Svět Lužických Srbů není uměle přiživovanou turistickou atrakcí
Jan SapákPřestože lužickosrbsky hovoří v Německu jen okolo 18 tisíc lidí, vitalita lužické srbštiny popírá dosavadní vědecké teorie o vzniku, rozvoji a zániku jazyků. Lužici stojí za to navštívit, ať už město Budyšín, nebo sdružení obcí Satkula.
Lužickým Srbům, mikronárodu na východě Německa, se dostává pozornosti zpravidla jen okolo Velikonoc v souvislosti s monumentálními kavalkádami — jízdami koňských procesí zvaných križerjo či jutrowni jechanjo nebo Osterreitern.
Je to zvláštní paradox, malinký nárůdek, který se navenek příliš neprojevuje, a z jeho středu vyvěrá tak titánská a k nevíře monumentální akce. Proudy jezdců se do navštěvovaných vesnic ani nevejdou, a tak zatímco čelo již vyjíždí na další štaci, zadní voje do obce teprve sotva dojíždějí. Přes tisíc novověkých rytířů beze zbraně. K tomu je k vidění další paradox — cylindry a žakety coby velkoburžoazní outfit na postavách selských chlapů.
↗
Jízdní procesí Osterreiten jsou každoročně pořádanou monumentální akcí s tisícovou účastí. Foto Stadt Wittichenau
Téma Srbů u nás zůstávalo dlouho v zajetí panslovanství — vždyť je to „národ utiskovaný a pohlcovaný Němci stejně jako my“. Skoro jsme je měli sklon pociťovat jako jakési archaické Čechy, odloučené, a tedy trochu jiné, s jazykem „zamrzlým“ snad v 16. století. Jenže Lužičtí Srbové nejsou Češi. Je to ve všech pádech autonomní a originální národ, byť Čechům příbuzný. Po obou světových válkách se dokonce projevily na obou stranách snahy, aby byla Lužice připojena k Československému státu.
×
Svět → Komentář
14. července 2019 v 8.00
Související
Diskuse
IH
July 17, 2019 v 15.33
Dvojjazyčné názvy obcí jsou opravdu málo. Už naše 1. republika je umožňovala v případě místní existence dvacetiprocentní menšiny.
Autor, jenž jinde píše o totalitě až do zvratu roku 1989, zde, jistě nechtěně, poněkud napodobuje žurnalismus oné doby s jeho optimismem a krotkostí. Speciálně se to týká posledního odstavce článku. Zmínka o neexistenci iredenty je až komická. Také větička " Vím, jsou to jen sny a fantazie, třeba na ně ale někdy dojde" byla napsána trochu v předklonu. A nedá mi to, aby mě nenapadla souvislost se zmíněným již druhým autorovým článkem (s jeho po 30 letech málo ocenitelnou nesmlouvavostí.)
Samým autorem udávaných 18 tis. mluvčích jazyka je, ve srovnání s minulostí, velmi málo. Na tomto konstatování nezmění mnoho ani fakt, že dříve byl počet Lužických Srbů asi poněkud nadsazován. Zásadní pro existenci (jazykových) menšin je školství. Neexistence střední školy je v této souvislosti skutečností přímo hanebnou.
V kritice bych mohl pokračovat líčením zániku lužických vesnic a krajiny v důsledku těžby uhlí, či svým názorem na obnovu Budyšína, která se neděla dost podle památkových kritérií. Ale snad bylo řečeno již dost.
Samým autorem udávaných 18 tis. mluvčích jazyka je, ve srovnání s minulostí, velmi málo. Na tomto konstatování nezmění mnoho ani fakt, že dříve byl počet Lužických Srbů asi poněkud nadsazován. Zásadní pro existenci (jazykových) menšin je školství. Neexistence střední školy je v této souvislosti skutečností přímo hanebnou.
V kritice bych mohl pokračovat líčením zániku lužických vesnic a krajiny v důsledku těžby uhlí, či svým názorem na obnovu Budyšína, která se neděla dost podle památkových kritérií. Ale snad bylo řečeno již dost.
JK
July 17, 2019 v 17.02
Obávám se, že si autor maluje realitu na růžovo. Po 11 letech (2000 - 2011) obchodní spolupráce s firmou usídlenou v Horní Lužici a s konkrétními lidmi hlásícími se k této národnosti mohu dosvědčit, že většina samotných Lužických Srbů (hlavně mladších a aspoň těch, které jsem potkal) už svou příslušnost k ní považuje za víceméně folkloristické hobby, asi jako u nás Moravští Slováci.
JS
Co ale musím uvést napřed je fakt, že výběr obrázků u mého článku není mojí volbou ale volbou redakce. Poslal jsem zcela jiné snímky. Tedy dvojjazyčné nápisy nelze spojovat s obsahem článku jako jemu odpovídající ilustraci.
