Ohlédnutí za rozpadem Československa

Adam Votruba

Československo byl smysluplný a životaschopný projekt; jeho rozpad je ovšem historickou realitou, na níž lze nalézt klady i zápory.

Události, které před dvaceti lety vedly k rozpadu Československa, má ještě řada lidí v živé paměti. Jedním z paradoxů tehdejšího vývoje je skutečnost, že se rozpadl stát, v němž si většina občanů v obou částech federace přála jeho zachování. Rozpad se udál z politického rozhodnutí a v rozporu s ústavou bez referenda, přesto byl přijat veřejností téměř bez protestů. Působila přitom řada klišé o tom, jak jedna strana doplácí na tu druhou, že se Slováky se nelze dohodnout apod.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pojmenovat pravé příčiny rozpadu je složitější. Ovlivnila ho synergie různých faktorů. Ideologické vakuum po pádu komunismu se snažily zaplnit různé ideové směry: v českých zemích získal dominantní postavení liberalismus, slovenská veřejnost začala částečně inklinovat k nacionalismu, zatímco socialistické ideje zde nebyly odmítány v takové míře jako v české části republiky. (Podobně jako při jiných historických zvratech vykazovala slovenská společnost jako celek tendenci k větší kontinuitě se starými idejemi, zatímco v české společnosti se prosazovalo jejich radikálnější odvržení.)

Podle makroekonoma Miloše Picka hrál podstatnou roli i dopad ekonomických reforem, který byl pro Slovensko daleko tíživější než pro české země. V ekonomii existuje názor, že měnovou unii různě se vyvíjejících ekonomik nelze udržet bez fiskálního přerozdělování. Tehdejší Československo je možné připodobnit k měnové unii. Představa, že doplácíme na ty druhé, s níž se bylo možné setkat na obou stranách, nebyla dobrým signálem.

Svým způsobem to cosi vypovídalo o hranici mezi „my“ a „oni“. Sotva by si tehdy i dnes někdo stěžoval na to, že „doplácíme“ např. na Jesenicko. Tuto rétoriku bylo možné slyšet i z úst významných politiků. Miloš Pick připomíná poslance Macka, který prohlašoval, že nejsme zaopatřovacím ústavem; k tomu Pick poznamenává, že bylo v našem zájmu být zaopatřovacím ústavem.

Nelze opomenout ani osobní rovinu. Povolební konstelace z roku 1992, kdy se vítězem českých voleb stal Václav Klaus a vítězem slovenských voleb Vladimír Mečiar, byla takřka neřešitelným rébusem. Klausovo rychlé a překvapivé rozhodnutí odráželo i jeho povahové rysy a mocenské ambice: rozdělením státu získal rozhodující moc v jedné jeho části. Spolupráce a konsenzus se srovnatelně silnými hráči nebyly nikdy jeho silnou stránkou. (Nápadně podobným způsobem se zachoval i v případě opoziční smlouvy, když se pokusil změnou volebního systému zajistit si do budoucna nikým neomezovanou moc pro ta volební období, kdy se stane ODS vítěznou stranou.)

Tehdy v roce 1992 mu měl na české straně málokdo za zlé, že nechce řídit zemi společně s Vladimírem Mečiarem. Obavy, že nemožnost či neschopnost, aby se ODS a HZDS dohodly na společné federální politice, mohou stát paralyzovat, byly jistě oprávněné.

Nezanedbatelným faktorem byl i mezinárodní vývoj. Jako určitý odstrašující příklad posloužil zejména rozpad Jugoslávie a částečně i Sovětského svazu. Obě tyto země se nacházely v podobné situaci po pádu komunismu a uprostřed neoliberálních reforem. Přesto obavy, že by vzájemné spory mezi Čechy a Slováky mohly eskalovat ve vážnější politický či dokonce vojenský konflikt byly vzhledem k odlišným podmínkám přehnané.

Ostatně občanská válka v bývalé Jugoslávii byla důsledkem rozdělení federálního státu a nikoliv naopak. Válečný konflikt eskaloval na území srbských národnostních menšin, které se po odtržení Chorvatska a Bosny od Jugoslávie cítily ohroženy a deklarovaly svou vůli odtrhnout svá malá území od nově vyhlášených států; a psychologicky zde působily reminiscence na hromadné vyvražďování Srbů v chorvatském státě za druhé světové války. Oddělení Makedonie a Černé Hory proběhlo poklidně a pár drobných střetů při oddělení Slovinska bylo podle historiků nejspíše záměrně vyprovokováno Slovinci za účelem získání sympatií západní veřejnosti.

