Křižáci

Jan Sapák

Jízda „křižáků“, velikonoční tradice lužických Srbů, ukazuje pozoruhodnou vitalitu malé etnické menšiny, která žije v relativní blízkosti našich hranic.

Na letošní Velikonoční neděli vyjíždějí v plné síle, možná v mohutnějším šiku než loni. Žádní rytíři v ocelových plátech a kroužkových košilích jedoucí obracet nevěřící, ale jen jutrowni jěcharjó, tedy křižerjo-křižáci, pro nás velikonoční jezdci. Je to obvyklý velikonoční záblesk zájmu českých médiích o to, co se děje kousek za hranicemi. Poněkud povrchní sonda k miniaturnímu nárůdku, který nám má být hodně příbuzný. Vždy jsem si myslel, že se právě této události vyhnu, protože Lužice, nebo spíše Lužičtí Srbové poskytují mnohem více poučné a zajímavá látky, než jen kratičkou velikonoční „atrakci“. Nakonec jsem dnes usoudil jinak. Příležitostí není mnoho.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

I velikonoční jízdy jsou dobrou matérií, která může vést k zamyšlení. Tato událost je nakupeninou tak mnoha paradoxů, že nakonec může přinést užitečné poznatky. Zaprvé tento nejmenší národ v Evropě (snad vyjma Vepsů), čítající již jistě méně než 50 tisíc uživatelů jazyka, je schopen uspořádat tak mohutnou hromadnou akci, která nemá jinde obdoby. Nejenom počtem účastníků, ale i tím, že jsou na koních, kteří jsou stále větší vzácností. Jezdci se pak spolu pohybují v prostředí vesnic, kde početně převyšují všechno ostatní.

Zatímco množství Lužických Srbů (tak jako i dalšího místního obyvatelstva) prokazatelně slábne, velikonoční jezdci naopak prokazatelně přibývají. Vedou se o tom přesné a spolehlivé statistiky. Dalším pozoruhodným aspektem jsou vnější symboly, které si jezdci osvojili: Jsou oblečeni v cylindrech a žaketech. Přitom vždy šlo a i dnes jde o spíše prosté selské obyvatelstvo odlehlejších oblastí, výlučně tradiční katolické víry. Proč a jak se tedy přihodilo, že si přisvojili znaky buržoazie 19. století? Navíc jde o archaický pohanský zvyk naroubovaný na mnohem pozdější katolickou obřadnost.

Velikonoční jízdy — ač to může budit takový dojem — nejsou žádnou povrchní turistickou atrakcí. Jsou trochu záhadnou spontánní jízdou, která, jak vidno, neztrácí vitalitu. Jízd se ovšem neúčastní jen Srbové, ale i Němci a dokonce v malé míře i cizinci.

Existence Lužických Srbů budí v České republice pozornost, která má nejčastěji podtext panslavistické, někdy jen nostalgické solidarity. Mám ale za to, že na tomto fenoménu jsou zajímavější stránky, než ty, které zapadají do schématu „neumdlévajícího boje slabého nárůdku proti germánské agresi“. To přece již dávno neplatí. Možná by nás mohly zajímat — zcela neutrálně — jazykové a literární souvislosti, s jazykem a literaturou dosti příbuzným, a zároveň tolik odlišným. Z hlediska sociologického stojí za pozornost, že ti, kdo užívají tento jazyk každodenně, přirozeně a přednostně jako první jazyk, tak činí ne proto, že jej pociťují jako raritu, kterou je třeba uchránit, ale proto, že je jim to přirozené. Možná ani jazyk s ne více jak dvaceti tisíci aktivními mluvčími nemusí zcela strádat. To v současných panických úvahách o agresi velkých, stále úspěšnějších jazyků a předpovědích jejich budoucí vlády nevyznívá vůbec skepticky. Vztahy jazyků a kultur jsou dlouhodobě nepředvídatelnou proměnnou.

Pro Čechy by mohla být Lužice a její obyvatelstvo dobrým zrcadlem jejich vztahu k Němcům a snad i k budoucímu lepšímu a objektivnějšímu pochopení vlastních dějin.

Poválečné vysídlení německojazyčných obyvatel Československa — v případě Severních Čech právě do Lužice — se citelně podepsalo na rozrušení kompaktních struktur osídlení a soudržnosti jejich identity. Mnoho vysídlených bylo totiž usazeno právě tam, kde se naskytla nejbližší příležitost.

Území, kam patří jádro Lužice, se setkává s velkými sociálními a hospodářskými problémy. Má to samo sebou citelné demografické odezvy. V jistém ohledu tam není situace nepodobná blízkým severním Čechám. Sklon k rozpadu sociálních struktur se zde ovšem neprojevuje, i když extremismus i zde brousí okolo. Na každý pád je to území se silným evropsky-integračním potenciálem. Je zde opravdový a silný zájem na přeshraniční a možná lépe „nehraniční“ spolupráci a sounáležitosti. Tak silný jinde v blízkosti našeho pohraničí nenalezneme. To by si snad zasloužilo pozornost a podporu. Mohlo by to pomoci lidem na obou stranách hranice.

    Diskuse
    PH
    March 31, 2013 v 21.29
    Dobré upozornění
    U Lužického semináře, ulice na Malé Straně v Praze a dům/kolej, kde dříve bydleli studenti z Lužice, spisovatel Brězan, a pár článků o Lužickém Srbsku - to je tak vše, co se mi vybaví při čtení tohoto komentáře a díky za něj. Měli bychom se více zajímat o své sousedy, nejenom proto, že jsou Slované - a zapomínat na hranice, jak píše autor. Varnsdorfská městská knihovna se o to snaží http://www.mkvdf.cz/index.php/cs/tiskove-zpravy?start=25

    Podobně bychom neměli zapomínat ani na vysídlené spoluobčany a jejich děti - ať Čechy nebo Němce. Například na ty, kteří se dodnes vracejí do Ústí n. L. Dnes jsem si přečetl v LtN o Aussiger Bote, "vlasteneckém listu" vydávaném v Mnichově a historii těchto návratů a je mi to, jakobych četl o sobě, jelikož jsem také rodné Ústí opustil.