Dále ať si lámu hlavu sebevíce a snažím se o tu největší empatii, nevím, kde se panu Horákovi vyvstala ona analogie mého textu s totalitní publicistikou (???). To zůstává rozum stát. Optimismus zajisté nepopírám, co má ten ale probůh do činění s totalitními médii?
Pak se mi ale zdá, že vedle vypjaté ideologie zde hraje roli také značná neznalost reality a faktů (to k mému poslednímu odstavci). Lužičtí Srbové ovšemže své střední školy mají! Státní střední školy. Mají i vysokou školu, konkrétně Institut za sorabistiku/ Institut für Sorabistik na unoversitě v Lipsku, který je quasi fakultou! Dále pak stojí elitní: Serbski gymnazij Budyšin/Sorbisches Gymnasium Bautzen. Dokonce obdobné gymnázium v Braniborsku, v Chotěbuzi (Dolnosrbské). Pak jsou zde další dvě střední školy z nich jedna v Ralbicích. Ty ale jsou něco mezi vyšší měšťankou a jedenáctiletkou. Ne tedy střední školou, zcela přesně dle našeho pojetí. A pak je zde několik základních (pravda ne mnoho) škol s vyučovacím jazykem hornosrbským ale i dolnosrbským (tedy třeba i matematika nebo zeměpis). Přiměřeně a v rámci možností je státem pečováno o menšinovou výuku mládeže ve velmi vysokém standardu. Vznikla také tři kompletní lexikální díla: Anglicko-Hornolužický (a naopak), Německo-Hornolužický (a naopak) a nakonec Ukrajinsko-Hornolužický (a naopak). Jsou to kompletní zcela odborná lexikální díla s několika desítkami tisíc hesel. Vznikla péči německé strany a příslušných zemí. Srovnatelné dílo Česko-Hornolužické bohužel není. Onen dosti stručný slovník (Č-HSB-Č) je již zastaralý a velmi skromný (asi 50 let starý). Mohl bych sem napsat mnoho, ale vážím slova i místo.
Proboha nevím, před kým bych měl asi být v předklonu? Tomu nerozumím.
Vypjatá ideologie a zášť v této otázce ničemu nepomohou.
Důsledky těžby uhlí v povrchových dolech, stejně jako přečíslení po vyhnání Němců jsou holými fakty, ne předmětem mých spekulací.
Nepopírám, ale že chci být optimistou, protože jsem se setkal též s řadou pozitivních úkazů.
Dále ať si lámu hlavu sebevíce a snažím se o tu největší empatii, nevím, kde se panu Horákovi vyvstala ona analogie mého textu s totalitní publicistikou (???). To zůstává rozum stát. Optimismus zajisté nepopírám, co má ten ale probůh do činění s totalitními médii?
Pak se mi ale zdá, že vedle vypjaté ideologie zde hraje roli také značná neznalost reality a faktů (to k mému poslednímu odstavci). Lužičtí Srbové ovšemže své střední školy mají! Státní střední školy. Mají i vysokou školu, konkrétně Institut za sorabistiku/ Institut für Sorabistik na unoversitě v Lipsku, který je quasi fakultou! Dále pak stojí elitní: Serbski gymnazij Budyšin/Sorbisches Gymnasium Bautzen. Dokonce obdobné gymnázium v Braniborsku, v Chotěbuzi (Dolnosrbské). Pak jsou zde další dvě střední školy z nich jedna v Ralbicích. Ty ale jsou něco mezi vyšší měšťankou a jedenáctiletkou. Ne tedy střední školou, zcela přesně dle našeho pojetí. A pak je zde několik základních (pravda ne mnoho) škol s vyučovacím jazykem hornosrbským ale i dolnosrbským (tedy třeba i matematika nebo zeměpis). Přiměřeně a v rámci možností je státem pečováno o menšinovou výuku mládeže ve velmi vysokém standardu. Vznikla také tři kompletní lexikální díla: Anglicko-Hornolužický (a naopak), Německo-Hornolužický (a naopak) a nakonec Ukrajinsko-Hornolužický (a naopak). Jsou to kompletní zcela odborná lexikální díla s několika desítkami tisíc hesel. Vznikla péči německé strany a příslušných zemí. Srovnatelné dílo Česko-Hornolužické bohužel není. Onen dosti stručný slovník (Č-HSB-Č) je již zastaralý a velmi skromný (asi 50 let starý). Mohl bych sem napsat mnoho, ale vážím slova i místo.
Proboha nevím, před kým bych měl asi být v předklonu? Tomu nerozumím.
Vypjatá ideologie a zášť v této otázce ničemu nepomohou.
