Čechoslovakismus je chápán jako koncept jednotného československého národa. Jde o koncept, který byl v průběhu existence společného státu fakticky odmítnut českou i slovenskou veřejností a dodnes vzbuzuje jisté rozpaky.

Nechci zde psát historii čechoslovakismu (byť i o té bude řeč), spíše chci při příležitosti výročí vzniku Československa upozornit na jistou nejednoznačnost a pluralitu toho, jak je možné vnímat kategorii „my“ ve chvíli, kdy uvažujeme o národě.

V počátcích československého státu byla koncepce jednoho československého národa důležitým nástrojem legitimizace nového státu v očích světové veřejnosti. Byl to jediný způsob, jak konstruovat většinový národ na území, které nový stát získal.

Slováci díky této konstrukci patřili k vládnoucímu národu, zatímco Němci, kterých bylo o poznání více, se stali menšinou. I z toho důvodu byla tak ožehavou otázkou slovenská autonomie, kterou v meziválečném období požadovala především ľudová strana. Nešlo dost dobře uplatnit autonomii pro Slovensko a nedopřát ji zároveň našim Němcům.

Otázka čechoslovakismu byla řešena v rámci složitého přediva společenských a politických vztahů. Podle Ferdinanda Peroutky byl čechoslovakismus prosazován zejména slovenskými politiky, kteří se mimo jiné obávali slovenské politické nedospělosti.

Slovenský autonomismus byl naproti tomu silně podporován maďarskými politickými kruhy, brzy si ho vzala za cíl Hlinkova ľudová strana, podporovali ji v tom však také čeští lidovci, kteří se obávali vlny poválečného antiklerikalismu a chtěli před ní uchránit alespoň Slovensko. K autonomismu se klonila mimoto i Slovenská národná strana, která však od něj ve 30. letech ustoupila — ve chvíli, kdy šlo podle ní „o bytí a nebytí národa“.

Celkově v meziválečném období měli na Slovensku převahu strany centristické, což však neznamenalo, že by tyto strany podporovaly zároveň myšlenku jednotného národa. Jak zdůrazňují tvůrci slovenského dokumentu o Milanu Hodžovi, tento centristicky orientovaný slovenský agrárník a premiér ČSR nebyl čechoslovakistou.

Někdy se říká, že problém Československa byl v tom, že Češi se s tímto státem ztotožnili a přijali tudíž alespoň implicitně za svou československou identitu zatímco Slováci nikoliv. To však není pravda. Češi se ani zdaleka s čechoslovakismem neidentifikovali, byť by možná byli ochotni něco takového o sobě i prohlašovat. Být Čechoslovákem by totiž znamenalo zahrnout do své kulturní mapy řadu slovenských spisovatelů a osobností vůbec, jakož i tisícileté dějiny Uherska. K tomu však nedošlo.