraní a pár precedenčních soudních rozhodnutí by nám jistě brzy ukázaly hranice "možného", za které je občan Česka ochoten jít.
Bohužel v blízké budoucnosti před námi stojí výzvy, které opět dokáží lidé překonat pouze jako zoon politikon...což mě naplňuje hlubokým pesimismem nejen v souvislosti s perspektivou lidského druhu na Zemi.
Z tohoto přehledu se opravdu velice názorně ukázalo, jak tyto oba principy skutečně existují neustále; v lidských dějinách vždy získal určitou dominanci princip jeden či druhý, aniž by ale některý z nich bylo možno (natrvalo) odstranit.
Do budoucnosti se tedy klade otázka: je možno oba tyto - o sobě dozajista protikladné - principy natrvalo harmonizovat, respektive syntetizovat?
Anebo půjde vývoj i nadále dosavadním způsobem, podle modelu Hérakleitova, že veškerý pokrok nutně probíhá ve formě - nikdy nekončícího - střetu protikladů?