Co vlastně ví dneska průměrný Čech o Lužických Srbech? Bohužel nemalá část národa netuší vůbec nic. Řada lidí si dnes splete Lužici s řekou Lužnicí. Proto hned na začátku podotýkám, že Lužice leží za severními hranicemi Čech, za Lužickými horami v dnešním Německu. Je to historické území — země, která až do roku 1635 byla součástí zemí Koruny české — vedle Čech, Moravy a Slezska.

Možná zajímavější než tato územní příslušnost k někdejšímu českému státu je skutečnost, že na tomto území žije dosud menšinové slovanské obyvatelstvo — nejmenší slovanský národ označovaný v češtině jako Lužičtí Srbové, přičemž přídavné jméno „Lužičtí“ se dodává pro odlišení od Srbů na Balkáně, s nimiž kromě jména a slovanského původu nemají Lužičtí Srbové mnoho společného.

Lužická srbština je svébytným jazykem příbuzným nejvíce češtině, slovenštině a polštině. Má dvě spisovné varianty označované jako horní a dolní, přičemž i Lužice se historicky dělila na Horní a Dolní Lužici.

Vzájemné vztahy mezi Čechy a Lužickými Srby mají dlouholetou a zajímavou historii. V meziválečném období se snažila československá vláda vystupovat v duchu těchto tradic jako obhájkyně zájmů Lužických Srbů. Můžeme se na to dívat také tak, že se tehdejší politici se pokoušeli využívat existenci tohoto slovanského etnika jako protiváhu německé menšiny na československém území.

K vzájemným vazbám přispěla v minulosti i skutečnost, že i po odtržení Lužice od českého státu zůstávala zdejší katolická menšina pod pražskou církevní správou. I z toho důvodu Lužičtí Srbové v dřívějších dobách často studovali v Praze. Katolictví vůbec sehrálo pozitivní roli při zachování lužickosrbské identity. Katolíci si totiž lépe udrželi svůj slovanský jazyk než protestanti, kteří se snadněji asimilovali s okolním obyvatelstvem německým, neboť to bylo rovněž protestantské.

V roce 1918 a 1945 se uvažovalo o připojení Lužice k československému státu. Někteří Lužičtí Srbové v tom spatřovali možnost, jak si udržet svoji slovanskou identitu. Tento plán však nebyl příliš reálný, neboť v té době již mělo německé obyvatelstvo v Lužici jednoznačnou převahu a navíc etnicky lužickosrbské území začínalo až pár kilometrů severně od československých hranic.

Podobný plán mohl být realizován jedině násilím v rozporu s vůlí většinového německého obyvatelstva, za cenu jeho začlenění do československé republiky, nebo hůře za cenu jeho vyhnání, jaké se praktikovalo po druhé světové válce na územích nově získaných Polskem a pochopitelně také v našem navráceném pohraničí.

Přestože běžný občan České republiky toho ví o Lužických Srbech málo, nebo vůbec nic, Lužičtí Srbové mohou mít pro Českou republiku pozitivní význam z hlediska toho, čemu se dnes říká kulturní diplomacie. Srbové znají často ze střední školy češtinu, mnozí z nich bez problémů hovoří česky a nemálo si jich vybere bohemistiku jako obor svého studia. Mohou proto snadno vystupovat v roli prostředníků mezi českou a německou kulturou a přispívat tak k rozšíření povědomí o současné české kultuře v německém prostředí.

Návštěva Lužice je určitě zajímavou zkušeností a dvojnásob to platí, pokud se člověk vypraví na některou lužickosrbskou slavnost. V loňském roce jsem měl příležitost účastnit se folklorního festivalu v Chrósćicích. Nechci teď mluvit o tom, co se dělo na pódiu, naopak bych rád zmínil hudební zážitek, který se odehrál mimo oficiální program.

Po půlnoci jsem se zastavil u hloučku mladíků, kteří zpívali za doprovodu tahací harmoniky. Lužičtí Srbové obecně rádi zpívají a mají rádi také české, moravské a slovenské písně. I tady na tyto písně došlo a byl to pro mě zvláštní pocit.

V které cizině se člověku stane, aby s místními slangově řečeno „pařil“ na písničku „Nepi, Jano, nepi vodu“? Že zde tato píseň zdomácněla, bylo patrné i z toho, že zpěváci k moravským slovům písně přidali ještě pár lužickosrbských slok. Převzali je z jiné písničky, která má sice odlišnou melodii, ale její slova se dají na moravsko-slovenskou notu dobře napasovat: „Hory módre, ja was znaju, ja sym zaso w serbskym kraju...“

V Lužici se většinou dostává Čechům příznivého přijetí. Zaujalo mě setkání s jedněmi staršími lidmi. Když se dozvěděli, že jsem z Čech, říkali mi, že Českou republiku považují za svou druhou vlast. I z toho je vidět, že identita je komplexnější věc než jen příslušnost k úzce vymezenému národu. V jistých okamžicích se člověk může cítit Slovanem, v jiných chvílích si zase bude třeba více uvědomovat identitu evropskou.

K blízkosti české a lužickosrbské identity mohu uvést ještě jednu drobnou historku. Můj známý si dělal legraci z našeho srbského kamaráda Křesćana a říkal, že tady určitě platí německá přesnost a že nás budou honit, aby byl soubor připravený už na vystoupení. Křesćan na to mávl rukou, že času je dost, se slovy: „Ne, já mám srbskou krev. Já jsem jako vy.“

Myslím, že zachování tradičních česko-lužických vazeb stojí za to, abychom jim věnovali pozornost. Nejde mi tady o pěstování nějakého nacionalismu v panslovanském či protiněmeckému duchu. Přátelské vazby k Lužici znamenají dnes ostatně i přátelské vazby k Německu. Kulturní vztahy mezi oběma národy již existují a jazyková blízkost je svým způsobem osud.

Mimochodem kdyby Češi byli ochotni občas číst něco v nejbližších slovanských jazycích, určitě by jim to nebylo na škodu. Možná to bude znít někomu provokativně, ale řekl bych, že být dobrým Čechem znamená také být tak trochu Lužickým Srbem, stejně jako být částečně Slovákem a také Sudetským Němcem.