Důsledky těžby uhlí v povrchových dolech, stejně jako přečíslení po vyhnání Němců jsou holými fakty, ne předmětem mých spekulací.
Nepopírám, ale že chci být optimistou, protože jsem se setkal též s řadou pozitivních úkazů.
IH
děkuji Vám za dodání některých konkrét. Za svou formulaci „v předklonu“ se Vám omlouvám. Nemám důvod se domnívat (a ani jsem se nedomníval), že byste psal vůči někomu servilně.
Přečetl jsem krátce po sobě oba Vaše články a vnímal zásadní rozdíl v charakteru a nesmlouvavosti obou. Pojal jsem záměr na do jisté míry signifikantní skutečnost upozornit.
Pod Vaším druhým textem jsem vyjádřil v zásadě souhlas, protože nepovažovat ČSSR za totalitní stát by podle mne znamenalo tuto pojmovou kategorii vyhradit jen pro zcela krajní případy.
Za starého režimu jsem byl velmi kritický. Leckdy mě iritovaly, viděno dnešními poměry, také prkotiny. Po letech mám za to, že je dnes čas více chápat a méně škatulkovat. Ani normalizátoři nebyli jistě jen zrádci a kolaboranti. Také se v nastalých poměrech o cosi pozitivního snažili a některých cílů dosahovali. Ideologickou a nerelativizovanou kritiku minulosti spolu s dalekosáhlým akceptováním současnosti za dobrou kombinaci nepovažuji.
Uvedl bych příklad. Byl jsem jednou před volbami na Žižkově na přednášce o výročí asanace části čtvrti v 70.-80. letech. Přednášející s jiskrou v oku vzpomínal na akce proti záměru, jichž se zúčastnil, a líčil, co všechno mělo původně podlehnout demolici a co se povedlo přece jen zachránit. Když přednáška skončila, začali se posluchači, pochopitelně, ptát na současné projekty (mostrozity) a chtěli vědět, zda by bývalý aktivista nemohl také dnes v jejich kauzách ještě něco udělat. A co on? Oči mu pohasly, začal urychleně balit fidlátka a za moment byl ve dveřích...
Ještě k té Lužici. Mám mnohé výhrady k situaci menšin v Evropě (v čase EU). Je s podivem, jak málo se o této otázce hovoří, třeba v porovnání s problémem nově příchozích lidí. V případě Lužických Srbů by bylo (je!) třeba mimořádných opatření a úsilí, nemá-li se jejich historie během jedné, či dvou generací uzavřít. Pozornost jejich situaci této skutečnosti neodpovídá. Ani ze strany českých novinářů.
Přečetl jsem krátce po sobě oba Vaše články a vnímal zásadní rozdíl v charakteru a nesmlouvavosti obou. Pojal jsem záměr na do jisté míry signifikantní skutečnost upozornit.
Pod Vaším druhým textem jsem vyjádřil v zásadě souhlas, protože nepovažovat ČSSR za totalitní stát by podle mne znamenalo tuto pojmovou kategorii vyhradit jen pro zcela krajní případy.
Za starého režimu jsem byl velmi kritický. Leckdy mě iritovaly, viděno dnešními poměry, také prkotiny. Po letech mám za to, že je dnes čas více chápat a méně škatulkovat. Ani normalizátoři nebyli jistě jen zrádci a kolaboranti. Také se v nastalých poměrech o cosi pozitivního snažili a některých cílů dosahovali. Ideologickou a nerelativizovanou kritiku minulosti spolu s dalekosáhlým akceptováním současnosti za dobrou kombinaci nepovažuji.
Uvedl bych příklad. Byl jsem jednou před volbami na Žižkově na přednášce o výročí asanace části čtvrti v 70.-80. letech. Přednášející s jiskrou v oku vzpomínal na akce proti záměru, jichž se zúčastnil, a líčil, co všechno mělo původně podlehnout demolici a co se povedlo přece jen zachránit. Když přednáška skončila, začali se posluchači, pochopitelně, ptát na současné projekty (mostrozity) a chtěli vědět, zda by bývalý aktivista nemohl také dnes v jejich kauzách ještě něco udělat. A co on? Oči mu pohasly, začal urychleně balit fidlátka a za moment byl ve dveřích...
Ještě k té Lužici. Mám mnohé výhrady k situaci menšin v Evropě (v čase EU). Je s podivem, jak málo se o této otázce hovoří, třeba v porovnání s problémem nově příchozích lidí. V případě Lužických Srbů by bylo (je!) třeba mimořádných opatření a úsilí, nemá-li se jejich historie během jedné, či dvou generací uzavřít. Pozornost jejich situaci této skutečnosti neodpovídá. Ani ze strany českých novinářů.