Po rozdělení Československa bylo lze slýchat i v našich médiích názor, že jeho dvojí rozdělení ukázalo, že tento stát je neživotaschopný. Někteří lidé dokonce tvrdí, že bylo chybou takový stát zakládat. Velmi oblíbená je tato interpretace také v sudetoněmeckém tisku, který přijal rozdělení Československa s jistým zadostiučiněním. V sudetoněmeckých časopisech se lze např. setkat s tvrzením, že rok 1939 a 1993 ukázal, že Slováci si od počátku nepřáli být v Československu. (Rozuměj: Čeští imperialisté je utiskovali stejně jako sudetské Němce.)

Jde o svého druhu oportunistickou argumentaci: To, co se stalo, je vždy správné bez ohledu na příčiny a důsledky. Jenomže oportunismus k pochopení dějin nijak nepřispívá, neboť vede k tomu, že správné je pokaždé něco jiného. Závěry vyplývají vždy z momentální mocenské situace. V roce 1939 je demokracie na „odpis“ (ukázala se její slabost), zatímco v roce 1989 demokracie v dějinách definitivně a slavně zvítězila.

Ani v roce 1939, ani v roce 1993 nebyly pravé příčiny rozdělení státu takové, aby je bylo lze považovat za důkaz neživotaschopnosti Československa, tím méně pak za důkaz toho, že jeho založení bylo chybou. V souvislosti s rokem 1939 se často zapomíná, že to byl Hitler, kdo pod hrozbami přiměl Slováky vyhlásit nezávislost a že většina představitelů ľudové strany si takové řešení nepřála, přinejmenším ne pro tuto chvíli. Řada Slováků pak prokázala loajalitu vůči Československu různými způsoby, např. aktivní účastí v zahraničním či domácím odboji.

Rovněž v roce 1992 neměli příznivci rozdělení Československa většinu v ani jednom z obou národů. (Naproti tomu federalizaci z roku 1968 podporovala drtivá většina Čechů i Slováků.) Jisté národností třenice provázejí dlouhodobě soužití řady národů - Valoni a Vlámové v Belgii, Skotové v Británii, frankofonní Québec v Kanadě atd., aniž by to muselo nutně vést k dělení země.

Soužití Čechů a Slováků bylo postaveno na racionálním základě. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků je dobrým předpokladem pro podobný politický projekt. Můžeme říci, že se oba národy v roce 1918 navzájem potřebovali. Češi mají tendenci připomínat, že Československo v podstatě znamenalo záchranu Slováků před maďarizací, méně si uvědomují, že oni sami Slovákům vděčí za mnohé a že i Slováci přispěli k emancipaci českého národa. Především z geopolitického hlediska bylo pro zachování českého národa sousedství se Slováky důležité, Češi se nacházeli téměř v německém obklíčení a odmyslíme-li si krátkou hranici českých historických zemí s Polskem, byla to pouze hranice se Slovenskem, která znamenala jakousi obrazně řečeno „cestu ven“.

Historicky vidí oba dva národy předchůdce své státnosti ve Velké Moravě. Jistě právem. V historii se sice nemají klást otázky typu „co by kdyby“, přesto se nabízí otázka: „Co by se stalo, kdyby se udržela Velká Morava?“ Pravděpodobně by zde existoval nějaký národ zaujímající přibližně území někdejšího Československa, mluvící jazykem podobným češtině a slovenštině s hlavním městem nejspíš někde na dnešním Slovácku. Češi by byli vzpomínáni nanejvýš jako historická kuriozita, podobně jako Zličané či Pšované.

Příslušníci takového národa by si možná neříkali Moravané. Vlastně dnes ani nevíme, jak si „Velkomoravané“ sami říkali, proto je docela dobře možné, jak tvrdí někteří slovenští nacionalisté, že jejich název pro sebe sama zněl „Slováci“, nebo nějak podobně. (Takové označení ovšem tehdy nutně znamenalo i Slovany obecně.) Lze tedy říci, že hranici mezi Čechy a Slováky narýsovali Maďaři, resp. s jistou dávkou nadsázky, že Maďaři udělali český národ, když zničili Velkou Moravu a umožnili tak následný mocenský vzestup Přemyslovců.

