Při projíždění a procházení českou krajinou, ať už venkovskou, nebo městskou, si letos víc než jindy všímám uschlých nebo usychajících stromů. Nejde si toho nevšímat — usychají jednotlivé stromy v alejích, usychají stromy v parcích, tu a tam se objevují hnědé fleky suchých smrků nebo borovic v jinak zelených svazích kopců. Tam, kde ještě loni byl souvislý neporušený les, je teď světlina.

V našem parčíku v Krči je malinkatý kopeček, na který rychle běžíme s bobem, kdykoli napadne sníh. Abychom ho stihli, než roztaje. Na vršku tohohle kopečku je teď, v půlce léta, dobrá polovina stromů uschlá. Půda, která kopeček tvoří, musí být proschlá až na kost.

Ale o moc líp na tom nejsou ani stromy dole pod kopečkem. Topoly melancholicky pouštějí na zem jasně žluté listy. Pro letošek zavírají krám. Jsou už řádně proschlé; kolik jich uschne letos, kolik napřesrok... uschla i útlá borovice, pod níž jsem před několika lety našel krásné žampiony lesní. Je to tak smutné, že se to nedá ani vypsat.

Začíná další letní den bez deště a před kancelářskou budovou na Pankráci pán se sekačkou přejíždí už tak docela nízký trávník a seká ho úplně nakratičko. Obrázek, který se opakuje na mnoha místech, se sekačkami, motorovými kosami, traktůrky. Na sociálních sítích mezitím zuří diskuse, zda sekat, či nesekat. Co alergie? Co naši pejsci a jejich potřeba?

↗

Jako by sucho konečně ukázalo pravou cenu stromů i jejich menších sester a bratrů z rostlinné říše. Foto Max Pixel

Snad se ukazují drobná znamení změny k lepšímu, jako jednotlivé dílky ve velké mozaice. Některé plochy trávníků, třeba na Praze 4, zůstaly neposekané o hodně déle. A rozdíl bil do očí: na jedné straně žlutohnědá mrtvá plocha, na druhé pestrý, vlnící se lán letních kytek, žlutých, bílých, modrých. Ve Voticích zase u okraje chodníku zářila všemi barvami květinová miniloučka. S cedulkou s nápisem: Oseto!

Obdivuhodná je vitalita a krása divokých bylin, které využijí každé příležitosti a zaberou každý prostor, je-li jim to umožněno. Bodlák mezi chodníkem a zdí, majestátní a divoce krásný, fialové palice květů oblézají dychtiví čmeláci. Hadinec s pletenci modrých květů, na nichž posedávají a okolo poletují bělásci.

Kolem silnice v Lipencích zlatě září květy vysokých vratičů a zlatobýlů. Nepotřebují skoro nic. Stejně tak růžové vrbovky, které si v angličtině vysloužily název fireweed, protože rychle vyrostou na uvolněných místech po požárech nebo polomech. Tyhle kytky nepotřebují umělou zálivku. Prostě vyrostou, stačí jim voda, která přijde z nebe, a dávají svou krásu. Hmyzu za protislužbu, lidem zadarmo.

Projížděl jsem krajinou kolem Blaníku. Je celkem intenzivně zemědělsky využívaná. Přesto se tu, na okrajích chráněné krajinné oblasti, najdou překrásné louky plné různobarevných kytek. A proto i různobarevných motýlů, much a mušek, brouků a vážek. A proto i různobarevných ptáků. Létajících osaměle, nebo ve velkých hejnech, která sborově tlučou křídly, jako by to byla dvě velká křídla. Za soumraku vylétají netopýři.

Je ošidné nechat se ukolébat hezkými dojmy, ale snad to přece jen není tak zlé. Přinejmenším je čeho se chytit, u čeho začít, na čem stavět a co tvořivě rozvinout. A ještě jedna věc je nadějná: jako by sucho konečně ukázalo pravou cenu stromů i jejich menších sester a bratrů z rostlinné říše. Kácení vyvolává silné a nepřeslechnutelné protesty. Tak jako v případě krásné aleje v Lužické ulici na pražských Vinohradech.

Petice za záchranu 22 břestovců čítá přes tisíc podpisů. Podle posledních vyjádření Technické správy komunikací se alej kácet nebude. Lidé se ale nechtějí smířit ani s pokácením jednoho stromu, údajně v havarijním stavu. Břestovec, jak se lze dočíst, dobře snáší sucho, chudé půdy, znečištění. Ne vykácet jednu břestovcovou alej, ale vysázet deset nových!

Ve světě sucha, usychajících stromů, řídnoucích nebo úplně mizejících lesů budeme už zřejmě žít natrvalo. Přesto to nemusí být život jen smutný a vyprahlý. Dá se mnoho udělat, mnohému se naučit. Změnit způsob zacházení s přírodou. Možná je ale tím nejdůležitějším změnit způsob, jakým se díváme na svět. Život se suchem může být nakonec, paradoxně, plný smyslu i dosud nepoznané nebo nedoceněné krásy.