Na letošní Velikonoční neděli vyjíždějí v plné síle, možná v mohutnějším šiku než loni. Žádní rytíři v ocelových plátech a kroužkových košilích jedoucí obracet nevěřící, ale jen jutrowni jěcharjó, tedy křižerjo-křižáci, pro nás velikonoční jezdci. Je to obvyklý velikonoční záblesk zájmu českých médiích o to, co se děje kousek za hranicemi. Poněkud povrchní sonda k miniaturnímu nárůdku, který nám má být hodně příbuzný. Vždy jsem si myslel, že se právě této události vyhnu, protože Lužice, nebo spíše Lužičtí Srbové poskytují mnohem více poučné a zajímavá látky, než jen kratičkou velikonoční „atrakci“. Nakonec jsem dnes usoudil jinak. Příležitostí není mnoho.

I velikonoční jízdy jsou dobrou matérií, která může vést k zamyšlení. Tato událost je nakupeninou tak mnoha paradoxů, že nakonec může přinést užitečné poznatky. Zaprvé tento nejmenší národ v Evropě (snad vyjma Vepsů), čítající již jistě méně než 50 tisíc uživatelů jazyka, je schopen uspořádat tak mohutnou hromadnou akci, která nemá jinde obdoby. Nejenom počtem účastníků, ale i tím, že jsou na koních, kteří jsou stále větší vzácností. Jezdci se pak spolu pohybují v prostředí vesnic, kde početně převyšují všechno ostatní.