Vraťme se však k rozdělení Československa roku 1993. Je zbytečné si klást otázku, zda to bylo nutné. Tu by bylo lze zodpovědět pouze tehdy, pokud by se podnikly všechny kroky pro jeho zachování. Spíše můžeme zhodnotit pozitiva a negativa tohoto rozpadu. Jistě je pozitivní, že jsme se vyhnuli národnostním třenicím a napětí, které nám mohly později působit značné problémy. Domnívám se, že rozdělení jistě prospělo Slovákům, neboť se z nich stal národ sebevědomější, který prokázal, že si „dokáže sám vládnout“. (Není sice důvod, proč by to neměli dokázat, ale takové pochybnosti se vždy v národech nestátních ozývají a ozývaly se i na Slovensku, případně jim to mohlo být předhazováno odjinud.)

Mezi negativními dopady je samozřejmě třeba zmínit menší mezinárodně politický význam obou států. Rozdělením se také umenšil vliv slovenské kultury v Čechách, což lze chápat také jako nemalou ztrátu. Samozřejmě nám nic nebrání číst dále slovenské knihy a sledovat slovenská média, ale nyní to vyžaduje větší úsilí a četnost vzájemných kontaktů je dnes jistě slabší. Zájem o publikace ve slovenštině je v České republice poměrně malý — bohužel, neboť se na Slovensku objevují některé inspirativní myšlenky ze západní Evropy dříve než u nás, nemluvě o tom, že slovenská kulturní scéna je zajímavá sama o sobě.

    Diskuse
    November 7, 2012 v 21.31
    rozpad Československa
    člověk dostatečně poučený a kompetentní tehdy nazval "hloupostí století".

    Adam Votruba, jako koneckonců pokaždé, téma velmi dobře zpracoval. Postrádám ovšem dvě věci:
    1) Ta méně důležitá, vlastně marginální, je zmínka o úloze Václava Havla.

    2) Ta důležitá jsou mezinárodní ekonomicko-politické souvislosti. Autor sice půvabně načrtl dobu Velké Moravy včetně Maďarů (připomněl mi panoptikum v katakombách Budínského hradu, kde nechybí ani bělouš, kterého měl Svatopluk dostat za Pannonii), ale v aktuálním kontextu jakoby tyto věci považoval za podružné?

    Ony tzv. ekonomické reformy přece na Československo nespadly z nebe, a nebyly ani nějakým čistě domácím produktem připraveným slovutnými pány prognostiky.

    Přesně naopak: všechno, co sebeméně zavánělo domácí tradicí, zejména šedesátými lety, bylo velice rychle a nemilosrdně potlačeno jako nesmyslná „třetí cesta“.

    Přitom globalizace, která je ve skutečnosti kolonizací (což už dnes pochopila i Ilona Švihlíková) už přece probíhala dostatečně dlouho na to, aby mohla být pro někoho neznámou skutečností, natož pak překvapením.

    (Jinak doporučuji: Maria Mies, Krieg ohne Grenzen. Die neue Kolonisierung der Welt, 2004 – ISBN3-89438-286-4)

    A o tom, že vně (a záhy i uvnitř) československých hranic bylo dost a dost lidí, kteří přesně věděli, co se má stát s československým průmyslem (namátkou: kladenská Poldi) a zemědělstvím, není nejmenších pochyb. Na zahalení těchto dostatečně zřejmých skutečností ideologickými žvásty bylo investováno nemálo energie, a toto oblbování pokračuje vlastně bez milosti podnes.

    Je zcela namístě klást si také v souvislosti s „rozpadem“ Československa otázku cui bono.
    November 8, 2012 v 4.4
    Není tohle nakonec taky důsledek rozpadu Československa?
    47. schůze, 156. hlasování, 8. listopadu 2012, 00:32 – Vl.n.z. o majetkovém vyrovnání s církvemi nábožen. společ.: NÁVRH BYL PŘIJAT

