V předvolebním období jako by se neslušelo psát o jiném než o volbách, politických stranách, pravici, levici, strategii, taktice, politice. Atmosféra houstne a normální lidi to už většinou nebaví. Onehdy mě rozesmála spisovatelka Iva Pekárková, která právě přijela z Londýna, když billboard s textem Zlikvidujeme korupci v Praze komentovala slovy: „A to je dobrá, nebo špatná zpráva?“ Inu, jak pro koho.

Tím moje komentáře k nadcházejícím volbám končí a nadále budu psát o jednom rozhlasovém festivalu, který se po čtrnácté konal v Chorvatsku na ostrově Hvar. Jmenuje po Marko Marulićovi, jihoslovanském humanistovi, Prix Marulić, a součástí názvu je i zadání — Old Texts Revisited: Nový výklad starých textů.

Ačkoliv je Prix Marulić soutěží otevřenou pro všechny světové rozhlasové tvůrce, projevuje se nejsilněji — a také nejzajímavěji — v evropských tématech. A letos s obzvláštní naléhavostí v rozporu mezi východem a západem Evropské unie.

Rozhlasové umění se uplatňuje podobně jako umění filmové ve dvou disciplínách — dramatické tvorbě a dokumentu. Vedle toho existuje i ars acustica, zvukové umění, pracující v zásadě na hudebním principu, pole pro zvukové a hudební experimenty. O tom však řeč nebude, neboť zde jde o tříbení ryze akustických prostředků a využití nejnovějších technologií, a zdaleka méně — pokud vůbec — o sdělování myšlenek.

Nejzásadnějšími „starými texty“ jsou mýty všeho druhu: od náboženské mytologie stvoření a počátků civilizace až po národní mýty a jejich symboly, o mytologii lidovou, zapsanou v pohádkách a lidových písních, až po duchařskou mytologii, městský folklór a příběhy o démonech. A zatímco v tvorbě bohatého evropského Západu (zastoupeného tentokrát zejména pořady z Německa, Velké Británie, Dánska, Norska, Švédska, Finska) šlo o ironické převyprávění starých mýtů, v pořadech z Chorvatska, Rumunska, Srbska, Bosny, Bulharska jde o zachycení ještě živé mytologie. Střední Evropa — Polsko, Slovinsko, Česká republika a Slovensko, včetně některých německých pořadů, se zabývá „starými texty“ obecné povahy — Biblí, židovskou tradicí, křesťanskými dějinami.

Chorvatský rozhlas přivezl několik krátkých rozhlasových features z žánru „etnofantastika“. V tomto případě jde o vyprávění místních lidí o podivných úkazech. Nejpůsobivější z nich byl příběh o lidech bez hlavy, vyprávěný dvěma rolníky z Šestiny u Záhřebu. 31. října 1954 došlo na lince tramvaje ze hřbitova Mirogoj k strašné havárii, při níž bylo zabito dvacet lidí a dalších čtyřicet bylo těžce raněno. Několik dní poté viděli venkované průvod bezhlavých lidí, za nimiž viditelně kráčela Smrt, obešla místo neštěstí a spolu s mrtvými odkráčela ulicí. O zjevení vyprávějí do mikrofonu po mnoha letech, pomalu, klidně a silou jejich řeči jako by se celý výjev znovu objevil.

Jiný chorvatský pořad vyprávěl o lidech na hranici Hercegoviny, kteří pěstují zpěv zvaný Ganga. Ganga je pro naše uši spíš hulákání, těmto lidem však umožňuje ventilovat těžkosti života, etnické spory, jeho násilnický tón odpomáhá od skutečného násilí. V jiném pořadu zpívaly rumunské ženy pohřební zpěvy za mrtvé, vyprávěly o rumunských pohřebních obřadech a pověrách, o vyprovázení duší a ukládání těl, vedle nichž jsou příběhy o Draculovi (i ten se na festivalu objevil, ovšem v německé produkci) vyspekulovaná fikce. K tomu patří z opačného konce světa vyprávění islandských a grónských venkovanů o nadpřirozených úkazech, o němž trefně poznamenala bulharská kolegyně, že jejich věrohodnost spočívá v těch jazycích : kdybychom ty historky vyprávěli my, znělo by to úplně nezajímavě.

Ze „západních“ pořadů mimořádně vynikly dvě mikrohry z Pěti pohádek bratří Grimmů, převyprávěné hráčem na violu. První vypráví o Hansovi, který si vysloužil jako tovaryš u výrobce hudebních nástrojů hroudu zlata. Ve vsi potká muzikanty, jimž chybí houslista. Hans umí na housle hrát, ale nemá je. Poblíž ovšem bydlí obchodník, který housle prodává. Hansovi se moc nechce, ale nakonec obětuje svoje zlato a koupí housle. Hraje celou noc, pak jde dál, v hospodě potká čtyři hráče na dechové nástroje, jimž odchází hobojista. Co dělat, Hans vymění housle za hoboj. Pak se octne na pohřbu, kde doprovodí violoncellistu na harmonium, které vymění za svůj hoboj. Co ale s harmoniem? — a tak Hans přijme nabídku, že za ně může dostat violu. Ach jo, to není moc dobrý obchod, co s violou?

A tak se Hans bez zlata i slávy vrátí domů, kde ho čeká šťastná matka. „Buď rád, Honzíčku, že máš violu, náš kvartet zrovna violu potřebuje!“ A tak Hans přece jenom ke štěstí přišel.

Brémské muzikanty už vyprávět nebudu, ale musím říci, že v těchto převyprávěných pohádkách je obsažen nejen muzikantský pohled na životní trable, ale i trable muzikantského světa. Ve dnech, kdy to v České filharmonii vře, bychom u nás rádi vysílali příběh o čtyřech hráčích, kteří, nespokojeni se svým platem, vydají se z Brém vlakem třetí třídy.

Dánský dokument Zlaté rohy a nejhloupější krádež století vypráví o národním eposu Adama Oehlenschlaegera, čteném a nenáviděném celými generacemi žáků, o zlatých rozích, které rolníci vyorali ze země v Jutlandu a které, vystaveny v muzeu, reprezentují esenci všeho dánského. Tento artefakt byl před sto lety ukraden, zloděj vypátrán a rohy v expozici nahrazeny bezcennou kopií. Když je současný, profesionálně vybavený, ale zcela nevzdělaný zloděj v roce 2004 ukradne, vůbec neví, že riskuje kvůli mosazné napodobenině.

V dokumentu jsme s veškerým zvukovým umem přítomni loupeži, zloděj Sunny nám podrobně vypráví, jak co udělal. Slyšíme experty — historiky, literární vědce, kriminalisty. Celek je ovšem zkomponován s okouzlujícím nadhledem a humorem, takže pořad sám je metaforou vyprázdnění národních mýtů, dunivosti nacionálních příběhů, krojů a zpěvů. Jeden z „nesamozřejmých národů“ Václava Bělohradského tu sebevědomě stojí jako součást kultury „samozřejmé Evropy“ v osobách moderních rozhlasových tvůrců. Budiž ovšem na závěr řečeno, že Dánsko v posledních letech postavilo moderní, reprezentativní rozhlasovou budovu, čímž vyčerpalo prostředky, jichž se teď nedostává na program. Dokumentaristika byla jako obor v dánském rozhlase zrušena — snad tedy vítězství dánského tvůrčího týmu přispěje k tomu, aby byla zase obnovena.

O dalších pořadech na Prix Marulić v Chorvatsku, jakož i o vítězích a dalších cenách zde.