    1. Walter Bartoš
    2. Václav Baštýř
    3. Jan Bauer
    4. Marek Benda
    5. Petr Bendl
    6. Miroslav Bernášek
    7. Zdeněk Boháč
    8. Pavel Bohatec
    9. Jan Bureš
    10. Jan Čechlovský
    11. Jana Černochová
    12. František Dědič
    13. Pavel Drobil
    14. Dana Filipi
    15. Jana Fischerová
    16. Jan Florián
    17. Zdeňka Horníková
    18. Tomáš Chalupa
    19. Miroslav Jeník
    20. Radim Jirout
    21. Lenka Kohoutová
    22. Jaroslav Krupka
    23. Jan Kubata
    24. Jaroslav Martinů
    25. Václav Mencl
    26. Petr Nečas
    27. Miroslava Němcová
    28. Vít Němeček
    29. Jan Pajer
    30. Jiří Papež
    31. Roman Pekárek
    32. Jaroslav Plachý
    33. Jiří Pospíšil
    34. Aleš Rádl
    35. Ivana Řápková
    36. František Sivera
    37. Pavel Staněk
    38. Zbyněk Stanjura
    39. Pavel Suchánek
    40. Pavel Svoboda
    41. Igor Svoják
    42. David Šeich
    43. Boris Šťastný
    44. Jiří Šulc
    45. Tomáš Úlehla
    46. Jan Vidím
    47. Vladislav Vilímec
    48. David Vodrážka
    49. Ivana Weberová
    50. Jaroslava Wenigerová
    51. Zdeněk Bezecný
    52. Ludmila Bubeníková
    53. Václav Cempírek
    54. Josef Cogan
    55. Jaromír Drábek
    56. Jaroslav Eček
    57. Jan Farský
    58. Petr Gazdík
    59. Martin Gregora
    60. Alena Hanáková
    61. Leoš Heger
    62. Petr Holeček
    63. Václav Horáček
    64. Jan Husák
    65. Jitka Chalánková
    66. Rudolf Chlad
    67. Michal Janek
    68. Ladislav Jirků
    69. Miroslav Kalousek
    70. Jana Kaslová
    71. Daniel Korte
    72. Rom Kostřica
    73. Patricie Kotalíková
    74. Václav Kubata
    75. Helena Langšádlová
    76. František Laudát
    77. Jaroslav Lobkowicz
    78. Pavol Lukša
    79. Jiří Oliva
    80. Vlasta Parkanová
    81. Gabriela Pecková
    82. Stanislav Polčák
    83. Anna Putnová
    84. Aleš Roztočil
    85. Jaroslava Schejbalová
    86. Karel Schwarzenberg
    87. Jiří Skalický
    88. Jan Smutný
    89. Bořivoj Šarapatka
    90. Renáta Witoszová
    91. Lenka Andrýsová
    92. Josef Dobeš
    93. Michal Doktor
    94. Dagmar Navrátilová
    95. Viktor Paggio
    96. Karolína Peake
    97. Jiří Rusnok
    98. Jana Suchá
    99. Jaroslav Škárka
    100. Milan Šťovíček
    101. Martin Vacek
    102. Radim Vysloužil

    November 8, 2012 v 5.31
    Někdo se postaral o to, aby Češi a Slováci nemohli spolu žít v jednom státě. A tihle se starají, aby spolu nemohli žít v jednom státě ani Češi.
    DU
    November 8, 2012 v 8.8
    Velká Morava?
    Sice mě autor potěšil vyváženým pohledem na dualismus česko-slovenský, ale moc nerozumím jeho výroku "rozdělením se také umenšil vliv slovenské kultury v Čechách". Znamená to snad, že Morava a Slezsko byla snížení vlivu slovenské kultury ušetřena?
    Trefné souvislosti od doby Velké Moravy jsou, bohužel, nedotažené. Československo mohlo být zachráněno v roce 1968 nebo 1990 přeměnou na nikoli problematickou dvojfederaci, ale na troj- nebo čtyřfederaci, kdy by Morava se Slezskem byla přirozeným pojítkem mezi Čechami a Slovenskem. Trius facient collegium. Bohužel, jak volání statisíců obyvatel Moravy a Slezska v roce 1968, tak petice z roku 1990 s více než 600 tis. podpisy asi opravdu někomu nehrály do karet.
    Pokud jde o větší důraz na kontinuitu se starými idejemi, o které se autor zmiňuje, tak je to právě to, co spojuje Moravu a Slovensko a odlišuje je proti Čechám s tendencí k "radikálnímu odvržení" těchto starých idejí.
    Československo s větší návazností na Velkou Moravu a centrem na jihovýchodní Moravě, tedy spádově do Podunají, a nikoli uprostřed izolované české kotliny by mělo šanci na zachování určitě mnohem větší.